Podobně jako kdysi proměnil se svět vynálezem knihtisku, mění se dnes neuvěřitelnými možnostmi počítačových sítí. Ocitáme se zřejmě na prahu nové komunikační epochy, k jejímž vrcholům a pádům, tím méně pak koncům lze jen těžko dohlédnout. Vývoj tu jde kupředu tak rychle, že patrně není daleko doba, kdy se stanou skutečností vize nového světa, živené zatím pouze v oblasti science-fiction.
Starý svět – jaká ironie, kdyby nás tak slyšeli naši dědečkové a pradědečkové – starý svět se svými telefony, knihami, biografy a televizory začíná se pomalu stávat vzpomínkou na zašlé časy. Ne že bychom všechny vymoženosti moderní doby přestali okamžitě používat, ale těžko už někdy v budoucnu bude jejich role taková, jaká je dnes a jaká byla včera. „Kdo není na Internetu, neexistuje,“ praví slogan naší doby, a zdá se, že to není ani tak reklama, jako spíš vyjádření prosté skutečnosti let příštích.
Jestli tomu ze svého laického pohledu správně rozumím, nejde tu totiž jen o dílčí „pokrok“ jako v případě biografu či televize, nýbrž o krok zcela převratný, svým významem pro život společnosti srovnatelný právě jen s vynálezem knihtisku. Rozumíme přece, že kdo se nenaučil číst, zůstal mimo. Negramotnost v současné české společnosti rovnala by se téměř jistě smrti zaživa, či alespoň (v lepším případě) nesamostatnému přežívání zcela odkázanému na pomoc druhých. Lze očekávat, že pavučina síťové komunikace bude mít časem podobný efekt, neboť jakmile dojde k jejímu etablování v podnicích, v oblasti služeb, ve státní správě i běžných domácnostech, nebude zřejmě přístup k čím dál většímu počtu informací možný jinak. Zeslábne patrně vliv televize, rozhlasu, pošty, novin a časopisů: vše potřebné v požadované míře, kvalitou i objemem, bude přístupné u vás doma skrze cosi, co je dnes obrazovkou vašeho počítače, ale co za nějaký čas může být i něčím jiným – libovolně využitelným a vpodstatě nepostradatelným přístrojem, v němž se všechny dosud známé formy komunikace bezkonkurenčně propojí.
Potěšilo mě, když jsem se dočetl, že američtí kongresmani už se naprosto vážně zabývají sociologickou otázkou, co se stane s námi nepřipojenými? Budeme odsunuti na okraj, tj. dno společnosti? Ujede nám vlak natolik, že nebudeme schopni běžného života? Představa, že společnost je rozdělena na připojené a nepřipojené – a propast mezi nimi se stále prohlubuje – není zrovna příjemná.
Také legislativní bezmoc v této oblasti bude muset co nejdříve skončit, nemáme-li se všichni ocitnout v moci šílenců, deviantů a všemožných hrdlořezů. Vědecké výzkumy varují, že v případě Internetu jde zatím více než o informační dálnici o informační stoku.
Ať už však možné sociologické i sociální důsledky vidíme v jakkoli černých barvách, vývoj nelze zastavit. Už je to rozjeto. Např. viceprezident Spojených států Al Gore se prý vehementně zasazuje o šíření a zpřístupnění Internetu nejširším vrstvám veřejnosti. (Tak jsem to aspoň četl v Téčku, půjčil mi ho náš pan lékarník.)
Takže: nedá se nic dělat, do pavučiny mikročipů musíme nakonec všichni vstoupit a vzít na vědomí, že svět se změnil. Zůstat mimo v nějaké nostalgické touze po starosvětském způsobu života, znamenalo by dobrovolně a zbytečně se vyobcovat a zbavit se tak možnosti tlačit věci k lepšímu. Ostatně, revoluční novinky nebyly vždy jen škodlivé, někdy mohou i docela dobře sloužit. Vždycky bude záležet na tom, s jakým předznamenáním, s jakými úmysly a cíli člověk nových možností užívá.
Křesťan klade si samozřejmě ještě otázky jiné: Neztratí se v tom novém, mikročipovém světě něco jako lidskost? Zůstane člověk sám sebou – se svými city, touhami, radostmi a starostmi? Nepřijdeme o celou jednu dimenzi, totiž o bezprostřední kontakt živého člověka s živým člověkem, a tedy o schopnost soucitu, porozumění, lásky? Není globální komunikační prostředek dalším a podstatným krokem k odlidštění, možná znelidštění světa, v němž se budou pohybovat naše děti? Jakou váhu bude mít v takovém světě slovo? Přímá řeč, živá a lidská, protože plná nejistot, zadrhávání, víceznačností a omylů? Co se stane s poezií života? Dáme pak ještě něco na koktavé city a neohrabaná slůvka lásky?
Kdoví, možná tím spíš. Třeba v zahlcení a únavě z celodenního vysedávání a zírání na divuplnou obrazovku možná tím spíš budeme vyhledávat ta překvapivá, osobní a nedokonalá slova skrze ústa, možná tím spíš budeme milovat tu rozkoš přímé lidské řeči.
Ale pravděpodobnější je – a naše civilizační skepse se tu nezapře – přece jen další vyprázdnění živé autentické promluvy a ztráta schopnosti bytostného rozhovoru. Už dnes je slovo tak zdevalvováno, že znamená pramálo, už dnes mnozí komunikují raději s počítačem než s rodinou. Tento trend je nebezpečný a velmi ochuzující.
Abychom se této negativní, odlidšťující varianty co nejvíce vystříhali, nabízím trojí způsob aktivní obrany, trojí společenství, které tu odpradávna existuje za účelem kultivace lidství; připomínám trojí prostor, zřízený k pěstování živého slova a naslouchání druhým.
Za prvé je to obyčejná hospoda. Všimli jste si, v jakém strašlivém úpadku ocitla se hospoda za televizního věku? Namísto kdysi obvyklých hovorů komunity vlastních židlí, tácků atd, která se zde přirozeně tvořila, ryčí tu dnes reprodukovaná hudba, televize nebo video. Hospodská komunita se svým sdílením je v troskách. Některé venkovské hospody zanikly úplně. Vybízím-li k rehabilitaci hospodského společenství, nechci samozřejmě podporovat alkoholismus, hulvátství, bezohlednost a primitivismus – čehož bohužel bývají naše hospody plné. Myslím si však, že je v našich silách a pro budoucnost potřebné, udržet a obnovit lokální, domácké společenství hospody jako nejnižší a nejpřirozenější příčku vzájemného setkávání, živých promluv a pozorného naslouchání.
Za druhé je to divadlo. Svět živého umění, živého slova. Vidím to přímo jako morální povinnost – nenechat v počítačovém věku divadlo padnout. Právě tady se přece víc než kdekoliv jinde pěstuje i zachovává hloubka a význam lidské řeči ve vzájemné komunikaci. Až svět bude, s odpouštěním, zblblý z mikročipů, znovu se obnoví a vyvstane jasně – nebude-li ovšem pozdě – existenciální i pedagogická potřeba divadla, jakožto komunity sdílení, obecenství dávání a přijímání, a možná i jakožto kruhu občanů, pracujících na rekonstrukci lidské kultury, lidského citu a lidské řeči. Čím víc o tom přemýšlím, tím více vidím právě divadlo jako pilíř kontinuity v průběhu času, v proměnách dějin.
A za třetí – nebyl bych farář, kdybych si nepřisadil – je to kostel. Pro mě, přiznávám, především evangelický kostel, neboť to, co se v něm odehrává, je postaveno právě a téměř výhradně na živém Slovu. To samozřejmě může být nevýhoda, a někdy pro někoho i zcela odpuzující, ale pokud dojde ke šťastné souhře okolností – vznešeně řečeno: k záchvěvům Ducha – pak neznám komunikaci inspirativnější a existenciálně závažnější. Naslouchat slovu, které přichází jakoby z hlubin lidství; stavět do protikladu či zase souladu své myšlení a city; vyjadřovat sám za sebe, a přesto spolu s dalšími svou životní vděčnost nebo úzkost nebo naději nebo vinu nebo odpuštění; a v neposlední řadě sdílet s ostatními výslovně a aktivně tentýž lidský úděl vzhledem ke smrti – to jsou vrcholy lidské komunikace, proti nimž bledne všechno ostatní.
Jestliže udržíme hospodu, divadlo a kostel, pak věřím, že po překonání dětských nemocí nám počítačová komunikace neuškodí, ale dobře poslouží.
Štěpán Hájek
(Psáno pro Český rozhlas, odvysíláno 10. 3. na stanici Vltava.)