V Protestantu 10/07 vyzval Jaromír Procházka redakci i čtenáře Protestanta, aby sérií osobních svědectví připomněli, co pro ně znamenal pohyb v československé společnosti, završený rokem 1968. Požádali jsme autora výzvy, aby šel příkladem – v naději, že inspiruje další následovníky.
Pro mne to byla doba návratu k povolání učitele. Přestal jsem učit na konci školního roku 1959, kdy po takřka dvou letech diskusí a jednání za mnou přišel okresní školní inspektor s otázkou, zda je u mne naděje na ideový vývoj. Dal mi tak ještě poslední šanci udržet se na škole. Odpověděl jsem, že zůstanu křesťanem. V roce 1962 jsem se s jeřábu dostal na místo správce městského musea v Bystřici nad Pernštejnem. Tak říkajíc ideální pracoviště, chodil jsem po Vysočině, fotografoval lidovou architekturu, bylo to však babylonské zajetí.
Propustili mne ze školství, ale nevyloučili z KSČ, neměl jsem proč opustit toto forum, a v Bystřici jsem se nastěhoval do školské stranické organisace. Leckteří mne ve městě uvítali takřka s jásotem, – sledovali jsme Váš zápas – tak jsi se vrátil. Ano, ale ne do školy. Na schůzích jsem se hlásil o slovo. Jednalo se, zda přijmout či nepřijmout na výběrovou střední školu dceru soukromého zemědělce. Dříve se prostě odmítlo. Referoval jsem k nadějným aktualitám. Ředitel, nástupce někdejšího stalinisty, byl moderní komunista, ale asi jsem zašel na hranu jeho snášenlivosti. Navrhl mi, abych jako nábožensky orientovaný ze strany vystoupil. Radil jsem se, žena byla proti, švagr mínil, že bych měl zůstat. A tak za dalšího tání jsem se stal lektorem městského výboru. Přednášel jsem aktivu o poválečném vývoji. Člena JZD zaujala čísla o klesajících dodávkách traktorů, ptal se na příčinu. – Když se vyráběly tanky, nemohly se vyrábět traktory. – To je také odpověď, odtušil. Školil jsem členy místního SNB. Chruščov po svém pádu nebyl sice kaceřován, ale z propagandy zmizel. Mluvil jsem o soudruhu Chruščovovi a jeden posluchač mínil, že bychom měli také říkat soudruh Stalin. Zemřelí se ovšem netitulují, šlo však o to, že jsem k politice obou zaujímal jiný postoj.
Ve škole mezi nově přibylými byla češtinářka, která učila literaturu v širokém záběru kulturních a historických souvislostí, a v hodinách občanské nauky vodila ne zřídka studenty do musea. V exposici jsem měl zabudován poválečný vývoj, včetně jednoho plakátu se Slánským, odbojáře různých směrů. A tak jsem studentům přednášel. Mučivý pocit, že za tak příznivých podmínek neučím.
Od roku 1963 jsem s odvoláním na článek Čestmíra Císaře Čistý štít komunismu každoročně podával žádost o znovupřijetí do školských služeb. A stejně tak odvolání na odmítnutí, že není místo. Mé přijetí doporučoval nový ředitel tehdejší Střední vzdělávací školy (SVVŠ – zárodku nadcházejícího čtyřletého gymnasia), Miloš Sýkora, vzácný člověk. A také předseda školské organisace KSČ, Fr. Abraham, můj dřívější kolega. Jan Pokorný jej znal jako kurátora olešnického sboru, a požádal mne, abych ho pozdravoval: Je to dobrý muž.
Nicméně teprve od dubna 1967 jsem mohl externě učit (4 hodiny týdně). To bylo v pravomoci samotného krajského inspektora a ten byl tak vstřícný, že souhlasil. O přijetí do zaměstnání však rozhodovala tříčlenná komise. Inspektor se neodvážil dalším dvěma členům návrh na mé přijetí předložit.
Co pro mne znamenal návrat před lavice studentů, neumím vypovědět.
V březnu 1968 vybuchla bomba v podobě svobody slova. Jak to, že to tehdy tolik znamenalo? Avšak ještě v dubnu mi můj krajský inspektor řekl: Obrodný proces nepostoupil tak daleko, abyste vy mohl být do školství přijat. Zatím jsem připravoval, už podruhé, studenty k maturitě z dějepisu, a měl na to jeden necelý školní rok. Předseda maturitní komise mi tehdy, v květnu 1968, s jakýmsi podivem říkal, že mí studenti znají to, o čem se teprve nyní píše v novinách.
Dekret jsem dostal v červenci. V následujícím školním roce se učilo, jako nikdy jindy, všichni mysleli na totéž. Odebíral jsem jugoslávskou Borbu. Ta se stávala zejména od okupace jedinečným zdrojem informací o československém vzdoru. I kratičká doba svobody slova znamenala, že se lidé jen tak nevzdávali možností, jichž nabyli.
Plodem 68. roku byla po mém soudu nejlepší koncepce střední školy v celé historii našeho školství. V 8. a 9. ročníku základní školy se paralelky dělily podle nadání žáků. Vzniklo gymnasium rozšířené na čtyři roky, s přírodovědnou a humanitní větví. Ta měla latinu, dějepis ve všech ročních s povinnou maturitou, navíc volitelný seminář pro studenty obou větví.
Zavedl se pětidenní pracovní týden, profesoři měli týdenní úvazek 19 hodin, nesměli učit více než tři hodiny za sebou.
Vydrželo to do roku 1972, kdy navíc vzala za své filosofie ve 4. ročníku.
Na našem gymnasiu profesoři na poradách a na školeních přicházeli s vlastními podněty a po případě oponovali normalisačním ředitelům. S tím skoncoval až čtvrtý z nich od listopadu 1976 tak, že postavil straníky proti nestraníkům.
13. 1. 2008