Jedním z nejrychleji rostoucích ekonomických oborů těchto let je vydávání spirituální literatury, příruček, aplikací a další spřízněné náboženské produkce. Pro dobu, kdy se ztrácí navyklé jistoty, svět se stává místem nejistým a budoucnost hrozivou, se náboženská produkce tohoto typu stává stále přitažlivější nabídkou, jak se dobrat alespoň nějaké jistoty, zajistit si osobní úspěch, naklonit si nebesa, a v neposlední řadě získat převahu nebo rovnou moc nad druhými. Tato rozšiřující se a sílící náboženská, resp. spirituální poptávka je samozřejmě lákadlem i pro křesťanské svědectví. Máme jí přizpůsobit své důrazy a svou podobu svědectví, svou nabídku? A především, znamená to, že usilování interpretovat podstatné obsahy křesťanství člověku nenábožensky či netradičně uvažujícímu, člověku, jemuž se ztratil biblický rozvrh světa s nebesy „nahoře“ a zemí „dole“ a představou Boha jako mocného šéfa, režiséra či vládce, který intervenuje tu do lidských příběhů a jindy přímo do dějin či přírodních procesů – že toto usilování je odbyto jako uzavřená epocha – protože náboženství ve všech svých tradičních, spektakulárních a nejednou rovnou obskurních podobách je prostě zpátky?
Ostřeji mi tyto otázky vyvstaly, když jsem pro letošní setkání seniorů v Chotěboři chystal spolu s dalšími program o Kájovi Trusinovi (1933–1978), jednom z výrazných představitelů interpretačního úsilí konce 50. a 60. let. Byla to doba ovlivněná pokračujícím hroucením náboženských tradic, představ a obrazů světa, děděných z doby barokní a nejpozději 19. století, doba ovlivněná hrůzami II. světové války i bouřlivým rozvojem technických možností. V tom všem představovala výzvu hledat, jak interpretovat křesťanské obsahy člověku „nenáboženskému“ (jak říkal D. Bonhoeffer), tedy člověku, který ze světa těchto představ vyrostl. Čímž byla míněna odvaha vykročit z ghetta zavedeného dogmatického a církevního pojmosloví a respekt k „odnáboženštělému“ člověku jako partneru, který s tradičním vyjádřením křesťanského poselství není schopen komunikovat. V českém prostředí sehrál důležitou roli např. text Boženy Komárkové Heidelberský katechismus ve 20. století (Křesť. Revue 1957, roč. 24, č. 7; in: Ve světě a ne ze světa, EMAN, Heršpice 1998), texty Jana M. Lochmana, právníka Miroslava Buly a další. Z onoho interpretačního kvasu, pro nějž se ujalo pojmenování civilní interpretace, povstaly např. Zásady ČCE (1968), v Protestantu často citované, ale vedle nich a mnoha časopiseckých statí také písně Karla Trusiny, které se staly katechismovým průvodcem několika generacím (nejen) evangeliček a evangelíků a jako oslovující poselství jsou zpívány stále. Jde o překlady, ale tyto překlady jsou nejen převodem z francouzštiny či němčiny, ale také pokusem „přeložit“ tradiční náboženské výpovědi do světa současného člověka.
Právě tváří v tvář někdy až nesnesitelně lehkému návratu náboženství do uvažování jednotlivců i do veřejné sféry se chci na těchto textech pokusit ukázat – v čem může být i v naší éře nosný a nezastupitelný poctivý a poučený zápas o interpretaci evangelia jako osvobodivého poselství, které dokáže oslovit a nabídnout nadějnou a smysluplnou podobu života. Při členění jednotlivých témat vycházím z textu K. Trusiny Pozemské křesťanství (Křesť. Revue 1963, roč. 30, č. 7)
Modlitby před tváří Boží
Civilní interpretace v podání K. Trusiny byla nejen v tradičním teologickém a církevním prostředí, ale i v sympatizujícím okruhu nové orientace podezírána z „ne-teismu“, tedy, že se chce obejít „bez Boha“, že redukuje křesťanství na „pouhý humanismus“ či etiku atd. Jistě, nepočítá s „pracovní hypotézou Boha“, obecně sdílenou. Ovšem rozumí dobře tomu, co to znamená stavět se před Boží tvář.
Ozvi se, Pane můj, prosíme v jedné z nejzpívanějších. Pane dnešek je den chvály, proto dnes zvlášť děkujeme za TVÉ evangelium. Ó, kéž bys víru dal!, dovoláváme se v písni Od věků Bůh, od věků král. Ať TVÁ láska drží s námi, prosíme v modlitbě za mír; Jen TVOJE moudrost ví, co k službě sílu dává, spoléhá člověk, vyznávající své viny. Vlastně všechny písně, projdeme-li je pozorně, jsou v určitý moment formulovány jako modlitby – před tváří Boží. Oslovení Pane prozrazuje: „Neteismus“ není bez Boha – ale autenticky v bázni Boží. Počítá s Hospodinem, s Otcem Ježíše Krista jako autoritou i „protějškem“ – nikoli jako se samozřejmě představitelnou součástí světového názoru, tatíčkem „masivně“ umísťovaným „na nebesa“, ba ani jako s duchovní silou introspektivně odkrývanou v lidském nitru. Proto ono střízlivě cudné Pane, které dává prostor, aby sám ukázal, kým je – někdy napříč našim navyklým představám, nereflektované spirituální kreativitě či naopak nepříliš kreativním dogmatikám.
Předstupujeme před něj v pokoře, jako ti, jimž hrozí, že minou cíl, jejž dal Pán, jako ti, kdo neví, kudy kam, možná touží žíti v lásce, ale stejně potřebují osvětlit, na čem nejvíc záleží. Potřebují oslovit – nasměrovat – potřebují nabídku setkání, kde člověk může prohloubit pojetí života, nalézt hloubku Bohem darovaného lidství i bližního, potkat pozvání, kde vyznat své chatrné vyznavačství. Písně zároveň v otevírají naše oči pro vděčnost – za oslovení, za výzvu neminout cíl, i když nám pohodlně život ubíhá. Za to, že evangelijnímu poselství Bible smíme s důvěrou i překvapením rozumět jako vždy znova inspirujícímu zdroji víry, naděje a lásky (tato trojice věcí podstatných určuje nejednou strukturu písně, aniž by se z ní stávalo klišé).
Společenství solidárně vnímající bolest světa a lidí kolem
Až na osobní sebereflexi Já chtěl bych, Bože můj předstupujeme v Kájových písních před našeho Pána jako společenství. V tom se písně liší od barokních individualizovaných meditací (O hlavo plná trýzně) či osobně laděných revivalů 19. století, resp. je posouvají do aktuální roviny (Ozvi se, Pane můj). Ale ještě víc možná tento plurál konfrontuje současnou individuálně laděnou spiritualitu, v níž se rozhodující autoritou v tom, jakým způsobem přejímat a konzumovat biblické i obecně náboženské výpovědi, stává jedinec („já to cítím a vnímám, popř. si vybírám takhle, a do toho mi nemá nikdo co mluvit“). Kdežto poloha většiny písní K. Trusiny nás učí vnímat sebe sama jako součást společenství. Společně děkujeme, že nás máš rád. Nejen jako jednotlivci, ale jako společenství potřebujeme vždy znova ukázat, co potřebné je a co je jen přítěží. Uprostřed temnot noci jsme vyzváni Vítejme Krista, přátelé, společně si můžeme vydechnout Radostně smíme chválit Pána.
Ale písně nechtějí vytvářet jen bublinu spřízněných duší. Komunitu stojící před tváří Boží otevírají bolestem a bezradnostem lidí okolo. A protože patříme mezi ně, nevydělujeme se jako klerikálně nafoukaná elita, vnímáme a přinášíme před tvář našeho Pána také problémy lidí kolem sebe: Pane, dnes je tolik lidí, co nevědí, kudy kam. Je radost poctivě reformačně vyznávat jen láska tvá mne zachrání. Ale nemá skončit v bazénku, kde se budu koupat jen já. Proto pomoz ať pro ni ani moje víra před bídou srdce nezavírá. A když my smíme s důvěrou očekávat slovo, které pomáhá, přejímáme zároveň odpovědnost za to, ať něco na způsob svobody a odvahy víry potkají i všichni, kdo zdoláni jsou bázní.
Když prosíme z hříšného klidu vyruš nás ty, který nesnášíš lež, jak účinný antitoxin to vlastně je i tváří v tvář populismu – jakožto nástupu společenské propagandy, která se chce zavděčit každému. Svou lživou podbízivostí přitom ospravedlňuje sobectví, xenofobii, vylučování jiných, předsudky, ignorování souvislostí, potřeb a úkolů, které přesahují obzor jedince. Právě v konfrontaci s takovými nabídkami a přístupy (leckdy i nábožensky vyfutrovávanými) máme o to usilovněji prosit Dej srdce citlivé pro světa bídu a ruce ochotné daruj nám též.
Specifickým rysem (inspirovaným nejspíš již zmíněnou B. Komárkovou) je odpovědnost za právo, tedy za to, co chrání důstojnost bližního, ohroženého strukturálním násilím, ať už má podobu zvůle ideologické, instituční, korporátní nebo kanonické: Jen za tvé pomoci se zastanu vždy práva, narovnává se kajícník k vyznavačské věrnosti a s ní související odpovědnosti na závěr písně Já chtěl bych Bože můj. Takové porozumění odpuštění a pozvání k nové existenci potřebujeme rozhodně víc, než jen pasivní kvietistickou prosbu kde vládne bezpráví, ať křivdy snáším z písně Učiň mne Pane nástrojem (EZ 2021 č. 399).
Interpretace základních křesťanských a biblických témat
Pro civilní interpretátory bylo základní otázkou, jak mluvit o Bohu. K. Trusina odmítá abstraktní pojmosloví typu „absolutní pravda“, „nepodmíněné“ apod. Možnost setkání s tím, co je autenticky Boží, vidí v konkrétnosti biblického svědectví. „… jsem přesvědčen, že jediným místem, kde můžeme lidským chápáním postihnout něco z Boží podstaty, je setkání s Ježíšem z Nazareta, neboť zde se vnitřní síla pravdy a lásky stala tělem.“ (Pozemské křesťanství) Toto zásadní setkání vrhá však velice kritické světlo na jakékoli mocenské pojetí Boha (a tím spíš církevních pozic!). Ano, jsme zváni vyznat jen v lásce tvé je sláva. Ale k tomu se neoddělitelně pojí šokující úžas, že Ježíšova sláva se skrývá v bolu šat. Společenství víry smí vděčně vyzpívat Díky, že nás zde stále chráníš, ale jedním dechem se přiznává i k tomu, že lásce, službě straníš. I v hymně opěvující vítězný Kristův příchod je povzbuzovanému společenství připomenuto Ať je ti v boji Kristův kříž jediným erbem síly. Ani náznak přitakání klerikálním intrikám, snaze propašovat „ty naše správné“ důrazy do zákonů, určujících život celé společnosti, do veřejnoprávních médií nebo alespoň na tu „naši“ teologickou fakultu. To není ústup, ale domyšlení cesty kříže, která každý triumfalismus, snahu mocensky diktovat vlastním či cizím vidí jako zpronevěru tomu, co zažíváme a poznáváme při setkání s Ježíšem z Nazareta.
„Co učinit, aby ve mně lidé viděli člověka, aby ke mně byli lidští? Co učinit, aby ke mně druhý člověk nepřicházel jako chladný a nepřátelský cizinec, ale aby se se mnou ztotožnil, viděl mou potřebu, aby byl solidární s mým lidstvím, abych mu byl něčím jiným a něčím více než věc…? Co učinit, aby mi můj bližní byl bratrem a co naopak dělat, aby mne sám chtěl potřebovat jako člověka, bratra?“ Takto interpretuje základní lidskou nouzi moderní společnosti B. Komárková v zmíněném Heidelberském katechismu ve 20. stol. K. Trusina ve svých textech i písních nabízí jako odpověď vyložit Ježíšovu mesiášskou solidaritu a velikonoční vítězství jako solidární bratrství: Ve svatém městě svém náš bratr milující i pro nás hojnost lásky má, jsme zváni zpívat po velikonocích. Nejde tu o nějakou přizpůsobivost duchu doby, ale o otevřenost a porozumění – jak obsahům biblickým, tak nouzím světa a tísním lidí, mezi nimiž žijeme. Vedlejším efektem takto intenzivního vnímání „bezmoci díla spásy“ může být i citlivost na jakoukoli manipulaci a zneužívání moci, ať už má podobu individuální nebo institučně kolektivní.
Tváří v tvář příběhu Ježíše (a samozřejmě příběhu vysvobození starozákonního lidu Božího, můžeme a máme dodat dnes) se také odděluje zrno od plev v případě nadužívaných pojmů jako je radost či mír. Ne každá pohoda a veselí je prožitkem ovoce Ducha či odleskem blízkosti království Božího. A především, ne každý „boj za mír“ či současný „chcimír“ je pokojem pro napadené a ohrožené agresí. V našem vnímání a prožívání potřebujeme vždycky korekci. Proto shromáždění lidu Kristova prosí naplň pravým mírem srdce svého stvoření, třeba i v konfrontaci s vlastní touhou konečně už mít pokoj. Protože ta může být projevem hříchu, který naopak směřování Boží vůle mění. Zrovna tak je třeba prosit radost pravou daruj nám, neboť ryzost radosti bývá často devalvována naším soukromým či skupinovým pojetím štěstí. Mimoto jsou prosby o pravý mír či radost (spolu s výkřikem dnes je mé srdce veselé, bitva dobojována) dokladem vtipné polemiky s komunistickými frázemi (za něž se v případě míru schovávali rádi i křesťanští mírotvorci).
Naděje proti naději na závěr
Jen v naději je sláva! Biblická sláva je přitom to, co má zásadní váhu „jako v nebi tak i na zemi“. Tuhle závažnost přisuzují písně K. Trusiny právě naději. Láska je zbraň a víra hrad – a když dojdou, přestanou fungovat, začnou se hroutit, přec naděje sílu dává. Naděje sama je totiž vítězstvím, neboť náš bratr milující… k naději nás zve, jež vítězstvím se stává. Tady se samozřejmě ocitáme na poli interpretace, onoho nesnadného a riskantního usilování, jak našemu současníkovi vyložit či zpřítomnit všechny ty úžasné obrazy města, sestupujícího z nebe, kde už nebude slz, ani nářků, ani smrti (Zj 21). Buď můžeme zůstat u více či méně sektářského fundamentalismu (však také než jsem dal tenhle text dohromady, dostal jsem od Šinčonži asi 5 výzev k seminářům o Zjevení). Popř. můžeme ty bujné biblické obrazy vyložit (aby nebyly zbytečnou přítěží) – nebo můžeme, v pravou chvíli a čas – mluvit o naději, která překonává horizont momentálních zkušeností, panující reality nakonec i smrti. Nepopisuje, jak bude po smrti (jak to dovedou někteří kazatelé slovy jak vystřiženými z turistických průvodců). Místo toho cudně i přesvědčivě vyzpívá beznaděj už je překonána. Nemusíš si to tváří tvář smutkům osobním a bolestem současného světa dokázat kdovíjak představovat. A přec smíš triumf prožít již, ač ještě slzíš snad.
Poděkování patří Mirčovi Strádalovi, že mi do Chotěboře toto téma uložil, a především redakčnímu kolegovi Janu K. Černému, z jehož poznámek o K. Trusinovi jsem směl čerpat. Záměrně neuvádím odkazy na citované písně. Kdo je neznáte, přečtěte si je a zazpívejte podle seznamu níže uvedeného.
Písně Karla Trusiny v Evangelickém zpěvníku 1976 (včetně Dodatku) a Evangelickém zpěvníku 2021
(čísla uvádím v pořadí EZ 1976/EZ 2021)
Od věků Bůh 172/393
Již připraven je trůn 354/–
Již vstaňme, bratři 363/750
Pane, dnešek je den chvály 442/246
Ozvi se Pane můj 440/313
Já chtěl bych 500/320
Život nám ubíhá 562/609
Toužíme v lásce 568/684
Mír na zemi 702/757