Na „celocírkevním“ shromáždění v Kutné Hoře jsem měl 6. května tr. referát na téma „Biblické poselství a problém války“. Při přípravě s konkordancí a biblickými slovníky jsem si znovu uvědomil, jak nejen Starý zákon je plný válek a zbraní, ale právě tak Nový. A jak biblické poselství nevede k názoru, že vojenské povolání, vojenská služba a účast ve válce a odboji jsou neslučitelné s vírou. Vznikla pak zajímavá diskuse o dnešní nechuti mladých mužů k vojenské službě a ovšem také bohoslovců, kteří dali a dávají přednost náhradní službě. Ale kde potom vzít theologicky vzdělané důstojníky?
Ze svého proslovu vyjímám několik myšlenek o postoji křesťana k válce – a to jak v jejím průběhu, tak po jejím skončení – z úvah otcovské generace (viz KR 1960, s. 197–198 a „Od reformace k zítřku“ 1956, s. 194–197).
Křesťan se nesmí dát oslepit obrovskými válečnými silami a podlehnout názoru, že válečným dějinám dávají směr a poslední smysl neosobní síly vojenského průmyslu, kapitálu a vůbec ekonomiky. Musí odmítnout pokušení, že nenese on a nenesou lidé (a tedy i církve) odpovědnost za válku. Musí přemýšlet o vině na válce, o programech válčících stran, o posledním smyslu toho, proč se válka vede. Musí na sebe vzít riziko soudu a rozhodnout se (pro jednu stranu), aniž by nechal proniknout nenávist do svého srdce.
Křesťan za války nesmí zapomenout, že na obou frontách stojí proti sobě lidé jako my, stvoření k obrazu Božímu, vykoupení Kristovou obětí a povolaní být dětmi Božími. Otec Ježíše Krista je Bohem všech lidí, všech národů, všech ras, je Bohem lásky, práva a spravedlnosti. Proto je křesťan ochoten činit a vyhlašovat pokání ve vědomí, že se blíží Boží soud nad oběma bojujícími stranami.
Křesťan si nesmí ani pomyslet, že pro lidmi vyvolanou a vedenou válku Pán Bůh pustil naši planetu nadobro ze své pravice. Bůh, „udatný válečník“, řídí svým bezbranným způsobem svět i v okamžiku, když válka začne. Válka, dílo člověka, nemůže suspendovat Boží zákony, i když ruší mnoho lidských zákonů a konvencí. Boží zákony platí dál, lež se zhroutí (již v našich dějinách!), pravda a právo povstanou, spravedlnost a pokoj se políbí.
Křesťan ví, že i za války trvá církev Kristova, jeho oddanost Knížeti pokoje a jeho příslušnost k církvi Kristově je povznesena nade vše. V Kristu zůstávají křesťané i ze znepřátelených národů a států jednou rodinou, jedním bratrstvem. Výhled k době, kdy všechny národy – po Božím soudu – skují zbraně do radlic a vinařských nožů (Iz 2,4) a přestanou se učit válce, je společný. To je také důvod, proč křesťan nesmí propadnout bezmezné nenávisti.
Křesťan respektuje, že se za všech dob vyskytují křesťané a humanisté, kteří jsou přesvědčeni, že se nemají zaplést do válečného násilí, protože život bližního je tak svatý, že nelze proti němu zdvihnout zbraň. Křesťan má tyto lidi v úctě, i když nemůže jít – pro poslušnost Bohu – jejich cestou. Proto má úctu k lidem typu indického Gándhího nebo našeho Přemysla Pittera.
Křesťan nevěří, že by nějaká státní nebo vojenská instituce byly všemocné (jako nebyla ani StB všemocná, milý J. A. D.!). Velikost křesťanského svědectví z dob poslední velké války spočívá v tom, že si opravdoví křesťané nedali nadiktovat alibistickou myšlenku, že je „vše dovoleno“, že „nic nemohou“ a že musí „držet hubu a krok“. Tyto alibistické myšlenky jsou největším pokušením křesťanů ve dvacátém století.
A po válce?
Kazatel mého mládí napsal pomalu před čtyřiceti lety: Církev se uchýlila od pravé cesty a nečinila to, co činit měla – nečinila pokání. Evangelická církev v Německu a Maďarsku se dovedla pokořit před svým Pánem a dovedla hlasitě a otevřeně vyznat, že nese spoluvinu za cestu, kterou jejich národy nastoupily… Církev jako by s vlajícími prapory vešla do dalšího údobí svých dějin. Rok 1945 nebyl pro církev mezníkem, nýbrž místem navázání. Církev nedovedla říci, že jí nešlo vždy o službu, nýbrž o to, aby udržela svou moc, pozice a jejich předpoklady.
Snad můj učitel a katecheta podcenil rozdíl mezi Československem a oběma zmíněnými státy, a tím také rozdíl v postavení církví; ale jistě vystihl onu zvláštní zálibu v identifikaci ČCE s Československou republikou. Ale všimněme si ještě jedné myšlenky téhož autora: Mnozí křesťané se zájmem sledovali ve třicátých letech boj vyznavačské církve v Německu. Avšak v dobách skutečného zápasu s nacismem je nutno hledat ve valné většině případů pravou příčinu odporu ve vypjatém národním sebevědomí, jímž tehdy příslušníci českého národa odpovídali na šovinistické projevy němectví… Nechybíme příliš, jestliže řekneme, že údové církve k zápasu s fašismem byli přivedeni často faktory netheologickými a pohnutkami necírkevními… Prostí údové i vůdci církve bojovali svůj boj statečně, ale nedovedli dost ostře vidět svou úlohu v perspektivě víry a své jednání motivovat theologicky.
Nad těmito řádky se rozhorlil můj theologický učitel, prof. J. B. Souček. Znal totiž křesťany, kteří bojovali svůj boj v poslušnosti biblického poselství. Znal je důvěrně a věděl, že jejich bojování nebylo proti „tělu a krvi“, ale proti duchovním mocnostem, a že tento tento boj vybojovali předem, již před válkou. Znal i proslulý dopis Karla Bartha, který přišel v září 1938 J. L. Hromádkovi. Psal v něm, že každý československý voják, který padne na hranicích své země, padne za církev Ježíše Krista, která je ohrožena buď zničením nebo pádem do směšnosti.
V té druhé myšlence se můj katecheta zmýlil, či jak sám říká, chybil. Jeho řádky však stojí za zamyšlení; mnoho takových kritických a sebekritických hlasů jsme neslyšeli. Ani po pádu komunismu.