Po druhé světové válce se v USA ustavila Národní rada církví Kristových, aby organizovala spolupráci většiny protestantských denominací a pravoslavných církví a usilovala o jejich vzájemné porozumění. Zpočátku se přidržovala náboženské tradice, z níž Spojené státy vznikly, tedy tzv. protestantské etiky, a v prvních letech studené války zaujímala vyhraněné stanovisko vůči komunismu. Obrat nastal v šedesátých letech, kdy začaly výměny návštěv amerických a sovětských církevních představitelů. Jak po pádu komunismu dokumenty potvrdily, mezi zástupci ze SSSR a z východního bloku bylo vždy několik, ne-li většina, agentů nebo konfidentů tajné policie, kteří šířili oficiální propagandu o svobodě vyznání za železnou oponou a ostře popírali, aspoň na veřejnosti, jakýkoli útlak věřících.
Vedení Národní rady církví, jako i Světové rady přijalo jejich ujišťování s ulehčením, protože se tím vyhnulo povinnosti pomáhat ohroženým bratřím a sestrám v Kristu. Sbližování s komunistickými státy prohlašovalo za projev pravého křesťanství a za kategorický imperativ svého „prorockého ducha“, který je opravňoval, zejména od konfliktu ve Vietnamu, k ostré kritice západních demokracií. Nijak se nesnažilo o nestranný postoj – nevystoupilo ani proti sovětské agresi v Afghánistánu, zato propagovalo „politiku osvobození“ v třetím světě, nehledíc na to, že mezi jeho „osvoboditeli“ byli diktátoři jako Idi Amin, Daniel Ortega a Fidel Castro.
Za republikánských prezidentů se negativní postoj Rady vůči vládě ještě víc zostřil. S radikálním odklonem Rady doleva sice nesouhlasila většina řadových věřících, jenže její vedení málo dbalo na jejich názory a protesty.
Současně ale docházelo ke konfliktu i mezi jejími protestantskými a pravoslavnými představiteli, zejména když se na nátlak feministek Rada rozhodla revidovat bibli a zpěvník, aby je „odmilitarizovala“ (při protestantských službách Boží se dnes už např. nezpívá Hrad přepevný), „zdemokratizovala“ (Bůh není Králem, nýbrž Svrchovaností) a aby vymýtila „sexismus“ – Bůh je OtcemMatkou nebo jen Matkou, Ježíš není Synem, nýbrž Dítětem Božím atd. Feministky se snažily uvést i další božskou osobu – Sofii (Moudrost) – a postavit ji na úroveň Trojice. To a mnoho jiných sporných otázek přimělo řeckou pravoslavnou církev k dočasnému vystoupení z Rady. Její podmíněný návrat sice vedl k některým ústupkům ze strany radikálních členů, např. k oddálení souhlasu k sňatkům homosexuálních partnerů, ale ne k podstatnému obratu v orientaci.
V době studené války udělala Národní rada církví pro křesťany v bývalém socialistickém bloku velmi málo a často se aktivně snažila zastavit dokumentaci o skutečném stavu náboženských a lidských práv za železnou oponou. Tvrdila, že sleduje metodu „tiché diplomacie“, která ve skutečnosti pomáhala jen ateistické ideologii. Ani po pádu komunismu Rada neprojevuje zájem o život a problémy křesťanů v bývalém socialistickém bloku, zato organizuje pomoc Castrově Kubě.
Věřící, které řízení Rady ignorovalo, sáhli k účinnému způsobu, jak na sebe upozornit: přestali ji finančně podporovat. To ji ovšem nepříjemně postihlo, ale nepřesvědčilo, aby změnila postoje. Její vedoucí představitelka, generální sekretářka Joan B. Campbellová, se snažila řešit rostoucí finanční krizi mj. tím, že investovala 8 milionů dolarů z penzijního fondu zaměstnanců do pražské Banky Bohemie. Spekulace se jí, jak známo, nevyplatila.
Další úder způsobilo Radě, když se osamostatnilo její nejúspěšnější oddělení – Světová církevní služba, která organizuje pomoc emigrantům, uprchlíkům a postiženým přírodními pohromami a která přinášela 85% příjmů Rady. Odtrhla se, protože nebyla spokojena s finančním hospodařením Rady ani s úrovní jejího vedení.
Podobné problémy se projevují i ve všech větších denominacích. Tak např. presbyterní a episkopální církve ztratily za jedno desetiletí každá skoro jednu třetinu členů. Luterská církev též značně utrpěla odlivem duchovních i věřících, mj. jednoho z nejvýznačnějších současných amerických theologů, faráře Richarda Johna Neuhause, který se stal katolickým knězem, a uznávaného církevního historika, emeritního děkana theologické fakulty na univerzitě Yale, prof. Jaroslava Pelikána, potomka slovenských luteránských duchovních, který přestoupil k ruské pravoslavné církvi.
Když koncem roku 1999 konečně z Rady odešla Joan Campbellová, zanechala schodek čtyř milionů dolarů. Nová administrativa teď stojí před vážným rozhodnutím, jak přežít a pokračovat při zmenšených příjmech i členství. Ve své převážné většině američtí křesťané – 50 milionů katolíků, konzervativní evangelické fundamentalistické sbory a velmi početná církev jižních baptistů, jejichž počty rychle rostou – zůstávají mimo Radu a neprojevují úmysl do ní vstoupit ani s ní úzce spolupracovat. Proto její výkonný výbor chce založit novou ekumenickou organizaci sjednocující všechny křesťanské denominace. Návrh nemá velkou naději na úspěch, spíše je stéblem, jehož se tonoucí Rada chytá.
Co kdysi vzniklo jako upřímná snaha o křesťanské sblížení, stalo se semeništěm „politické korektnosti a theologického liberalismu, zaměřeného na podporu určitých politických cílů a zanedbávajícího duchovní podstatu,“ píše novinář AP Richard N. Ostling.