Kostel a divadlo

Číslo

V Horních Dubenkách proběhla tohoto léta akce Parrésia aneb Ráj srdce a labyrint světa. Po několik nedělí navazovala na bohoslužby divadelní představení. Záměr akce i její program jsme publikovali již v číslech 5 a 6/95, nad průběhem a celkovým vyzněním dnes rozmlouvají iniciátoři Parrésie Josef Kovalčuk, děkan divadelní fakulty JAMU, Štěpán Hájek, vikář ČCE a Petr Oslzlý, ředitel Centra experimentálního divadla.

 

JK: Živě si vzpomínám na poslední bohoslužbu loňského léta – po skončení nás několik postávalo před kostelem a všichni spontánně mluvili o tom, jaké krásné léto jsme spolu prožili. V tu chvíli byl zážitek společných setkání a společně vyslechnutých kázání tak intenzivní, že jsem si uvědomil podstatnou věc: Nejen tu chodíme do kostela, ale v kostele se vytvořila určitá komunita.

 

ŠH: Myslíš jenom nás, co po kostele chodíme na kafe, nebo vůbec lidi ze sboru?

 

JK: Právě lidi ze sboru, kteří na to kafe ani nechodili.

 

PO: To je na tom důležité, že nejde o implikovanou akci, která by sem byla vnesena jako nějaké kukaččí vejce, ale že se tady taková komunita vytvořila atmosférou kostela a že čas této komunity jako by nazrál. Najednou bylo evidentní, že by bylo dobré ještě něco udělat, ještě něco dalšího, něco navíc. Druhou stránkou věci – a velice podstatnou – je ovšem zájem vycházející od divadla: pokusit se o setkání divadla a kostela v bezprostředním kontaktu. Ve středověku divadlo z kostela vyšlo, alespoň proud, který dnes můžeme nazývat divadlem tradičním nebo velkým – tam se znovu divadlo rodí z liturgie. Druhý proud, který ovšem také souvisí s kostelem, tvoří potulní komedianti, kteří si předávali tradici už od antiky, ale ve středověku hráli na jarmacích, na náměstích právě vedle kostelů. Tento pocit sounáležitosti a propojení divadla s kostelem se v moderní kultuře pochopitelně ztrácí. Parrésia tedy vychází z potřeby nejen o tom diskutovat, jak jsme to tu dělali v průběhu minulých a předminulých prázdnin, ale z potřeby zkusit, co to přináší – divadlo vedle kostela, divadlo s kostelem těsně propojené.

 

ŠH: Nebyla to přece jen naše akce? Zajímalo něco takového lidi ve sboru? Já vím, Parrésii odsouhlasilo staršovstvo. Ale nakolik jsme počítali s aktivním přístupem místních lidí?

 

JK: Za sebe můžu říci, že divadelní zážitky v prázdninovém období jsou pro mě spíš nežádoucí, protože během roku musím vstřebávat neuvěřitelné množství představení a o prázdninách se divadlu potřebuji naopak vzdálit. Dokonce musím přiznat, že právě tohle mně na celé Parrésii vadilo nejvíc – divadlo o prázdninách a po kostele. Docela bych se bez toho obešel. Tím chci říct, že pro mě byl a je smysl Parrésie ve sdílení divadelních zážitků s lidmi, kteří sem chodí.

 

PO: Naprosto stejně bych řekl, že i pro mě je divadlo o prázdninách obtíž. Do letošního léta tady pro nás bylo jakési hájemství, kde se divadla a jeho hektiky vždycky zbavíme. Samozřejmě jsme věděli, že při Parrésii budeme více či méně ztrátu tohoto hájemství pociťovat. Ale řekl bych, že atmosféru, o které jsme mluvili, vytváří celý sbor. To není jenom atmosféra prázdninových setkání, to je atmosféra, která tu existuje po celý rok a která v létě rozkvete do šíře.

Během roku, když bylo v Brně třeba věc technicky připravit, připadalo mi to jaksi vzdálené. Ne že bych o celé akci úplně pochyboval, ale… A pak najednou v momentě zahájení jsem zřetelně cítil, že to má smysl. Atmosféra při vernisáži byla vynikající, bylo vidět, jak to lidi zajímá – přestože nešlo ještě o divadelní představení, ale o Šimkovy sochy, jejichž charakter je velmi výlučný.

 

ŠH: Prvním představením byly Biblické příběhy Západočeského divadla Cheb. Hru napsala Alena Zemančíková, hrála Alena Svatošová, režíroval František Hromada. Hrálo se venku před kostelem za slunného počasí, přesněji řečeno za dosti nesnesitelného vedra.

 

JK: Zůstává mi z tohoto představení pocit jakési přílišné délky. V každém případě to bylo pěkné setkání se Svatošovou a Hromadou, ale když to zpětně zvažuji, bylo to jakoby pokračování, nastavení toho, co znělo už v kostele. Vyprávění biblických příběhů, poměrně jednoduchými prostředky, víceméně šlo o narativní typ divadla.

 

ŠH: Místní lidé přijali toto představení – nebýt horka – velmi přejně. Zřejmě nějak splňovalo jejich představy o divadle; biblická tematika, cudně pojatá, jim vyhovovala. Navíc mnozí neviděli nikdy divadlo jednoho herce, byli zvědaví, jak to vlastně paní Svatošová bude hrát. Myslím, že to představení bylo opravdu uděláno velice pěkně – napsáno, zrežírováno i zahráno. Pocit délky pramení spíš z toho, že kázání v tomto případě trochu divadlu vystřílelo prach. Lidi ze sboru si možná mysleli, že takhle nějak bude celá Parrésia vypadat. Biblický text nebo jeho parafráze. O to větší bylo pak zděšení při dalším představení.

 

PO: Z kritického divadelního hlediska to byl opravdu spíš ilustrativnější, narativnější typ představení. Ale to je ta zvláštnost Parrésie, že tady se vztahujeme k různorodému obecenstvu. Nedá se říct po zkušenosti celého léta, že by se tu divadlo vztahovalo pouze ke sboru, ale vztahovalo se také k obecenstvu, které se sjíždí, k intelektuálům, k mladým lidem atd. Myslím, že toto představení sem naprosto perfektně patřilo, ale na druhé straně by nebylo dobré, kdyby byla všechna představení v tomto stylu. To by bylo monotónní. Lidem z vesnice, kteří z různých důvodů (divadlo daleko apod) nemají zrovna zvyk chodit do divadla, to připadalo učesanější, ale na druhé straně cena těch dalších představení je v tom, že právě tito lidé se najednou setkávají s jiným kulturním zážitkem.

 

ŠH: A to jsme u studentů divadelní fakulty JAMU. Ti zde hráli hru U mě doma (a jiné ptákoviny). Na základě nonsensových básniček Martina Koláře vznikl v režii Petra Žáka divadelní tvar, plný rozmanitých forem. Bylo to představení plné energie, vitality, náročné na souhru – a co čert nechtěl, muselo se odehrát v kostele, neboť venku pršelo. Příběh je celkem prostý – opilec přichází z hospody, uléhá ke spánku, avšak objevují se trpaslíci, kteří mu nedají spát. Po vyčerpávajícím celonočním boji „hlavní hrdina“ trpaslíky postřílí a když tito po chvíli smrti opět vstanou, uteče. Mladí lidé, včetně dětí se výborně bavili, starší generace byla zděšena. Příští neděli při ohláškách sestra Krejčová, bývalá kurátorka, interpretovala představení „ad optimam partem“ jako boj o mravní integritu, kde pouze špatné počasí zabránilo utéci alkoholikovi do kostela, a tak zvítězit nad svými běsy.

 

PO: Divadlo je něco, co se děje v prostoru, a velmi záleží na tom, v jakém. Úplně jinak by toto představení vypadalo venku na zeleném prostranství před kostelem, zalité sluncem. Vynikla by tam i věc, o níž jsem byl od počátku, kdy jsme Parrésii dramaturgicky sestavovali, přesvědčen: že toto představení je chválou hravosti. Chválou radosti ze života. Přestože téma je takové, jak ho paní Krejčová přesně pojmenovala, celé je to velmi radostné a smířlivé, a hlavně z těch studentů čiší velké nadšení, erupce energie a je to všechno chválení života. Uvnitř kostela to dostalo trochu jinou dimenzi, protože prostor kostela se sám bránil. Kostel je k něčemu utvářen, asi k větší koncentraci, a ne k takové velice hravě pulsující akci.

 

JK: Souhlasím, jen bych dodal, že kostel mi ukázal, jak velká je v tom představení dramaturgická chyba. V závěru to střílení trpaslíků ze startovací pistole není adekvátní, vzpírá se charakteru celého představení.

 

ŠH: Nepřijímáš střelbu ani po interpretaci paní Krejčové, která tu uviděla rány v dlaních, stigmata, která vedou hlavní postavu k přehodnocení života?

 

JK: To představení není takto míněno, nepoukazuje k nějakým mravním prohřeškům toho člověka. Není to o ničem takto závažném a průběh představení se takovému výkladu vzpírá. Pokaždé (viděl jsem to už potřetí) mně ty výstřely vadily, cítil jsem, že tam není něco v pořádku a v tom kostele mě to dokleplo: v závěru jde o dramaturgický omyl.

 

ŠH: To říkáš jako jejich pedagog. Mně jako farářovi se zase jednou ukázala propast mezi kulturním zázemím mým a těch, jimž kážu.

 

PO: Já si taky myslím, že jiný závěr by reakci starších lidí nespravil.

 

JK: Já bych docela řekl, že jo.

 

PO: Interpretace paní Krejčové byla velice silným momentem, čistou ukázkou toho, jak člověk dovede, i když ne se vším souhlasí, svým způsobem představení přečíst a přetlumočit. Pro ni to musel být hluboký zážitek, o kterém určitě celý týden přemýšlela. Zrovna dneska jsem si četl Březinu, kde mluví o Bílkovi, a říká, že to dílo způsobuje různé reakce. Ale ať ty reakce jsou jakékoliv, všechny přispívají k existenci pravdy ve světě. U paní Krejčové jsem cítil hluboký divadelní zážitek, a říkal jsem si, že tu měli být při její interpretaci ti, kteří to dělali, aby došli možná i k tomu, co Josef říkal: že by řekli – no ale my jsme to nechtěli hrát tak tragicky. Naučilo by je to dramaturgicky i režijně jinak myslet. Oni to vytvářejí v laboratorním prostředí školy, a tam jsou ty reakce úplně jiné. A k tomu, co říkal Štěpán – ono to je podobné jako v divadle. Tam prostě musíš neustále balancovat mezi tím, nakolik jít vstříc potřebám a očekáváním a touhám, a třeba i momentálním módám obecenstva, a nakolik to obecenstvo chceš šokovat svým nápadem a svojí výlučností.

 

ŠH: Ano. Napsat kázání, to je velmi úzká cestička. Po reakcích na toto představení považuji za ještě větší zázrak, že má kázání zdejší lidé přijímají.

 

PO: Je to ambivalentní: Ta kázání – a o tom můžeme určitě víc my dva než ty vypovídat – lidé přijímají (i když samozřejmě jinak než divadlo, protože je to pro ně Slovo); ale slyší tam také neobvyklá řešení, neobvyklé formulace, a zároveň je to něco, co těsně souvisí s jejich každodenním životem. Nebýt těch kázání, tak možná reakce na celou akci byla jiná, mnohem negativnější. Třeba by vůbec nebyli ochotni něco takového do kostela pustit, přijmout to, přemýšlet nad tím. Za celou dobu se nevyskytla jedna jediná intolerantní reakce!

 

ŠH: Dalším představením byla Pohádka o Sněhurce a lesním muži Putující královské šekspírtovské divadelní společnosti Orfeus principála Kočvary-Vašinky. Počasí nám tentokrát přálo, Sněhurka se hrála venku a všem se moc, moc líbila.

 

PO: U Vašinky se ukázala jeho obrovská zkušenost komedianta. On nejvíc celým svým životem, tím že cestuje od místa k místu a neustále hraje, je skutečným komediantem. To bylo skvěle viditelné, jak reagoval na situaci; toto je opravdu divadlo vedle kostela. Ideální by byla akce, která by měla k dramaturgické dispozici sérii takových různých Vašinků, kdyby tady byli cestující loutkaři a vůbec kočující divadla. Bohudík, jako by se tato tradice kočujících divadel znovu vytvářela.

 

JK: Když jsi mluvil na začátku o dvou proudech středověkého divadla, tak tady se krásně prodlužuje vedle kamenného divadla tradice bytostného komediantství. Dík tomu, že se konečně může hrát běžně na ulicích.

 

ŠH: Publikum tuto hru přijalo nejlépe. Kontakt byl největší. Věřím tomu, že někteří byli vysloveně dojati, bylo to vidět i z toho, že představení skončilo a lidé nevstávali, nechtěli je pustit a dvakrát se přidávalo. Nechcete se vyjádřit k přídavku? Obrozenecká scénka, jak mi později Vašinka prozradil, pochází až z dvacátých let našeho století! Někteří lidé to nevzali – abych tak řekl – jako takové, takto vtipně zahrané, ale naprosto vážně, s tím obrozeneckým patosem, s tím národnostním vzedmutím a byli dojati, že čeština je jazyk ryzí a pryč s germanismy. Komediant by asi měl takto nějak působit…

 

PO: To je vpodstatě velice povzbuzující zjištění, protože konzervativismus vesnice zřejmě nekonzervuje jen komunismus, jak jsme toho svědky na každém kroku, ale konzervuje dokonce ještě obrozenectví!

 

ŠH: Posledním představením byla Komediantská mystéria, která hrál sám Petr Oslzlý.

 

JK: Komediantská mystéria jsem viděl asi desetkrát, je to představení, které jsem měl hrozně rád, v sedmdesátých letech to byl pro mě jeden z nejsilnějších divadelních zážitků té doby a možná vůbec. Musím se přiznat, že tuto intenzitu pro mě představení ztratilo. Nemělo to takovou bezprostřednost a naléhavost, jakou to mělo tehdy. Ale to vlastně o ničem nic nevypovídá, to je můj subjektivní dojem.

 

PO: Je to z jiné doby, ale je to přepsané: jako první hraju Zrození komedianta, kde na konci dojde k zázraku, a pak je to vlastně o tom, jak je těžké unést ten zázrak, vlastně zázrak svobody.

 

ŠH: Na sjezdu mládeže v Čáslavi 1993 to bylo naprosto famózní, taky po revoluci, ale prostředí nabitého divadla bylo tak bouřlivé, že to celé dostalo úžasný tah. Pro mě to byla v Dubenkách taky slabší varianta, ale je zajímavé, že někdo tady na dvoře říkal, že to viděl i v Čáslavi a v Dubenkách se mu to líbilo mnohem víc. Výborné na tom bylo, že právě toto představení celou akci propojilo. Reakce lidí byly rozporné. Některým vadilo, že se v kostele ozvalo neslušné slovo. Ale myslím, jak lidé už Petra znají a vědí, že napsal ten krásný doslov, že Dubenky pohladil, tak i to, co se jim subjektivně nelíbilo a čemu možná v některých případech nerozuměli, byli ochotni přenést přes srdce, protože cítili, že je to garantováno jeho osobností.

 

PO: Jednou už jsem to sice v kostele hrál, v Blahoslavově domě v roce 1984 nebo 1985, ale tam to nebylo tak těsně spjaté s bohoslužbou, bylo to až odpoledne. V Dubenkách to z mého vnitřního hlediska dostalo víc teologický rozměr, pro mě byl zážitek, že jsem najednou mohl vylézt na kazatelnu a zažívat prostor kostela, i když jsem tam nelezl za účelem kázání, ale jiných extravagancí. Sám se sebou jsem vedl tu diskusi o divadle a kostele, přímo při představení, dost natvrdo.

 

ŠH: Nakolik akce odpovídala původní představě, včetně názvu – byla to skutečně parrésia? A za druhé věc, kterou jsme naťukli při chebském představení – nakolik se podařilo vhodně zvolit texty kázání ke každé neděli? V prvním případě Josef řekl, že to nebylo až tak šikovné, že se kázání a představení dublovalo. Jak to bylo v případech dalších?

 

JK: Řekl bych, že právě tady je úskalí celé akce. Představení přece jenom rozmaže intenzitu působení kázání. Člověk po kostele potřebuje kázání nechat v sobě doznít a všiml jsem si, že mi chybí čas – další zážitek divadla nedovolí se ke kázání vrátit. Nejlépe to, myslím, dopadlo při Vašinkovi, ale nejspíš proto, že jsem byl připraven naší společnou úvahou, nakolik toto téma Vašinka přijme či nepřijme. Tady to představení ve mně kázání nepotlačilo a zůstalo ve mně výrazně.

 

ŠH: To je námitka, se kterou se budeme muset nějak vyrovnat. Naše kurátorka, paní Cimlerová, mi řekla, že se strašně těší na normální neděli. A myslela tím právě toto – je to zajímavé, je to živé, ti mladí, plný kostel a podobně, ale pro vnitřní, duchovní život, který je spojen s nedělí, to působí spíš rušivě. Nebo může působit rušivě.

 

PO: Na začátku léta jsem byl ve Štiříně, na mezinárodní konferenci, kde byla řada Američanů. A spíš tak mimo program, když se ptali, co teď dělám, tak jsem s nimi o tom mluvil, a představoval jsem Parrésii jako zcela výlučný experiment. Oni si vůbec nedovedli představit, že by někdo dělal takovou akci v místě, kde je pár set obyvatel, mají trochu jiné relace. Ale on to opravdu experiment, svým způsobem riskantní, je. Nesporně je pravda, že jestliže kázání zažívá člověk intenzivně, tak je potom naladěn, aby to nechal v sobě doznít. Divadlo mu to může přebíjet nebo být v rozporu. Možná právě ten střih však může pomoci uvědomit si, že bohoslužba a jeho střed, kázání, upozorňuje z pozice ráje srdce na labyrint světa a pomáhá člověku tímto labyrintem jít.

 

JK: Jestli ten problém není v obráceném pořadí. Přece jen Komenský to má naopak. To znamená, jestli by představení nemělo být v sobotu večer a bohoslužba v neděli ráno.

 

PO: To už říkal včera Štěpán – aspoň některá představení – a možná máte pravdu. Ale mělo by to jít v těsném sledu za sebou – mezi tím je noc a leccos se přihodí. Muselo by se to odehrát v neděli ráno, napřed divadlo a pak bohoslužba, která by dala rozhřešení.

 

ŠH: Tak to by se mi nelíbilo.

Ale chci ještě sdělit svůj krásný pocit, že se to všechno zhodnotí teprve v budoucnosti. My jsme tady něco udělali, co teďka byl experiment, nad čím tu mudrujeme, ale možná teprve časem se lidi budou k tomu ve vzpomínkách vracet.

 

JK: Parrésia, otevřenost vůči tomu, tomu, tomu – zcela určitě ta otevřenost tady byla, minimálně se opět otevřel okruh lidí, stále víc a víc se nás tu schází. Ale nemyslím to jen tak banálně, že divadlo přitáhlo lidi; komunita se prostě rozevřela i zevnitř a i lidé, kteří jsou tu stálými členy sboru, cítí, že se otevřeli dalším příchozím.

 

PO: S tím souvisí taky: cena setkání. Cena setkání jako takového. Nechci tady fušovat Štěpánovi do oboru, ale myslím si, že bohoslužba je setkání s božím Slovem. A celá ta akce byla taková, jak jsme se do toho snažili zakódovat: setkání kostela s divadlem, ale i setkání lidí, kteří třeba na tuto formu divadla nejsou zvyklí, a ono se tu začalo odehrávat i setkávání lidí, setkávání myšlenek – myslím, že ta cena setkávání byla obrovská. A tady bych navázal na Štěpána – ona ta cena teprve začne vyvstávat. Léto v tomto zapadlém koutě je atraktivní, teď je otázka, jak na to budou vzpomínat lidé na podzim, něco jim třeba připomene, jak ten blázen lítal po kostele, budou o tom přemýšlet a bude to mít obrovskou cenu. A podobně i lidé, kteří tu jenom prošli. Jeden přítel například hned v pondělí odjížděl do ciziny a říkal, že si ten prožitek neděle v Horních Dubenkách veze s sebou jako vzpomínku a posilu.

 

JK: Chápu to jako překonání sobectví. Minulé prázdniny jsem tady měl duchovní prožitky intenzivnější, ale bylo to intenzivní v poměrně úzké komunitě. Letos se ta komunita rozhodně mnoha lidem otevřela.

 

Pořad o Parrésii v Horních Dubenkách vysílá Česká televize 24. 9. v Křesťanském magazínu.