rozhovor s Nico ter Lindenem, nizozemským kazatelem a spisovatelem
V první části (Protestant 10/2009) jsme se soustředili na historii a zásady autorova vykladačského přístupu – exegeze narativních biblických látek podle tzv. amsterodamské školy – a na pozitivní přijetí jeho šestidílného souboru Het verhaal gaat… (Povídá se…)
V sekularizované nizozemské společnosti je Vaše převyprávění bible oblíbené, ale v církevních kruzích se objevují hlasité námitky, že není v souladu s učením o stvoření, zrození z panny či vzkříšení z mrtvých.
Mnoho kazatelů postupuje jako režisér, který nastaví kameru na pohled shora. Bible to vlastně dělá taky: „Neboť tak Bůh miloval svět, že svého jediného syna dal, aby každý, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Kameraman sedí kdesi vysoko a natáčí Boha, jak posílá Ježíše dolů. Ale já raději posouvám kameru dolů – tam, kde sedí a píše evangelista – protože je to právě on, kdo věří v Ježíše jako v Božího vyslance. Nevyžaduju od lidí, aby věřili, že Bůh poslal Ježíše na zem. Jen se ptám, stejně jako evangelista, jestli něco od Boha poznávají v Ježíšových slovech a činech.
Nechci, aby mi zbožně přitakávali, že Ježíš je Boží syn – protože tím pro ně bude teprve tehdy, a teprve pro ty, kdo budou Ježíšem osloveni a kdo vědí, že „syn“ je biblický obraz – pojem teologický, a ne biologický.
Takže on ve skutečnosti nebyl Božím synem?!
Musíme si dávat pozor na každé tvrzení, že něco „je“ – že Ježíš JE Boží syn, Bůh JE stvořitel, Bible JE Slovo Boží… Jistě, já tomu všemu věřím, ale v jiném smyslu než že například „tady na lavici JE kniha“. Někteří lidé se rádi vyjadřují tak, jako by si s Bohem den co den telefonovali, ale o Bohu Izraele se dá mluvit jedině v obrazech, v poezii, kroužit kolem něj jako kolem tajemství.
Měl jste s tímhle pojetím nějaké problémy?
Žádné vážné problémy, jen dílčí omezení. V Amsterodamu jsem cítil svobodu říkat z kazatelny, co chci, ale samozřejmě jsem věděl, že v řadě jiných kostelů nejsem vítanou osobou. Ale to nevadí: ať každý chodí tam, kde mu to vyhovuje.
Když vyšel první díl Povídá se…, dostal jsem se do polemiky s moderátorem jedné evangelikální televizní stanice:
– „Tak vy říkáte, že to, co se v bibli píše, prostě není skutečnost?“
– V bibli jsou symboly, a ty symbolizují realitu.
– „Jakže, jenom symboly?“
– Tak třeba když řeknu: ,Moje žena je růže’… je to pravda, nebo ne?
On si to netroufal popřít, a tak povídal: „Jistě, jistě, ale vraťme se k bibli: je Ježíš Božím synem, nebo ne?!“
– Samozřejmě, já na to, Ježíš je Boží syn, zrovna tak jako moje žena je růže.
– A on koukl na hodinky, a prý že už nemá čas a že si popovídáme jindy…, ale potom se postaral, aby se na jeho stanici už takovéhle liberální řeči nevedly.
Když Ivan Štampach představoval Vaši knihu v kostele U Martina ve zdi, seděli jsme na židlích, které byly náhodou obráceny čelem k varhanám a zády ke stolu Páně. Štampach tehdy poznamenal, že je důležité neplést si kazatelnu s katedrou…
Jistě, kazatel by neměl předvádět posluchačům, co všechno umí a ví. Neměl by na ně mluvit hebrejsky ani řecky, ale měl by veškerou exegetickou přípravu nasměrovat k jedinému cíli: aby propojil zkušenosti biblických autorů se zkušenostmi lidí, kteří sedí proti němu. Ti lidé přece přišli plní všelijakých obav a úzkostí, a hledají v kostele útěchu!
Byl by to nesmysl, vykládat jim například, že Ježíš překonával fyzikální zákony: vždyť ta „voda“, po které chodil, nebyla žádná H2O, ale je to obraz smrti. Obraz, který prožíváme ve svých úzkostných snech, když se nám zdá, že se topíme, voláme o pomoc, a nikdo nás neslyší…
Takových obrazů je bible plná, ale lidé jim nerozumějí, a proto musíme navázat na jejich zkušenost a propojit ji s biblickým pojmem v celém jeho významu – například tu vodu jako symbol záhuby najdeme v Bibli od první stránky až po poslední: v Genezi se Duch Boží vznáší nad vlnami a ve Zjevení už není moře, ani slzy, ani smrt…, a potom teprve začneme tušit, co měl Jan na mysli, když sepsal příběh o tom, jak Ježíš udělal víno z vody – z žádné H2O!
Když líčíte, jak evangelisté vyprávějí o Ježíšovi, věnujete velkou pozornost starozákonním spisům. Jiří Šimsa v Brně to znázornil tak, že se díváte na Marka, jak píše, a současně na starozákonní knihovnu za jeho židlí. Ale nedá se to pochopit tak, jako by Marek ze Starého zákona „opisoval“? Neodsunuje se tím do pozadí Ježíšova jedinečnost?
Je třeba jasně říci, že první křesťané nechtěli opustit víru Izraele, ale chtěli ji reformovat. Ježíš nechtěl změnit ani čárku, ani písmenko v Tóře, a proto se dostal do konfliktu s hierarchií. Jeho následovníci tohoto rozkolu litovali, a proto v mnoha příbězích stále naznačovali, že jsou tu spojnice mezi Ježíšem a Mojžíšem, nebo mezi Ježíšem a Elijášem. Jenže to dlouhodobě nešlo udržet, přicházeli další křesťané z pohanů, kteří už židovské tradice neznali, a propast mezi synagogou a církví se zvětšovala.
Židovství je jistě krásné – dnes jsem si to znovu uvědomil na výstavě o rabbi Löwovi – ale je to muzeum, je to passé, a to taky kvůli tomu, že my jsme nepochopili, že Ježíš byl Žid, jeho Bůh byl Bohem Izraele, Mojžíše a Elijáše a jeho učení bylo velmi židovské.
Mnoho antisemitismu pochází z toho, že děláme příliš velký rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. Nemohu například souhlasit s tím, že v římskokatolické církvi ženy a laici smějí předčítat z Písma jenom ze Starého zákona, zatímco z Nového smějí předčítat jenom kněží. Anebo když se čte Starý zákon, a posluchači smějí sedět, zatímco při Novém musí stát.
Někteří si myslí, že viníkem rozkolu mezi židy a křesťany je apoštol Pavel.
Musím se přiznat, že Pavlovo učení mi není příliš blízké, protože to není narativní látka. Pavel hovoří vysoce abstraktním jazykem, zatímco já prostě vyprávím příběhy a s abstraktním myšlením mám problémy.
Jistě lze říci, že ona přehrada je i Pavlovým dílem, nicméně on chtěl především šířit evangelium všude po světě. Jeho pohled na svět byl širší, než jaký vládl v Izraeli. Uvědomil si, že evangelium lze šířit jedině tehdy, když židovští věřící dokážou opustit předpisy o stravování. Řečeno trochu hrubě: můžeš být následovníkem Ježíše, a přitom jíst vepřové…
… a přitom sedět u jednoho stolu – židé s pohany…
Jistě, křesťané byli zpočátku židovským hnutím a židé chtěli trvat na pravidlech a na tradici. Ale Pavel věděl, že takhle se nedá evangelium šířit, že je třeba se přizpůsobit. Řečeno moderní hantýrkou: we shall only fit for export if we adjust. A já mám docela pochopení pro židy, kteří řekli: „Dobrá, tak v tom případě nemáme o export zájem.“
Ale byl tu ještě druhý důvod rozkolu. Židé žili v římském impériu, a to si uvědomovalo, že lidem – pokud možno – by se mělo dovolit vyznávat víru, jakou chtějí, jinak jsou z toho problémy. Radši ať jsou v klidu a platí daně. Proto židé mohli žít všude v římské říši v relativním klidu. Jenže teď se tihle – z hlediska židů blázniví – vyznavači Krista stávali hrozbou pro impérium. Protože byli zásadoví, za jediného krále označovali Krista, což třeba u vojáků bylo nepřípustné. Takže docházelo k pronásledování, jenže tím byli samozřejmě ohroženi i židé, a proto se od křesťanů distancovali…
Řekl bych, že to bylo podobné dilema jako u vás za minulého režimu: být velmi zásadový, nebo se přizpůsobit? A kdo má pravdu, kdo se mýlí? To je moc složitá hádanka a nedá se jednoduše rozhodnout. Pavlovi se v každém případě podařilo, že evangelium se stalo schopné exportu (fit for export).
Není to trochu staromódní, vyprávět lidem o víře stále stejné příběhy – o Abrahámovi, Mojžíšovi nebo Ježíšovi –, když jsme teď obklopeni tolika novými spirituálními proudy?
Na to bych znovu odpověděl příběhem. Jednoho židovského rabína poprosili, aby napsal co nejstručněji, o co jde ve víře. On to tedy sepsal do malého sešitku, a nakonec připsal vzkaz pro svého vnuka: „Toto je víra, kterou nám předali otcové už od Abraháma. Tak jsem to slýchal od svého dědečka a otce, předal jsem to tvému otci, a oba to předáváme tobě. A co ty? Chceš to vzdát? Vydáš se někam jinam? Jestli ano, tak jedině kvůli nějaké lepší víře – pokud existuje!“
To je konec anekdoty. A já bych to řekl podobně: Hle, taková je moje víra, a já věřím, že je nejlepší, a dokud si to myslím, předávám ji dál. A ty? Nemáš-li zájem, prosím, vydej se jinam – ale ne za něčím, co je mělčí, laciné! Nechoď ke stromu, který nenese ovoce! Neříkám, že nic lepšího neexistuje, ale pokud to nenajdeš, zůstaň raději u své staré víry, tak jako já – a já za sebe říkám, že asi už nic lepšího nenajdu. Neboť můj kalich, slovy Žalmu 23, je naplněn.
Myslím, že těmito slovy jsme se přiblížili závěru našeho rozhovoru – tam, kde se spojuje víra s tradicí i osobním zaujetím.
Bez osobního nasazení je každé naše zvěstování prázdné. Můj učitel na universitě v Nijmegen občas ukazoval k srdci a ústům, a přitom říkal: „Co není tady, nemůže být tady“, čili: „Nejsi-li v srdci přesvědčen o tom, co hlásáš, nemůžeš o tom přesvědčit druhé.“
Můj dědeček po celý život pracoval v církvi v různých oblastech (např. po ničivé povodni roku 1953 organizoval výstavbu nových kostelů) a dožil se vysokého věku. Když slavil 95. narozeniny, vyzvali vnoučata, ať mu každé napíše nějakou otázku. Jedna zněla: „Dědečku, dnes je ti už 95 let. Pořád ještě věříš tomu, čemu jsi věřil kdysi?!“ Odpověděl: „Ano, věřím všemu. Ale všemu věřím jinak.“
Děkujeme za rozhovor.
Připravili Jan A. Dus a Tomáš Trusina