Přišel jsem, viděl a pochopil, že Levinas má pravdu, magická síla genia loci je reálný výmysl pohanů a mnohých křesťanů. Je to lidský produkt, a proto na mnohé tato magická síla působí. Stalo se to 29. 5. 2006 těsně po 19 hodině v knihkupectví a kavárně Řehoře Samsy v Praze na Novém Městě v pasáži domu „U Nováků“ na vernisáži fotografií Michaela Dusa. Rozpačitý Vratislav Brabenec vyprávěl o poustevníkovi meditujícím uprostřed přírody, který se vysmál nápadu kohosi, že by chrám přírody mohl vyfotografovat a tak zachytit i pro druhé. Odmítl takovou směšnost, protože by se tím prý dopustil svatokrádeže. Dokonce by tím i něco zničil, a přírodu by o něco okradl. Něco by z ní vyňal, a ona by už nebyla úplná. Popíjel jsem dar přírody – veltlínské zelené a poslouchal. Popíjel jsem dar Hospodinův, který rozveseluje srdce i ducha, pokud ho ovšem člověk nevypije přespříliš a nerozváže se mu jazyk až k bezbřehé hlouposti, která plive slova do všech stran. Překvapeně jsem poslouchal o magii přírody a podivném poustevníkovi a přestával jsem sympatickému Brabencovi rozumět. Sklenka vína v mé ruce mi připomínala obdarovanost přírodou. Adam přece magicky nenaslouchal hlasu přírody, neokrádal přírodu. Pojmenovával ji, pomáhal druhým objevovat její krásu i dary a užitečnost. Který magik a estét by ovšem připustil něco tak hrozného jako užitečnost. To je přece svatokrádež. – A Hospodin se jako pravý tvůrce nestyděl. Uložil člověku užitečné panování nad přírodou. Ještě jednou jsem se douškem vína ujistil, že je to dobrý a užitečný dar přírody, a potichu jsem si říkal, že je to zvláštní, že Hospodin nám ten dar přírody tak vstřícně doporučil. Zadumaného Brabence vystřídal John Bok, a příliš se od svého předřečníka nelišil, také ho vábila magie genia loci a já jsem už zase byl myšlenkami u židovského myslitele Emmanuela Lévinase a jeho výčitek vůči zposvátňování přírody. Říkal jsem si potichu – abych nerušil – že Lévinas zná bibli lépe než mnozí křesťané, a nepodléhá té poustevnické schizofrenii moderních intelektuálů, kteří si nakonec nevědí s přírodou rady a skončí u přírodní svatokrádeže se sklenicí piva u úst. Poslouchal jsem již méně pozorně, v příšeří kavárny mi stále ještě doznívaly kytarové akordy Karla Vepřeka, který přišel také potěšit tvůrce fotografií. Do příjemné nálady se stále vtírala zvědavost, nikoli však moje, nýbrž Hospodinova. On byl a je přece stále zvědavý, jak se člověk ujme užitečného úkolu pojmenovávání. Pohled mi sklouzl na několik vystavených fotografií. Michal se toho úkolu ujal dobře. Pojmenovával, vyjímal a nabízel. Nám slepým ukázal, že lokality přírodní i městské jsou něčím zvláštní a zároveň bezmocné. Bez lidské pomoci, bez lidského fotografického hledáčku a lidského postřehu artikulovaně nepromlouvají, pouze si zvučí, hučí – svým způsobem chválí Hospodina, jak vstřícně vůči přírodě připomíná žalmista, ale artikulaci musí vytvořit člověk. Michael Dus nás svými fotografiemi učí vidět, co bychom pominuli nejen na orosené ranní louce, ale i v zákoutí velkomeziříčské židovské synagogy, která už dávno neslouží svému bohoslužebnému účelu. Pojednou jsem pocítil, jak mne Michaelův otec mírně zatahal za rukáv, a špitl, zda bych nechtěl také něco říci. A já jsem odmítl. Byl jsem tím vším překvapen, a tak jsem tehdy s úsměvem odmítl. Výstava však trvá až do konce června, doporučuji, je to zážitek – výstava uprostřed knih i darů přírody.
Číslo