V květnu jsem otevřel v Soběhrdském kostele výstavu obrazů malíře Zbyňka Mergentala. Jedná se o diplomovou práci, kterou obhájil v roce 2009 u Jiřího Sopka, oponentem mu byl Daniel Balabán.
Námětem jsou hlavy, které vychází z automatické kresby. Autor se snaží zachytit napětí času a prostoru pomocí zobrazení figur. Nejedná se o abstrakci, figurální tématika divákovi hlouběji nutí potřebu dialogu. Právě kvůli dialogičnosti byla tato díla vystavena v kostele. Sám autor popisuje záměr svého usilování: Snažím se přenést do obrazu čas, energii, pocit mísící se při kresebné skice, která je základem pro obraz. Obrazy, které představuji, vychází z automatické kresby. Snažím se kreslit celek (předmět, figuru, hlavu…) tahem jediné linky a přiznávat tak způsob uvažování, hledání, návazností a vzpomínek.
Původním záměrem konat výstavy v kostele byla snaha stavět mosty mezi současným mladým uměním a návštěvníky bohoslužeb. Zvláště u této zatím poslední výstavy se ukazuje, že vystavování dialogických obrazů přináší úskalí. Mezi některými lidmi panuje přesvědčení, že obrazy se malují proto, aby byly krásné, aby se daly pověsit například domů. Když už se malují z jiného důvodu, tak aspoň nesmějí přinášet neklid. Neklid v kostele je ta nejhorší možná varianta. Do kostela přeci chodíme proto, abychom načerpali energii, abychom se mohli soustředit na bohoslužby, abychom byli koncentrování k hlavnímu úkonu bohoslužeb, což je poslouchání Písma, popř. společná modlitba, usebrání. Obrazy (zvláště obrazy v helvítském) kostele toto soustředění narušují.
Navíc obrazy do helvítského kostela přece nepatří.
U posledně zmiňovaného důvodu se zapomíná na to, že výstavy jsou dočasné a že nejsou určeny k uctívání. Proti takovému užití obrazů ani reformátoři neměli nic. Např. bratrské bible či zpěvníky renesanční doby jsou plné krásných obrazů.
Podstatnější a logičtěji se jeví výtka konání výstav obrazů v kostele z důvodu narušování bohoslužebného dění. Často se setkávám s názorem, že
„kostel není galerie“
S tím vřele souhlasím. Právě proto, že kostel není galerie, obrazy do kostela patří! Kvalitní citlivé umělecké dílo patří do kostela, nikoli do galerie. Umělecké dílo má mluvit tam, kde se děje něco důležitého, nemá být uzavřeno před světem ve stavbě určené k archivaci těchto děl – třeba galerii nebo muzeu. Něco veřejně důležitého se děje právě v sejití církve.
Podobně bible má promlouvat ve veřejném prostoru, ve shromáždění církve, nikoli v zaprášené polici nebo v kredenci jako vzácné rodinné stříbro. Bible i obrazy (samozřejmě i hudba a sochařství a další umění) mají působit ve veřejném prostoru, protože říkají něco podstatného o světě. Mají vytvářet prostor pro dialog, mají vést člověka k zamyšlení, mají člověka vtáhnout do rozhovoru s Písmem i se světem.
Lidé se někdy soustředí na důsledné oddělení kostela od světa. Patrné je to třeba v pravoslaví, kde se tato myšlenka podařila naplnit snad nejlépe. Kostel je obraz nebeského království a se světem vezdejším má být propojen co nejméně. Podobně uvažoval třeba opat Suger, když obhajoval nutnost zdobit svátostné předměty v katedrále co nejdražšími kameny a zlatem. Krása je přece součástí Boží podstaty.
Když už umění, má být tedy alespoň krásné, protože si to Pán Bůh zaslouží.
A má zdůraznit oddělení kostela od reality špinavého blolestného světa.
Beru vážně důvody těchto postojů, zásadně však s nimi nesouhlasím. Zbožnému Jonášovi se Boží slovo stává „noční můrou“ (Š. Hájek), Kristus posílá učedníky do světa, sám Ježíš je vede, aby sestoupili (z Hory proměnění) dolů do bolesti a nemoci a nechali se ušpinit. A v těch odpadcích aby pracovali a pomáhali. A aby se uprostřed tohoto světa scházeli k modlitbě a slyšení Písma.
Někteří umělci dovedou citlivě vyjádřit bolesti i nástrahy světa vezdejšího. Pomáhají křesťanům pojmenovat a nově uchopit mnohá trápení i úzkosti. Je škoda, že velké množství lidí odmítá vnímat dobré umění například jako okno do tohoto ušpiněného světa.
Obraz nemusí být krásný, aby byl důležitý. Obraz může burcovat, malíři to věděli už od pradávna, např. barokní malíř Caravaggio dovedl burcovat velmi, mnoho lidí jeho obrazy odmítalo jako příliš špinavé. Na jednom obraze měla Panna Marie špinavé nohy. Objednavatel obraz odmítl, protože do kostela nepatří Marie se špinavýma nohama. Znamená to, že do kostela patří a chodí jen slušní, upravení, čistí lidé…? (Nehledě na to, že dnešní člověk se nad Caravaggiovými obrazy rozplývá jako nad krásným barokem a většinou mu zcela uteče jejich burcující podstata).
Kde jsou jejich problémy? Schované pod postelí jejich vyhřátých důsledně oddělených bytů?
Obrazy Zbyňka Mergentala nejsou jednoduché, nejsou krásné, nezpůsobí člověku pohlazení na duši, přesto jsem přesvědčen, že do kostela patří a patří právě tam. Ano, někoho může pobouřit, že Zbyněk Mergental nevystupuje jako věřící člověk, někoho může pobouřit, že jeho hlavy působí jako karikatury. Někoho může pobouřit, že tak ošklivé karikatury jsme si dovolili zavěsit pod nápisy z bible. Možná ale někdo zapomíná, že z pohledu Božího bychom těmi karikaturami sedícími v našich upravených a čistých kostelích mohli klidně být my sami.
K obrazům konkrétně
Obrazy jsou malovány technikou vycházející ze štukolustra, vznikají pomocí lití barvy. (Štukolustro je souhrnný název pro různé techniky barevných štuků. Název pochází z italštiny (leštěná barevná sádrová omítka). Největšího rozkvětu dosáhla v období baroka kolem roku 1700. Je to velmi náročná technika – chybné místo není možné opravit, v ploše je vidět a působí rušivě. Nejčastěji se s ní setkáme v podobě umělého mramoru. Umožňuje vytvořit neomezenou plochu pokrytou ornamentem nebo iluzivní malbou s velmi tvrdým odolným povrchem připomínajícím glazovaný kachel. Užívalo se už v antice. Takto zpracovaná omítka je odolná vůči vlhku, dnes se používá v realizaci stylových koupelen.) Mergental si tuto techniku přizpůsobil, obraz formuje litím barvy na sklo. Doslova se jedná o lití kresby. Maluje obrazy hlav (které před tím vytvořil pomocí kresby částečně automaticky) litím dlouhých linií. U této techniky nedochází k použití štětce. Obrazy jsou lité do šablony zhotovené z konferenčního stolku z šedesátých let se zaoblenými rohy.
Ke každé hlavě náleží její dvojice, vznikající jako podoba té první. Druhá hlava je namalována použitím jiných barev.
Některé vlastnosti této metody však zůstávají patrné. Jednak je to dokonalá hladkost obrazů a jednak je to také váha obrazů. Můžeme si představit, že tyto obrazy byly odebrány z nějaké veliké zdi a přeneseny do našeho kostela, podobně jako když sejmete část fresky. Takto obvykle pracují restaurátoři, aby zachránili nástěnnou malbu. Obrazy nemají rámy, Zbyněk Mergental tvoří obrazy tak, aby je bylo možné později osadit do zdi, tak aby tvořily její součást.
Pro autora je důležité, že barvy nejsou smíchány, působí jako jasně viditelný znak. Můžeme si představit, že tyto obrazy mohou působit jako nějaké archaické klínové písmo. Na konci procesu vidíme hlavy motorkářů, vznikaly ovšem náhodným procesem. Výsledek působí existenciálně, i když cesta k němu byla nepřímá a autora zajímá záznam jeho vnitřních pochodů – automatická kresba. (Automatickou kresbu objevili surrealisté, když chtěli zaznamenat vnitřní podvědomé pochody člověka. Záznam vnitřního světa tvůrce je téma celého moderního umění. Každý z malířů hledal cestu, jak co nejvěrněji zachytit ten svůj. Někteří šli cestou úplného odlidštění a abstrakce, lili barvu na plochu plátna třeba tak, že nechali štětce rozkmitat nějakým náhodným způsobem, aby do procesu nezasahovala psychika umělce. Jiní umělci pracovali pomocí strojů, např. náš asi nejslavnější malíř v této oblasti Zdeněk Sýkora.)
Zbyněk Mergental spojuje tedy osobitým způsobem techniku malby, zájem o zachycení vnitřního procesu i klasické figurální vzdělání. Výsledkem je emočně silné dílo kladoucí diváku mnohé otázky, zejména po směřování a cíli člověka v tomto světě.