V nedávné době jsem se účastnil několika rozhovorů, které se týkaly bohoslužebného života protestantských církví. Jeden ze zúčastněných hlasů volal po výrazně větším prostoru pro tichou, meditativní modlitbu v rámci bohoslužeb. Součástí takové usebrané modlitby by pak mohla být vhodně zvolená instrumentální hudba, která by se postarala o náležitý „podkres“.
Myslím, že by rozhodně nebylo moudré ukvapeně sáhnout k příkrému odsudku takového návrhu. Předně vyjadřuje a formuluje potřeby, které nejsou v protestantském prostředí nijak ojedinělé a zasluhují si seriózní pozornost. V druhé řadě pak otevírá staronovou otázku, která se v historii vyskytla již mnohokrát a prakticky každá generace k ní musí hledat cestu a zaujímat vlastní stanovisko. Je to otázka po místě instrumentální hudby v bohoslužebném životě.
Reformační důraz na slovo se promítl také do specifického pochopení bohoslužebné hudby. Ústřední roli získal sborový zpěv, který vhodným způsobem zvýraznil princip všeobecného kněžství. Z tohoto porozumění vychází také agenda ČCE z roku 1983, která hudební část bohoslužeb hodnotí celkem jasně: „Společné písně nepojímáme jen jako hudební výplň. Tvoří obsahově závažnou součást bohoslužby, na níž se všichni účastníci podílejí hlasitým, živým zpěvem.“ Také s ohledem na tato východiska je pochopitelné, že v protestantském prostředí v současné době instrumentální hudba nepatří mezi právě obvyklé bohoslužebné prvky.
Z tohoto tradičního pohledu totiž vyvolává zařazení instrumentální hudby do bohoslužeb množství otázek a námitek. Jednou z nejpodstatnějších je oslabení pospolitého charakteru bohoslužby a umenšení aktivní spoluúčasti celého shromáždění. Instrumentální hudba zve k poslechu, ponechává otevřený prostor individuálnímu prožitku a umožňuje „diváckou“ pasivitu a konzumní přístup k bohoslužebnému dění.
Jako problematické se jeví také rozpojení zřetelnější vazby hudby a zvěstovaného slova. Instrumentální hudbu jistě nemůžeme zjednodušeně označit za bezobsažnou. To by prakticky znamenalo odmítnutí velké části hudební historie. Zároveň však platí, že jednoznačným argumentem ve prospěch instrumentální hudby rozhodně nemůže být ani autorský záměr, jak to navrhoval například Hermann Pesch, když vytyčil pět tezí, které měly formulovat vztah mezi instrumentální duchovní hudbou a křesťanskou vírou. To, že autor přistupoval k tvorbě z východiska své vlastní víry, ještě zdaleka neznamená, že se tento zamýšlený obsah dostane při bohoslužbách ke slovu.
Další možnou výhradou je také riziko, že užití instrumentální hudby přehnaně uprostranní emocionálnímu prožívání bohoslužeb, na úkor zvěstování a slyšení Božího slova. Nemůže se užití této hudby (zvláště v poněkud degradující formě výše zmíněného „podkresu“) stát nástrojem emocionální manipulace účastníků?
To všechno jsou jistě závažné a opodstatněné výhrady, které zaznívaly v historii a zaznívají dodnes. Otázky je ovšem možné pokládat také z jiné perspektivy. Nemůže se nám stát, že při zdůrazňování slova přehlédneme, že také ono může být použito a zneužito k manipulaci a zatemnění biblické zvěsti? Vždyť není výjimkou, že se to tak mnohdy nevědomě a s nejlepšími úmysly děje. A nemůže právě umírněné zařazení instrumentální hudby posloužit lepšímu soustředění účastníků bohoslužeb? Nejsou hlasy volající po „meditativních“ částech bohoslužeb znamením, že bychom se měli nově a poctivěji zabývat touto otázkou?