Kočičáci

Číslo

Jsem v pytli.

Spolu s dalšími neposlušnými koťaty.

Nepodařilo se správně namíchat geny. Mělo jsem být trochu víc po babičce z otcovy strany než po dědečkovi ze strany matčiny. Ten se totiž taky nevyved’. Dnes už se ví, jak takovým věcem zcela přímočaře předcházet. Říká se tomu postnatální euthanasie. Jde vpodstatě o utracení – co nejdříve po narození.

Dříve se tomu říkalo postnatální abortus čili dodatečný potrat. Jelikož však právě vražda byla definována jako zabití nevinného – a uvažovat o vině a nevině nelze jen u člověka dosud nenarozeného, tedy v případě abortu – bylo třeba najít pro věc jiné označení a zároveň dohledat vinu pro již narozeného. Postnatální euthanasie je tedy zabití vinného, který kdyby nahlížel pravý stav věcí, k euthanasii by jistě přitakal jako mnozí, neboť by věděl, kam směřuje jeho asociální chování… Pro svůj mladický věk však toho není schopen a je třeba zasáhnout zvenčí. Někdy bývá v této souvislosti citován pradávný zákon: „syn tento náš vzpurný a protivný, neposlouchá hlasu našeho… tedy všichni lidé města toho uházejí jej kamením.“

Euthanasii běžně požadují lidé, jejichž život ztratil smysl, a tito, totiž my, smysl života nemáme od začátku, a tudíž nemáme vůbec šanci jej nalézti. Jinými slovy: nemít smysl znamená být vinen.

Z těchto zejména, z výše naznačených i jiných důvodů je třeba intervenovat a provést co nejdříve tzv. postnatální euthanasii.

Tak jsme v jednom pytli.

Pytel je náš domov, nic nevidíme a čekáme, zda budeme utopeni či umláceni.

Zatracení kočičáci!