Masaryk a čeští protestanté: rozhovor sotva započatý

Číslo

Dne 24. 5. 1923 obdržel TGM čestný doktorát Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké. Byl to symbolický projev obecné úcty, kterou protestanté k Masarykovi chovali – bezpochyby především proto, že TGM ve své filosofii i politice kladl důraz na českou reformaci. Potomci českých bratří se tím cítili poctěni, neboť i oni sami, dědicové elity národa, se díky němu stali středem pozornosti. Otázkou však zůstává, zda protestanté ve svém nadšení dobře naslouchali, když Masaryk vyjadřoval své názory na církev a náboženství.

Masaryk byl prvním nositelem čestného doktorátu této fakulty a její učitelé na to byli velmi hrdí. Nemohlo se jim stát nic lepšího. V době, kdy se všude hovořilo a debatovalo o duchovní orientaci republiky, teprve pět let staré, se tak mohli výrazně profilovat v akademickém a církevním světě. Z úst dr. Hrejsy a dr. Žilky již během slavnosti zazněly oslavné fanfáry na Masarykův význam pro náboženství a theologii. Podle Hrejsy fakulta udělila TGM čestný doktorát, protože považovala Masaryka za náboženskou osobnost, neboť nikdo se v té době více nezasloužil o český náboženský život. Masaryka označil za učedníka Kristova, který musel mnoho trpět, aby dosáhl svého cíle, ale neodchýlil se nalevo ani napravo. Žilkova slova nebyla o nic méně vznosná. Jako děkan fakulty prohlásil, že Masaryk je nejvýmluvnějším kazatelem náboženství a jeho život je přímo zakořeněn v Boží pravdě, svatosti, spravedlnosti a lásce. Masaryka nazval druhým Komenským, který byl do té doby poslední velkou duchovní autoritou v českých dějinách. Čeští protestanté od Masaryka očekávali završení velkého díla, které Komenský započal, ale nemohl dokončit.

Je pochopitelné, že dva přední zástupci českého protestantismu byli na Masarykův čestný doktorát hrdí. Ve společenském a politickém životě mladé republiky mohli sotva nalézt lepšího zastánce své duchovní tradice nežli TGM. Ten považoval českou reformaci, zvláště pak společenství Jednoty bratrské, za výkvět lidského ducha, duchovní svobody a snášenlivosti, za výraz toho nejlepšího, co tento národ mohl nabídnout světu: výraz humanity.

„Humanita znamená nám náš národní úkol vypracovaný a odkázaný nám naším Bratrstvím: humanitní ideál je všecek smysl našeho národního života,“ říká TGM v České otázce (ed. 1969, str. 220). Tyto myšlenky zformuloval ve čtyřech spisech z let 1895/96: Jan Hus, Česká otázka, Karel Havlíček, Naše nynější krize. Domníval se, že zakladatelé nového státu se musí vracet k velkým jménům české reformace. Během svého exilu za první světové války znovu zdůraznil: „Každý Čech, znalý svého národa, musí se rozhodnou t pro reformaci nebo protireformaci, pro ideu českou nebo pro ideu Rakouska, orgánu protireformace a evropského zpátečnictví. Hus, Žižka, Chelčický, Komenský jsou naším živoucím programem“ (Jan Hus, ed. 1990, str. 153).

Ovšem, oba řečníci si byli dobře vědomi toho, že se Masaryk vyjadřoval také značně kriticky o tradiční theologii a církvích, které podle něj mají sklon omezovat lidskou svobodu. Proto ve svých proslovech zdůraznili, že theologie musí být provozována také jako kritická věda a nemá se nechat spoutat konfesionální loyalitou. I v tom je prý Masaryk učitelem theologům a celému národu.

Z hlediska českých protestantů dne 24. 5. 1923 došlo k setkání duchovní a politické elity národa. A přece to bylo setkání skrovných rozměrů s omezeným počtem hostů. Stalo se tak na přání TGM, který se v té době – podle vlastních slov – nerad ukazoval na veřejnosti. Před jedenácti dny zemřela jeho žena Charlotta (mimochodem, narodila se také roku 1850; při letošním masarykovském jubileu by jistě bylo vhodné věnovat jí více pozornosti). Nicméně, Masaryk nechtěl příliš upozorňovat na svůj čestný doktorát ještě z jednoho důvodu. K theologii jako vědě měl velké výhrady, a proto si chtěl zachovat i jistý odstup od instituce, na které se tento obor pěstoval. Hned na počátku improvizovaného proslovu vyjádřil své rozpaky: „Pamatuji se totiž, jak mě již v mládí zarážel ve Starém Zákoně zákaz nezobrazovati Boha, když právě titíž myslitelé Boha zobrazovali pojmově: jedni zobrazovali sochou, obrazem, chrámem, druzí pojmy, rozborem vědeckým, filosofickým – je v tom rozdíl podstatný či jen rozdíl v prostředku vyjadřovacím, v methodě? Ten problém mě dlouho trápil a podnes o něm přemýšlím“ (Českoslovenští evangelíci T. G. Masarykovi, 1930, str. 7).

Masarykovi nešlo ani tolik o logické rozpory mezi tím, co církev a theologie říká a dělá; ani nechtěl zpochybňovat rozdíl mezi explicitním, neverbálním a verbálním zobrazením Boha. Pochybuje, zda církev a theologie mohou vůbec něco o Bohu vypovědět v jednoznačných pojmech. Podobný tón zaznívá přibližně v téže době z prvních spisů Karla Bartha. O Bohu nelze mluvit předmětně, pravdu a Boha nemůžeme nikdy uchopit a definovat, naopak, sami jsme jím ve zjevení oslovováni. Ani tato formulace však Masarykovi nevyhovuje, jde ještě dál. Podle jeho názoru v oblasti náboženství a víry každé teoretizování nevyhnutelně vede k omezení svobody lidského ducha. Jakmile církev a theologie formuluje, co je správné učení, rýsuje tak hraniční čáru, na níž se rozhoduje, zda někdo stojí uvnitř společenství anebo mimo. Děje se tak na základě argumentu zjevení – tak pravil Bůh a tak to chce, tak je to napsáno v Písmu svatém. Pro Masaryka je však nepřijatelné odvolávat se na zjevení, které se vymyká lidskému ratio. Diskuse o tom, co se má a co se nemá, se podle TGM dá vést výlučně racionálními argumenty. Pokud do ní církev a theologie vnesou argumenty z Božího zjevení, diskuse končí – a to nikoli na základě přesvědčení, ale na základě autority, o níž se předpokládá, že jí musíme věřit a následovat ji. Podle Masaryka to samo o sobě již znamená, že se omezuje lidský duch a podkopává princip lidské svobody.

V morálních a duchovních otázkách neuznává TGM žádnou autoritu nad individuem. Ideální člověk je v jeho představě ten, kdo jedná naprosto autonomně, dovede samostatně stanovovat maximy svého jednání a odpovědi na životní otázky nalézá sám v sobě na základě argumentů, které ho přesvědčí o správnosti jeho rozhodnutí. Proto je Jan Hus a česká reformace prvním důležitým krokem ke svobodě, protože tu poprvé v evropských dějinách někdo systematicky zpochybnil právo římskokatolické církve určovat, co je dobré a co je špatné. Tento názor Masaryk sdílel s Palackým, i když se domníval, že Palacký příliš zdůraznil nacionalistický moment. Jednota bratrská byla vyvrcholením tohoto vývoje, neboť se vymkla nejen autoritě Říma, ale i utrakvistické hierarchii, a tak – podle Masaryka – se stala nejvyšší autoritou sama sobě. Stručně řečeno, první prezident republiky měl velmi ambivalentní vztah k církvi jakožto instituci a k theologii jakožto vědě. Čestný doktorát theologické fakulty nebyl pro něj jenom výrazem úcty a respektu k jeho dílu a osobě: jistě v něm vzbudil i pochybnosti, zdali mu protestantská theologie úplně rozumí.

Zdá se, že za první republiky většina protestantských theologů interpretovala Masaryka především ve vlastní prospěch. TGM byl důležitou oporou interpretace českých dějin, jak ji vytvořili a hájili čeští protestanté (především F. M. Bartoš). Církevní historikové se TGM důrazně zastávali v jeho sporu s Josefem Pekařem, který Masaryka obvinil z účelové manipulace s dějinami, diktované politickými a společenskými záměry. Odmítání Masarykova konceptu českých dějin jim totiž splývalo se zproblematizováním identity a významu protestantů jako dědiců Jednoty bratrské.

Ani v ostatních theologických oborech se TGM nesetkal s velkou kritikou. Roku 1930 publikoval dr. Linhart, profesor dějin náboženství a filosofie náboženství, v Kostnických jiskrách sérii článků u příležitosti Masarykových osmdesátin. Věnoval se v nich Masarykovým názorům na náboženství, které měly podle Linharta především morální základ. Pojmy jako „království boží“ jsou prý pro Masaryka především etickými ideály, o něž jako lidé máme usilovat. Nikde se však Linhart nepozastavil nad Masarykovým odmítáním principu zjevení, patrně proto, že on sám si s ním jako modernistický theolog nevěděl rady.

Jaroslav Šimsa, další osobnost z protestantského prostředí, vydal v létě 1938 přednášku pro mládež v Ymce, nazvanou „Zbožnost T. G. Masaryka“. Šimsa si je na rozdíl od Linharta vědom toho, že Masarykova náboženská filosofie představuje pro církev a theologii problém. Připomíná, že TGM hovoří výlučně o Ježíši a jeho životě, nikoli o zvěsti o Kristu jako spasiteli. Masarykovi nejvíce vyhovuje podobenství o milosrdném Samaritánu, protože v něm se hovoří o mravném jednání. V tomto ohledu je TGM lepším křesťanem než mnoho jiných, soudí Šimsa. Na druhé straně, přirovnání o ztraceném synu do Masarykova schématu nezapadá: pojmy jako hřích, dluh, odpuštění a smíření nejsou masarykovské. Bohužel, Šimsa se k tomu dále příliš nevyjadřuje, a rychle opouští toto zásadní téma, které je pro vztah Masaryka a církve tak důležité.

A přece Masaryk nalezl mezi protestanty jednoho kritika, který zásadně odmítl jeho názory na theologické rovině. Byl jím Jan Karafiát, pražský kazatel a vydavatel Reformovaných listů – platformy jeho theologického směřování. Ještě před vznikem první republiky se v nich Karafiát několikrát vyjadřoval k Masarykovým názorům; TGM sice nejmenuje, ale z okolností je naprosto zřejmé, o koho jde. Pro Karafiáta byl Masaryk theologicky nepřijatelný, protože výslovně odmítal, že Ježíš je Synem Božím a Spasitelem. Zde se objevuje i známý Karafiátův návrh na vyloučení TGM z církve: „Církev reformovaná musí každého vyloučit, kdo popírá božství Kristovo. Pakliže by jí na božství Kristově už nezáleželo, přestala by být reformovanou, ano i křesťanskou“ (RF, 1903, str. 40). Ústředním bodem Karafiátovy reformované theologie je téma hříchu a milosti; teprve z něj se odvozují sociální a etické otázky. To je v naprostém rozporu s liberálním postojem Masaryka a některých theologů. Svoboda pro Karafiáta znamená na prvním místě osvobození z pout hříchu skrze Boží milost, zatímco pro Masaryka je to hodnota, kterou si autonomní člověk musí sám vybojovat.

První systematické theologické vyrovnání s Masarykem na sebe dalo čekat až do roku 1930. Tehdejší formulace J. L. Hromádky je vlastně až dodnes nejvyrovnanějším pokusem o pochopení TGM. Hromádka jako začínající theolog jasně viděl, že v jeho době každý pokus o obnovu theologie a církve musí začít kritickým přezkoumáním Masarykova theologického dědictví. Po rozsáhlém zkoumání Masarykových myšlenek dochází Hromádka ve své studii k závěru, že Masaryk „pořád a pořád se blíží křesťanství“ (Masaryk, 1930, str. 180). To se týká jmenovitě transcendentní struktury jeho myšlení, která se obvykle vyjadřuje slovy sub specie aeternitatis. Ani tato struktura však Masaryka nepřivádí k Bohu, neboť tento odstup Masaryk nemůže překonat vlastními silami. Masaryk dochází velmi daleko v analýze lidské skutečnosti, ale chybí mu síla a odvaha dospět k uspokojivé odpovědi. Neodváží se ve víře vložit svou svobodu i důstojnost do Božích rukou. „Masarykův rozum a mravní vědomí ukazují nad sebe, nad svět, ale teprve víra postihuje člověka v poměru k reálnímu Bohu a odhaluje jeho pravé určení i porušený obraz pod nánosem a formami kultury, konvence, pobožnosti, národní, občanské důstojnosti“ (str. 178).

Masarykův rozhovor s českými protestanty se před druhou světovou válkou teprve pomalu rozbíhal. Mnozí nebyli schopni či připraveni vzít Masarykovy názory zcela vážně a prozkoumat je po všech stránkách – i tam, kde se z hlediska křesťanské theologie vyskytly problémy. Byli zaměstnáni především něčím jiným – otázkou vlastní církevní identity – a v Masarykovi chtěli vidět především spojence. Teprve s nástupem nové generace theologů (v osobě J. L. Hromádky) bylo možné získat větší odstup od zakladatele republiky. Rozhovor však brzy zase uvízl, především v důsledku politického vývoje. To je zřejmě příčinou toho, že protestantská tradice – a koneckonců valná většina české společnosti – dodnes na Masaryka hledí především s obdivnou úctou. Což mimochodem příliš nesvědčí o opravdové úctě k TGM. Vždyť Masaryk sám soudil, že nejlepší cestou, jak vzít druhého vážně, je kriticky přemýšlet o jeho názorech. Ještě nám tu zbývá hodně práce.

(S poděkováním Jiřímu Burešovi, Davidu Kašperovi, Lence Ridzoňové, Angele Šafránkové, Ivě Samsonové, Janu Satkemu, Radmile Včelné a Martě Židkové – účastníkům semináře „TGM a čeští protestanté.“)

Přeložil Jan A. Dus