Denominační křesťanství je mrtvé. Tradiční církevní útvary, jejichž věroučné důrazy se formovaly v zápasech uplynulých staletí, se v současnosti staly jen prázdnou slupkou bez jakéhokoli užitku. Nastává čas k jejich překonání, čas rozorat meze a konečně tak dosáhnout pravé a ničím nenarušené jednoty. Takto nějak by bylo možné ve zkratce vyjádřit názory některých, povětšinou charismatických křesťanů, kteří se cítí být povoláni k revolučnímu kroku sjednocení rozděleného křesťanstva.
Touha po jednotě, jistě vlastní i mnoha jiným křesťanům, se stala v charismatickém hnutí jedním ze základních „zaklínadel“. A není tomu pochopitelně jinak ani v našem domácím prostředí. Slova o postdenominační době jsme mohli porůznu nacházet a číst v článcích Dana Drápala, Alexandra Fleka, Evalda Ruckého a dalších známých postav napříč českou charismatickou a letniční scénou. A minulá léta také ukázala, že to nejsou pouze muži silných slov, ale také velkých činů.
Dynamicky rostoucí sbory, velký misijní zápal a nadšení pro uplatňování rozličných darů se spojily také s docela konkrétní snahou o rozkolísání „přežitých a reakčních“ denominací. Hybnou silou při těchto pokusech byla často myšlenka obnoveného apoštolského úřadu, mocně propagovaná společnou platformou spřízněných entuziastů – Křesťanskou misijní společností. Podle tohoto učení se novodobým „apoštolem“ člověk může stát na základě přímého Božího povolání a zmocnění. Takto získaná autorita není přímo vázána na žádné existující církevní struktury, ale naopak tyto struktury přesahuje. Apoštol je poslán k tomu, aby dosahoval jednoty napříč denominacemi, volal Boží lid k duchovnímu probuzení a pečoval také o pastorační potřeby jednotlivců – často kazatelů či presbyterů jednotlivých sborů.
V některých případech zůstala tato nauka pouze v rovině nesmělých pokusů či deklarace apoštolské autority ve specializovaném tisku. S takovou polovičatostí se ovšem nespokojili představitelé Jednoty bratrské, kteří nehodlají čekat, až se denominace zhroutí samovolným rozpadem. V posledním desetiletí začali nabízet různým společenstvím tzv. asociační dohodu, která de facto formulovala velmi pevné, smluvně ošetřené vztahy mezi zástupci Jednoty bratrské a sbory jiných denominací. V roce 2003 ve svém oběžníku varovala před Asociační dohodou Rada Církve bratrské. K tomuto varování byl přiložen také text dohody, který pro úplnost naleznete pod tímto článkem.
I za touto kauzou, podobně jako za bolestivým případem vytunelování původní Jednoty bratrské, se ale postupem času zavřela hladina. Tedy, až donedávna. V posledních měsících se téma Asociační dohody znovu vynořilo. Tentokrát v cvikovském sboru Bratrské jednoty baptistů. K překvapení mnoha českých baptistů vyšlo najevo, že kazatel cvikovského sboru (původně odchovanec slavného společenství v Praze na Maninách) uzavřel bez vědomí členů sboru Asociační dohodu. Podle jeho vlastních slov se mělo jednat pouze o čistě osobní, pastorační vztah s kazatelem Jednoty bratrské. Podpis smlouvy byl nutný pouze proto, že bratři z Jednoty bratrské „chtějí mít ve věcech pořádek“. Faktický rozsah smlouvy ale osobní rovinu přesahoval do té úrovně, že ve výsledku přinášel představitelům Jednoty bratrské větší pravomoc, než má kdokoliv uvnitř tradičního baptistického zřízení. Cvikovský kazatel navíc díky této dohodě získal také druhý úvazek, když byl souběžně veden jako duchovní dvou denominací a pobíral na oba úvazky dotaci od státu – to vše původně bez vědomí sboru. V okamžiku, kdy celá situace vyšla najevo a přidružila se k ní navíc kontroverzní a velmi autoritativní rozhodnutí kazatele a staršovstva, došlo ve sboru k rozkolu, který v poslední době vedl k odvolání kazatele i celého staršovstva.
Členové cvikovského sboru se nenechali siláckou rétorikou věrozvěstů postdenominační doby tahat za nos a zjednali si ve svém společenství včas nápravu. Trojského koně vytáhli zase před bránu svého města. Tato jejich akceschopnost je obdivuhodná a představuje také určitou naději. Ne všechno sebevědomým apoštolům projde. V ničem to ale nezmenšuje skutečnost, že někteří charismatičtí křesťané v posledních letech často překračují hranice toho, co lze pokládat za slušné a korektní mezicírkevní vztahy. Pro jistotu je lepší to mít do budoucna na paměti.
Text Asociační dohody
mezi Jednotou bratrskou a sborem …
Preambule
Protože jednota bratrská sama sebe definuje jako Boží rodinu, kde jednotlivé údy jsou spoluobčané svatých a jsou budováni na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš (Ef 2,19–20)
a protože rozumí tomu tak, že církev funguje jako Tělo Kristovo pouze tam, kde údy o sebe shodně pečují (1Kor 12,24–25)
a protože na základě tohoto porozumění buduje týmy různých služebností (Ef 4,11)
a protože službu mimo Tělo vidí jako nejméně efektivní způsob služby v Božím lidu
a protože uznává, že Tělo vždy nemusí být vymezené denominační příslušností
a protože jednotliví služebníci týmů různých služebností jsou často žádáni ke službě mimo Jednotu bratrskou
Jednota bratrská přijímá do Asociace Jednoty bratrské sbor …
Jednota bratrská poskytuje
sborům sdruženým v Asociaci JB
1) osobní pastorační péči pastorovi sboru a jeho rodině, pomoc v jeho osobnostním i profesionálním růstu
2) poradenskou a metodickou službu vedení sboru, včetně pastorační výpomoci ve složitějších případech
3) kázání, vyučování, semináře a eventuelně další akce na žádost sboru
4) tzv. coaching v programu National Church Development (Přirozený růst církve), eventuelně duchovní audit sboru
5) účast na Pastorálních konferencích Jednoty bratrské zdarma
6) využití krátkodobých týmů různých služebností při evangelizaci a zakládání nových sborů
7) jméno a záštitu Jednoty bratrské, jakožto registrované církve a její duchovní dědictví k propagaci na veřejnosti
Jednota bratrská vyžaduje
od sborů sdružených v Asociaci JB
1) vykazatelnost pastora a jeho rodiny pastýři
2) nahlédnutí do vnitřních záležitostí sboru (návštěva staršovstva, shromáždění, sejití skupinky, nahlédnutí do kartotéky a účetnictví, rozhovor s lidmi atd.)
3) každoroční statistické údaje včetně vize sboru
4) umožnění využití darů (lidí), které Bůh dal sboru k vytváření krátkodobých týmů různých služebností
5) krytí nákladů a finanční zainteresovanost na nadsborovou službu v rozmezí poloviny až plného odvodu sborů Jednoty bratrské podle míry asociačních nabídek
Už pouhé podrobné pročtení textu Asociační dohody je poučným zážitkem. Jazyk, ve kterém se neoddělitelně splétají pramínky pseudo-manažerské hatmatilky (jen se to tady hemží různými týmy, koučováním, profesionálním růstem, duchovními audity…) a charismatické novomluvy (vykazatelnost, služebnosti…), vyvolává tuhnoucí úsměv na rtech. Nebýt až příliš srozumitelných poznámek o zpřístupnění účetnictví a členské kartotéky, mohl by čtenář tento text pokládat za svébytný postmoderní humor. Mezi slovy ale jasně prosvítá, že autoři Asociační dohody nejsou žádní naivní blouznivci a velmi dobře vědí, co dělají. Jen pro silnější žaludky je výrok o duchovním dědictví Jednoty bratrské (nutno dodat: ukradeném spolu s jejími modlitebnami), které je interpretováno jako výhodný nástroj k propagaci na veřejnosti. Takhle vypadá čistý pragmatismus, zbavený všech skrupulí.