psáno pro Protestanta a Poslední generaci (časopis hnutí Duha)
Už sám název rubriky v Poslední generaci (Kořeny budoucnosti) se stává výzvou teologovi – každému, kdo promýšlí svou zakotvenost v biblické zvěsti a křesťanské tradici. Čím je mi budoucnost? Co je pro ni měřítkem? Návrat ke starým, předkrizovým, zlatým časům? Promítají se do budoucnosti pouze všechny (hrůzné) danosti, jak je v přítomnosti a minulosti odkrýváme? Je budoucnost zastávkou nebo rovnou konečnou na trati, jejíž směr je neúchylně dán krizí evropské civilizace a součtem všech průšvihů a hříchů (na kterých se bezpochyby podílí i církev)? Nebo budoucnost představuje novou neznámou (a snad i nadějnou) možnost?
Drsnou a navýsost aktuální podobu této otázky představuje pro křesťana bezpochyby i stav přírody, vztah člověka ke všemu ostatnímu stvoření a dopad této podvojné krize na lidský život. A nemá cenu skrývat, že křesťané (i ve svých špičkách) na tento krizový stav začali reagovat s větším či menším zpožděním. Přehlížíme-li stav a podobu těchto reakcí, najdeme odpovědi hysterické (skoncujme s křesťanstvím a dejme se na jinou víru), cynické (je to boží vůle a nic s tím nejde dělat, znamená to, že za chvíli bude konec světa), bohorovně nadřazené (však on to pánbůh nakonec nějak vyřeší, kdoví, je-li to vskutku takový problém) a snad i pokorně seberevidující (prozkoumejme ve světle této krize svou vlastní tradici, přístup k bibli, svůj vztah ke stvoření – a k Bohu).
Křesťanská zvěst, jak jí rozumím, formovaná Starým i Novým zákonem, vede člověka k tomu, aby krize (včetně tzv. ekologické) nepřehlížel, neutíkal se k laciným řešením, ani nerezignoval – ale nově nahlédl své životní nasměrování a vědomé i podvědomé hodnoty, které ovlivňují jeho život. V jádru křesťanské zvěsti je zakódováno zřetelné vědomí nedílně spojené seberevize (pokání) a nově darované cesty do budoucnosti. Zvažujeme-li, co může křesťanská zvěst a z ní vyrůstající myšlení víry nabídnout tváří v tvář ekologické krizi, lze snad začít právě odtud: víra umožňuje nahlédnout viny, několikagenerační (epochální) vadné nasměrování lidského žití – aniž by je bagatelizovala nebo před nimi rezignovaně couvla. Objevují-li se v krizových časech lidé, odvážně se tázající po kořenech krize, zpochybňující zažitou civilizační cestu a (více méně bezmyšlenkovitě) uznávané hodnoty, lidé volající k nápravě – dostává se tu vlastně ke slovu cosi, čím naši kulturně civilizační oblast z hloubky ovlivnilo křesťanství (přesněji židovsko-křesťanská tradice). Lineární pojetí času, vědomé směřování odněkud někam sebou nese také vědomí, že je třeba povstat a hlasitě upozornit: nastoupená cesta nevede v dané podobě nikam, zaděláváme si (nebo jsme si zadělali) na zítřky víc než pochmurné. Pokrokářský pohled na dějiny a cestu civilizace je jistě také dítko zesvětštělé křesťanské tradice – ovšem dítko značně zparchantělé. Víře neotvírá budoucnost automatická evoluce ducha dějin či lidstva samotného – ale Bůh. A když on ji otevírá, jde o událost nečekaně darovanou, při které zároveň nahlédneme velikost spouště, co jsme sami natropili. Tento kající (sebe-kritický a sebe-revidující) a zároveň nadějný postoj – to je tedy přístup, který je třeba zdůraznit, prohloubit, přijmout a v neposlední řadě nabídnout a předat.
V této souvislosti stojí za to promyslet, jakou povahu má křesťanská naděje: čteme-li pozorně bibli, nemůžeme přehlédnout, že člověk je zván k naději nikoli proto, že to s ním a kolem něho koneckonců všechno dopadá dobře – ale vlastně navzdor tomu, jak to s námi a okolo nás chodí. Zaslíbení, že budoucnost patří Božímu království, že poslední slovo má – navzdor hluboké krizi – nové nebe a nová země, to je zvěst, která umožňuje zcela novou životní orientaci: na to, co zatím zůstává skryté, čemu podoba současnosti nikterak nenasvědčuje. Naděje, probuzená tímto radikálně novým (eschatologickým) zaslíbením si pak smí podržet nečekaně dlouhý dech. Nemusí se nechat zlomit neúspěchem, nemusí se uzavřít do samospravedlivého postoje „sekty posledních dnů“. Naopak – stává se podhoubím činorodosti, která si všímá výhonků teprve rašících a vytrvale se zasazuje o vše, co souzní s oním výhledem k poslednímu – k novému nebi a nové zemi. S touto polohou života se pak člověk nebojí jakoby „předčasně“ zvolit např. záměrně skromný životní styl, stát se jednou z jinak jednajících opic, i když jich ještě zdaleka není ta rozhodující a poměry proměňující stovka (viz H. Librová, O skulinách v ekologické beznaději, Protestant 1/93).
Zůstává nepopiratelným faktem, že globální krize stvoření, aktivita těch, co bijí na poplach a usilují o změnu, a v neposlední řadě myšlenkový kvas, provázející už bezmála třicet let vědomí této krize, zastihly křesťanské církve nepřipravené. Pravda, otázek ekologické krize se rychle zmocnili profesionální ekumenikové, stíhající letadlem jednu konferenci za druhou. Odcizený ekumenický newspeak (…budeme odporovat každé lidské strategii, která zachází se Zemí pouze jako s komoditou trhu… zasvěcujeme se tomu, že budeme mít reverzi pro ekologický prostor jiných živých tvorů…, viz „Deset afirmací“, Křesťanská revue 1991, č.3–4), kombinace marxistické a teologické rétoriky možná tento problém zideologizuje, ale nepomůže tomu, aby jednotlivá křesťanská společenství našla v této věci hlubší či novou orientaci. Nelze se ubránit dojmu, že se tu kdosi tzv. angažuje, aby pak se stejně jalovou velkohubostí přelétl k tématu, se kterým bude jeho image vypadat více up-to-date.
Bez rozhovoru křesťanských a ekologických myslitelů se ovšem nadále neobejdeme. Je potřeba vzájemných otázek, které půjdou pod povrch paušální kritiky a laciného zlehčování. Křesťanů je třeba se ptát, nezajímá-li je tento problém jen potud, pokud zpětně ohrožuje lidské zdraví, prostředí, přežití, nesdílejí-li tedy pouze sobecké stanovisko „musíme si to tu pro sebe zase trochu vyčistit“. Ekologických kritiků křesťanství je třeba se zeptat, jsou-li ochotni naslouchat výsledkům úsilí, které biblisté a teologové vynaložili na přiměřenější výklad obvykle kritizovaných provokativních biblických míst. Ale zrovna tak je třeba zeptat se církví, zda se toto úsilí promítlo do jejich pravidelného zvěstování a je-li jejich členstvo ochotné ve smyslu tohoto zvěstování měnit svůj každodenní životní styl.
V této souvislosti stojí za zmínku, že s pozoruhodnými podněty přicházejí – alespoň v českém prostředí – protestantští teologové – a to starozákonně orientovaní biblisté (M. Balabán, J. Heller). Křesťanům všech tradicí se tu nabízí otázka, neodhaluje-li i tady ekologická kritika jednu z všeobecně rozšířených slabin průměrného církevního povědomí – totiž přezíravý vztah ke Starému zákonu. Nakonec i východiska, která nabízí evangelička Hana Librová – obohatit vztah ke stvoření o „novozákonní motivy“ (zahrnout do příkazu „milování bližního“ také přírodu), svědčí o tom, že vyrostla v křesťanském prostředí, kde se bohatství starozákonní zvěsti tradičně degraduje (zmiňuji to ne kvůli H. Librové, ale kvůli církvi, do které oba patříme). Právě Starý zákon inspiruje víru k tomu, co dnes zhusta chybí – k neutilitárnímu úžasu nad krásou, rozmanitostí a řádem stvoření (Gn 1, Ž 8, Ž 19 aj.), k vědomí pokory před Stvořitelem. Právě Starý zákon někdy drsně připomene zhoubnost sebezbožňující a soběstředné pýchy, a ovšem dalekosáhlé důsledky lidské viny i nesamozřejmost, s níž člověk tuto vinu rozpoznává, pojmenovává, přijímá a vyvozuje z ní důsledky. Samozřejmě, uslyšíme tu i oddíly hrubě provokující ekologické ucho (např. Gn 9,2) – smíme snad v tomto ohledu spolehnout na vykladače, kteří upozorňují, že nejde především o programovou degradaci ostatního stvoření, jako spíše o kritiku (dobově podmíněnou a jednostrannou jako všechno v bibli) lidského fatalismu, modlářství a pověrečnosti ve vztahu k přírodě.
Je potřeba vědět a povědět, že zvěst Starého i Nového zákona nás ve vztahu k mimolidskému tvorstvu a rostlinstvu vyděluje a odlišuje. Těžko toto nábožensko-kulturně-civilizační zakódování změníme (např. přijetím východnějšího náboženského rozpoložení). Můžeme však ještě pořád z této tradice vytěžit dostatečně silné důrazy, vedoucí k revizi našeho zhoubného ekologického nasměrování. Tato odpovědnost leží především na těch, kdo se výslovně ke křesťanské tradici hlásí. Neostýchám se ovšem pozvat k tomuto hledání a novému oslovení i mnohé další.