opět komunikují. V letech 1984–1989 vycházely jako samizdat. Přetransformování na Souvislosti dle autor–a(ů) Editorialu nepřineslo hlubší záběr. Po prvním pokusu o přistřižení křídel a vyhoštění několika členů redakčního kruhu z dále existujících (dnes již z nakladatelství Zvon také vyhoštěných) Souvislostí začali postižení protagonisté opět „komunikovat“. První číslo (1/94) obnovených Komunikací vydal Josef Mlejnek spolu s kruhem přátel v brněnském nakladatelství Host.
Komunikace jsou jedním z mála křesťanských časopisů a revuí, které usilují o ekumenické dorozumění. Komunikační překážky jsou mnohé a Editorial (s. 3) prvého čísla naznačuje, které a jak chce překonávat.
Rubriku Staré a nové věci zahajuje kázání Milana Balabána, které tematicky souvisí s jedním z hlavních motivů tohoto čísla: nesení kříže. Ježíše si lidé pletou s „Husem, Komenským, Masarykem, papežem a podobně.“ (s. 7) „Ani jít ve velkém procesí, zúčastnit se pouti, masového shromáždění mládeže, nestačí. Skutečné NÁSLEDOVÁNÍ je spjato s NESENÍM KŘÍŽE.“ (s. 7) Balabán své tvrzení završuje vyznáním, že „NESENÍ KŘÍŽE je trvalý a zatím nekončící skandál. Tento skandál ale staví hráz přívalu náboženské i nenáboženské zhýčkanosti, zpovrchnění a jakési duševní zhýralosti.“ (s. 8) Balabán však nesení kříže nepřipisuje jen výjimečným, ale představuje nám celý zástup různorodých svědků – jejichž nosnost nebyla lacinou zbožností, antikřížem, křesílkem, „které tě doveze branou smrti do rozkoší vzkříšenosti.“ (s. 8) „Čte-li člověk Lukášovo naléhavé sdělení (kdožkoli nenese kříže svého… – text kázání), běží mu mráz po zádech. Ale právě to je užitečné. Abychom v dobrém strachu a chvění, a přece v naději a jistotě (a tu nelze zvnějšku zabezpečit) stačili se svým křížem Kříži Ježíšovu. Abychom s ním potupně zemřeli, a s ním pronikli do Evergreenu plného života v Pravdě. AVE CRUX! Amen.“ (s. 8)
Gabriel Marcel v článku Ortodoxie proti konformismům (překlad Josefa Mlejnka z knihy Durufus a l'invocation, Paris, Gallimard 1940, s. 237–249) navazuje na Chestertonovy úvahy o ortodoxii, ale na rozdíl od něj se uvaroval ironických odsudků a štiplavého posuzování protestantů (viz G. K. Chesterton – Ortodoxie, prvý překlad již r. 1918 u J. Floriana ve Staré říši). Pro Gabriela Marcela není šílenství logickým vyústěním individualismu, na němž má protestantismus podíl. Marcel se vědomě vyhýbá chestertonovsky elegantním odsudkům. „Začne-li však katolík protestantovi tvrdit, že on, katolík nebo přesněji řečeno církev, vlastní celou a úplnou pravdu, zatímco údělem protestanta jsou jen bludařstvím prolezlé trapné zbytky, jinými slovy ve chvíli, kdy se rozhodně nesnaží pohybovat se ve stejné perspektivě jako jeho oponent, potom neexistují žádné podmínky k diskusi a je zcela nemožné, aby setkání, jež často započalo se zdánlivě dobrými vyhlídkami, skončilo jinak než hořkými pocity nemožnosti se dorozumět, na niž není léku.“ (s. 13) Jestliže moderní filosofie bourá objektivistické modely světa – pak ortodoxie nemá vytvářet zdání objektivistického vlastnictví pravdy. „Vydáváme svědectví ortodoxii, to znamená Kristu pouze prostřednictvím pokory, jež nemá být postojem k něčemu, ale uznáním skutečné a nevyhnutelné situace.“ (s. 14) „Každý konformismus, ať už intelektuální, estetický nebo politický, je dílem podlehnutí určitému příkazu, který nepřichází od nějaké osoby, ale od určité skupiny považující se za vtělení toho, co se má myslet, co se má hodnotit v určitém okamžiku a v určité zemi, aniž se pochopitelně bral v úvahu relativní charakter celé podoby poznání nebo vkusu.“ (s. 10) Sklouznutí ortodoxie ke konformismu je neustálým pokušením, a proto Marcel pokorně dodává: „Není vždy zcela v naší moci vydávat svědectví, můžeme svědčit proti našemu Učiteli a rozšířit počet těch, kdo každodenně obnovují jeho ukřižování.“
Podstatná část rubriky Staré a nové věci je věnována Ester 20. století – Editě Steinové, která v době nacistického ohrožení nezapomínala na pomoc trpícím židům, ačkoliv konvertovala a stala se členkou karmelitského řádu. Sama zahynula 9. 8. 1942 v Osvětimi ve věku nedožitých 51 let. Její filosofická erudice (studium u Husserla, po nějaký čas byla jeho asistentkou) ji nakonec přivedla ke zvláštnímu typu mystiky, jak ji představuje karmelitánka Terezie z Ávily, která byla též židovského původu. Zda je mystika Edity Steinové průlomem objektivistické krize dneška – to zůstává na čtenáři jejího díla Konečné a věčné bytí, z něhož jsou zde uveřejněny úryvky v překladu Vladimíra Petkoviče.
V rubrice Literatura a umění se setkáváme s básněmi Josifa Brodského, výtvarného umění se týká stať Francoise Boespfluga Bůh v umění. Jeho článek nás zevrubně provádí mnoha kostely a chrámy, abychom se mohli setkat s obrazy zpodobujícími Boha-Otce. Autor nakonec konstatuje, že od osvícenství se stává tématem Bůh, jenž se stal člověkem a spíše Kristovo utrpení než jeho božský původ (s. 96). „Úpadek zobrazování Boha přinese nakonec Západu blahodárné objevy a nesčetnými oklikami nás znovu přivede k velmi tradičnímu poznání, že Bůh je nad všemi představami, a tedy a fortiori nad všemi obrazy.“ (s. 99) Autor zmiňuje střízlivé stanovisko reformace a též tvrdé boje v pravoslaví (1551–1666), které vyústily v zákaz zobrazování Boha. Nevyzývá k pálení obrazů zobrazujících Boha-Otce, ale končí svou studii slovy: „Mělo by nás to přivést k poznání, že neobyčejná tolerantnost katolického umění v tomto smyslu svědčí o velké nedůslednosti, která se teprve v plné šíři odhaluje.“ (s. 100)
Povídka je zastoupena prací Kazimiera Orlosze – Smrt cikánského krále, rozhovor Pět otázek Pavlu Řezníčkovi s následnými ukázkami jeho veršů. Závěr rubriky Staré i nové věci je věnován španělskému (katalánskému) malíři Antoni Tapiesovi. Reprodukce jeho grafiky provázejí celé první číslo Komunikací. S umělcovými názory nás seznámí rozhovor uskutečněný r.1981 a článek Ladislava Daniela.
Recenze knih nalezneme v poslední rubrice Z okna do ulice. Igor Fic referuje o La Goffově knize Kultura středověké Evropy (Odeon 1991). Josef Mlejnek jr. nás upozorní na knihu Duch demokratického kapitalismu od Michaela Novaka (Občanský institut, Praha 1992). O výstavě Rouaultových děl referuje Petr Hájek. Otázky nad snahou o christianizaci Evropy vyslovuje Antoni Pospieszalski.