Při zvažování vin církve ozve se občas i slovo „kolaborace“. Je to označení výstižné a přiměřené? V obecném jazykovém úzu považuje se za kolaboranta nejspíše ten, kdo přisluhuje nepřátelské moci proti vlastním lidem a za tuto činnost požívá určitých výhod. Lze jistě mluvit o kolaboraci za války či kolaboraci v osmašedesátém, tedy v obdobích, kdy nepřítel je zjevný, protože vnější. Lze však mluvit o kolaboraci v období posledních dvaceti let, kdy povaha společenských poměrů byla mnohem jemnější, spletitější a prorostlejší? Havel v Moci bezmocných, myslím, přesvědčivě ukázal, že společnost nebyla jednoznačně rozdělena na vládnoucí a ovládané a Petr Příhoda nedávno v LN pěkně popsal, jak každý z nás, bez ohledu na to, zda činil dobré či zlé, byl určitým způsobem negativně poznamenán. Nazývat nevěrnou a sebezáchovnou existenci církve za tak absurdních poměrů kolaborací, zdá se mi poněkud zjednodušující a ne zcela výstižné.
Na druhou stranu ovšem nelze nevidět, že kolaborace v původním významu slova jest „spolupráce“ a v tomto smyslu se sluší přiznat, že církev v mnoha případech s komunistickou mocí spolupracovala, ačkoli totalitní povaha této moci jí (nám) byla zřejmá. Jestliže se dnes takovému přiznání vyhýbáme a nejsme ochotni společně artikulovat, v čem naše spolupráce byla vadná, pak jsme lid tvrdé šíje, a nevím, nevím, komu vlastně sloužíme.