Které obrazy do kostela patří?

Číslo

Evangelický časopis Protestant poskytl velký prostor pohledu soběhrdského faráře Petra Tureckého (Obrazy Zbyňka Mergentala v soběhrdském kostele, Protestant 6/14). To je dobře. Prostředí Českobratrské církve od jejího počátku v roce 1918 obrazům a výtvarnému umění není vůbec příznivě nakloněno. Sjednocení dvou konfesí, helvétské a luterské, vyznělo v této oblasti spíše v duchu obrazoboreckého kalvinismu. Přesto i v ČCE najdeme mnoho příkladů zdařilého či méně zdařilého využití výtvarného umění v bohoslužebném prostoru (práce Miroslava Rady a jeho synů, Barbory Veselé nebo Jiřího Zejfarta).

Petr Turecký ve svém textu eviduje mnoho námitek a výhrad ze strany tradičních reformovaných věřících a snaží se s nimi vypořádat. Zcela se ztotožňuji s jeho postojem v tom, že „obrazy do kostela patří“ a že není relevantní rádoby zbožná výhrada proti obrazům „ošklivým“. Pravoslavné ikonopisectví tradičně zobrazuje Krista jako „ošklivého“ (Egon Sendler, Ikony Krista, česky 2010).

Opatrnější bych ovšem byl v otázce, zda kostel je nebo není galerie. Turecký nabízí teologický pohled navazující na tzv. civilní interpretaci evangelia. Kristus učedníky posílá do světa, proto kostel nemá být prostorem výhradně sakrálním. Je možné, ba dokonce potřebné právě zde, prostřednictvím výtvarného umění, vstoupit se světem do kontaktu. V soběhrdském kostele tedy mohou, byť na omezený čas, být instalovány obrazy autora, „který nevystupuje jako věřící člověk“, obrazy, jejichž záměrem je „citlivě vyjádřit bolesti i nástrahy světa vezdejšího“. Mám za to, že právě toto umění patří do galerie, ne do kostela. Rád ho právě tam budu vyhledávat a vychutnávat. Kostel totiž chápu ne jako svět, v němž se zvěstuje evangelium, nýbrž spíše jako oddělené „pusté“ místo, na jaká se Kristus opakovaně utíkal, aby načerpal sílu v modlitbě a kde ovšem také učil (Mk 1,35–36; L 6,12).

Které obrazy do kostela patří? Ty, které byly vytvořeny pro slávu Boží. Můžeme diskutovat o stylech, technikách, vhodnosti instalací v tom či onom sakrálním prostoru. Ne však o tom, co je cílem, záměrem toho či onoho výtvarného umění v kostele. Nevadí, když budou takové obrazy návštěvníky a účastníky bohoslužeb zneklidňovat. Klasické křesťanské téma, Ukřižovaný, je téma navýsost zneklidňující. Není však pochyb o tom, kam takové zpochybnění směřuje. V českobrodském kostele Nejsvětější Trojice chceme do budoucna, podobně jako v Soběhrdech, obrazy vystavovat. Počátkem léta jsme do hlavní lodi umístili na dva měsíce dvě rozměrná plátna křesťanského výtvarníka Petra Štěpána: Polední a Večerní modlitba. Instalace byla věřícími přijata dobře.

Bude dobře, když v diskusi o výtvarném umění v evangelických kostelech a modlitebnách budeme pokračovat. Přeji moudrost a šťastnou ruku nejen českobrodským a soběhrdským.