Je podzim a blíží se zima. Netěším se na ni. Pro staršího člověka je zima náročná. Musí se topit, vanou chladné, někdy až mrazivé větry, na ulicích se tvoří náledí a chůze se stává riskantní. A zlomenina v pokročilém věku je hodně nebezpečná. Starší člověk je více vázán na domov a do duše se vkrádají stíny s ubývajícím přirozeným světlem. Nemůžeme tomu nijak zabránit, nebo náš nebeský přítel (bratr slunce) před námi ukrývá stále více svou tvář. Ale ne všichni hledí s obavami vpřed, naopak, těší se na zimu, děti, milovníci lyžování a mnoho dalších nadšenců.
Také střídání ročních období nás značně ovlivňuje. To platí nejen pro obyvatele venkova, ale i města. Po každém podzimu přichází opět zima, po zimě jaro, po jaru léto, po létě podzim. Neúprosné kolo času se točí a my s ním. V knize Kazatel 1,4–9 je to výstižně popsáno: „Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. Všecky řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní, do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu … co se dálo, se bude dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat: pod sluncem není nic nového.“
Tento železný zákon nás ovládá, i když si toho nejsme vždy plně vědomi. Kazatel však rozlišuje mezi přírodou, která podléhá zákonu trvalého koloběhu, příchodu a návratu, a lidským pokolením, které přichází, odchází a už se nevrací. Podle stvořitelského řádu se příroda obnovuje, ale konkrétní člověk nikoli.
Stíny, které se s podzimem a přicházející zimou vkrádají do lidské duše, nesouvisí zřejmě jen s úbytkem slunečního svitu, ale především s postupujícím úbytkem životní energie, mířící k jejímu plnému vyčerpání.
Člověk je na této zemi jen hostem, přichází z neznáma a zase tam odchází. Poutník, který se objevuje na horizontu viditelného světa a pak opět mizí, nevrací se, nebo život je sice vzácný dar, ale Bohem jen dočasně propůjčený. Někdy se zdá, že život máme pevně ve svých rukou, že „sedíme v sedle“, ale pozor, je to jen klamná představa. Dříve nebo později přijde chvíle, kdy opustíme „divadlo“ tohoto světa, kdy se naše síly vyčerpají a tok života se zastaví. A dojdeme opět tam, odkud jsme vyšli, k Bohu. A budeme stejně bezmocní jako před našim početím.
Ne tak Bůh, ve své moci je tentýž až na věky. Pracuje a bdí a je stále v pohybu. Obklopuje nás ze všech stran, již před počátkem našeho pozemského života, ale také po něm. Chrání nás, abychom neupadli do nicoty. Čteme v Jeremiáši: „Dříve než jsem Tě vytvořil v životě matky tvé, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, posvětil jsem tě, dal jsem tě za proroka pronárodům.“ (Jr 1,5) Apoštol Pavel píše v epištole Efezským „v něm (Kristu) nás již před stvořením světa vyvolil … abychom byli skrze Ježíše Krista přijati za syny.“ (Ef 1,4–5) Už v čase, jenž předcházel našemu početí, si Bůh vyvolil své služebníky. V prvém případě proroka Jeremiáše, v druhém případě všecky, kteří v Krista uvěřili a byli pokřtěni a jej následovali. Před početím i po naši smrti, ve stavu naší absolutní bezmoci, jsme obklopeni jeho mocí. Takový je reálný stav věcí.
Po naši tělesné smrti uchovává nás Bůh ve své paměti. Apoštol Pavel to vyjadřuje takto: „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč?“ Apoštol pokračuje: „Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Římanům 8,35–38)
Apoštol vyjmenoval překážky, jež by nás mohly oddělit od lásky Boží. Smrt mezi nimi nechybí. Je to pochopitelné, nebo smrt, dle běžného mínění velké části našich současníků, učiní všemu neslavný konec. Máme s ní všichni špatnou zkušenost. Nemůžeme se z ní vylhat, vymluvit, ale ani se jí vyhnout. Ale to neznamená, že je všemocná, nemůže nás totiž oddělit od lásky Boží, která je v Ježíši Kristu. Jsme sice bezmocní, ale ne bez moci, protože jsme milováni. Připomeňme si nemluvňátka. Jsou bezmocná, zcela na nás odkázaná, ale přesto mají velikou moc, nebo se zmocnila našich srdcí.
Tak podobně je to u Boha. Je láskou ke světu, láskou k nám lidem zcela „spoután“. Na této lásce spočívá stavba vesmíru, země, přírody a člověka, a protože nikdy nekončí, zůstává základem dalších Božích činů. Takovým novým tvůrčím činem v dějinách spásy bylo vzkříšení Ježíšovo.
Otec nezanechal svého Syna ve vězení smrti, ale vyvedl jej ven, oblékl do „bělostného“ roucha nového stvoření a povýšil jej nade všecky. A nyní nás Vzkříšený všecky táhne za sebou. Ukázal nám cestu, rozbořil vězení smrti, otevřel brány království Božího. Teď je na nás, abychom vstoupili.
Je to jednoduché! Ale nesmíme přehlédnout znepokojující slovo Ježíšovo, že „brána je těsná a cesta úzká, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Matouš 7,14) Tak jak to je? Vzpomeňme na praotce Abrahama. Můžeme vyjmenovat mnoho jeho imponujících skutků. Když jej Hospodin v babylonském Ur oslovil a vyzval k následování, Abraham (Abram) nalezl odvahu opustit svou vlast a stal se kočovníkem Božím. (Gn 12,1) Když se dostal do sporu s Lotem, přenechal svému synovci pastviny jordánské a odebral se se svou družinou do méně úrodných hornatých oblastí. Ale proto na něj nezanevřel. Když se Lot dostal do nepřátelského zajetí, přišel mu na pomoc a osvobodil jej i celou jeho rodinu. (Gn 14,16) Mohli bychom pokračovat ve výčtu bohatýrských činů, ale jeho hodina „pravdy“ zatím nepřišla. Směřoval k ní však celým životem. Byl to onen pověstný, ale velmi těžký zápas, zda uvěří Hospodinu, že učiní nemožné možným. Že mu dá syna, i když s manželkou Sárou byli už dávno neplodní, a že se stane otcem početných národů, i když neměl ani vlastního potomka. Abraham Bohu uvěřil, a proto se stal v očích Božích spravedlivým (Gn 15,6) a otcem všech věřících bláznů a vizionářů, kteří věří tomu, co Bůh říká, i když se to někdy příčí „zdravému rozumu“. To byla jeho těsná brána a úzká cesta.
Každý z nás má na této zemi specifické poslání. Co člověk, to jiné obdarování, ale cíl je společný, sejít se v království Božím kolem svého Boha a Stvořitele. Bez vzkříšení to však nepůjde. Abychom se definitivně utábořili mezi věřícími „blázny“, kteří věří i v tělesné vzkříšení, musíme nejprve projít, a možná i opakovaně procházet velmi těsnou bránou do říše Boží, kde vládnou jiné pravdy a pořádky, naděje i jistoty než u nás na zemi. Kde už nevládne smrt, ale život, který je trvale napájen z nekonečných pramenů Boží lásky. Dokud žijeme v pozemském těle, je naše místo na rozhraní dvou světů, viditelného a neviditelného, stvořeného i nestvořeného. Obrazně řečeno, hlavou v oblacích, v nebesích, nohama však pevně na této zemi. (Pavel k Filipenským 3,20) Toto přechodné místo je relativní zárukou, že nepropadneme bludu, že reálné je jen to, co si můžeme rozumem ověřit.
Z autorova Občasníku č. 9, září – říjen 2003