Za mého dětství probíhala každým rokem akce „České srdce“, v jejímž rámci byly zvány české vídeňské děti na dvouměsíční prázdninový pobyt do českých rodin ve staré vlasti. Maminka mě do této akce přihlásila dvakrát. Poprvé mi bylo deset, podruhé čtrnáct let. Byl jsem v obou případech u rodiny Bahnovských v Bahnách u Dolního Smržova, okres Letovice na Moravě. Dodnes si vzpomínám na pocit nejistoty, když jsem seděl ve vlaku Českého srdce a přibližoval se ke stanici, ve které jsem měl vystupovat a setkat se se svými neznámými hostiteli. Odjížděl jsem na dlouhé dva měsíce s otázkou, jaké to tam bude? Bude se mi tam líbit, budou na mně hodní, co budu celou dobu dělat, budu mít kamarády? Železniční stanice se jmenovala Rozhrání. Tam už čekala paní Bahnovská, která mě pěkně uvítala a řekla, že do Bahen musíme jít pěšky, přes vrchy, které byly na pravé straně trati ve směru na Svitavy. Šli jsme dlouho, asi jeden a půl hodiny, krajina byla hezká, hluboké lesy se střídaly s pastvinami a poli, ale to vše jsem moc nevnímal, protože tento nečekaný turistický výkon byl nad moje síly. Šli jsme do prudkého kopce a pak dolů a závěrem zase nahoru, a byli jsme konečně na místě. Bahna byla malou osadou, maximálně o deseti číslech. Dům Bahnovských měl charakter většího selského stavení, kde vnitřní dvůr obklopovaly tři budovy, stodola, chlévy a obytná část. Do dvora byl volný přístup pro vjezd žebřiňáků s krmením nebo senem a obráceně pro odvoz hnoje na pole. Za vnitřním dvorkem byl veliký dvůr, který byl na jedné straně lemován cestou, na druhé straně hospodářskými budovami, kde byla dílna a místo pro úschovu hospodářských strojů a pak hlavní stodola, kde stála veliká moderní mlátička s fukarem a presem a kde se skladovala sláma. Plevy byly při mlácení slámy odsávány a vedeny potrubím do stodoly a vymlácená sláma už byla zpresována tak, že se mohla okamžitě vázat. Vymlácené obilí se plnilo do pytlů z mlátičky a odnášelo na půdu stodoly, kde se sušilo.
Toto poměrně veliké hospodářské stavení mě nepřekvapilo, neboť jsem znal podobné hospodářské stavení z Lažánek u Tišnova, rodné vesnice mé matky, kde hospodařil na rodičovské usedlosti její nejstarší bratr. Spal jsem v malé místnosti, kam se vešla v podstatě jen postel s nadýchanými peřinami. První den ráno mě čekalo překvapení. Bylo hodně brzy, asi kolem páté, pro mě ještě hluboká noc. Ale paní Bahnovská byla nejen vzhůru, ale jako správná selka pobíhala po stavení a chystala práci, kterou bylo třeba udělat. Také zašla do mé komůrky a budila mně slovy „hochu vstávej, už je den, čeká tě práce“. Byl jsem ještě omámený spánkem a její slova jsem zachytil jen na půl ucha. Trochu jsem se pod pumpou opláchl a šel jsem snídat. Na stole ve velké kuchyni ležel pecen chleba a kafáče s teplou, už ocukrovanou kávou. Hospodyně mě pobídla, abych si nalámal chleba do kávy a jedl. Tato kombinace byla pro mně nová, ani mi nijak zvlášť nechutnala. Co naplat, nic jiného k snídani nebylo.
Když jsem dosnídal, vedla mne selka do dřevníku, kterému vévodil veliký špalek se sekyrou a spoustou dřeva, jež čekalo na rozsekání. Dala mi do rukou sekyru a povzbudila slovem „tak tady pěkně sekej, ať to ubývá“. Ještě udělala malou zkoušku a řekla: „Ukaž, jak to umíš.“ Už si nepamatuji, jak se zatvářila, když jsem se o to pokusil. Nikdy předtím jsem doma nemusel sekat dříví, neboť jsme topili hoblinami, které jsem nosil z blízkého truhlářství v Brauhausgasse. V zimě jsme k tomu přidávali výhřevné černé uhlí.
Práce se sekyrou mi zprvu moc nešla, ale pak jsem se to přece jenom trochu naučil. Prvý den mám v dobré paměti. Brzy jsem se unavil, vystrčil nos z dřevníku a vyšel na dvoreček na malou prohlídku do konírny a chlévů. Znepokojovalo mě přitom veliké množství much, které létaly okolo hnoje, pronikaly do chlévů a týraly nejen dobytek, ale i lidi ve stavení. A tak jsem se rozhodl, že začnu proti mouchám bojovat. Byl jsem na to dobře připraven, okoukal jsem způsob, jak to dělala maminka, která také pocházela ze selského. Dodnes mi moucha jen těžko ulétne. A tak jsem se postavil ke zdi, na kterou svítilo slunce a kde sedělo hodně much, a začal jsem úspěšně konat tuto užitečnou práci. Když jsem jich už zlikvidoval veliké množství, nepozorovaně ke mně přistoupila selka a vyčítavě řekla: „Co to tady děláš, snad nechytáš mouchy a nezanedbáváš užitečnou práci?“ Přísně konstatovala: „Na to my tady čas nemáme. Vrať se do dřevníku a sekej dříví.“ A tak jsem pokračoval v úsilí občas se strefit do nějakého polena. Když viděli, že mi to moc nejde nebo že jsou naléhavější práce, svěřili mi nový úkol. Dali mi do rukou vidle, přivedli mě k prasečímu chlívku a řekli, že se budu starat, aby tam prasátka měla stále podestláno. A tak jsem se pustil do vyhazování prasečího hnoje. Ale záhy jsem poznal, že se prasečák už dlouho nečistil. Bylo tam několik vrstev starého hnoje a jak se po něm šlapalo, přikrývalo slámou atd., byl hnůj na zemi jako kámen. Pustil jsem se do práce, ale nešlo mi to, a tak jsem se s tím musel doslova poprat. Nakonec jsem získal v čištění fortel, a tak mi odměnou přidělili také chlév pro hovězí dobytek, a to se stejným úkolem. Bylo mi teprve deset, měl jsem dosti slabou tělesnou konstrukci, navíc jsem jako typický velkoměstský kluk na fyzickou práci nebyl z domova zvyklý. A tak moje „převýchova“ na venkovského kluka byla nejen nepřirozená, ale i celkem marná. Není divu, že jsem si připadal trochu jako galejník, odsouzený k těžké robotě. Začalo mi docházet, že jsem nebyl pozván na prázdniny, ale na práci. Plně jsem si to uvědomil, když jsem zjistil, že u souseda byl také kluk z Vídně, jménem Masojídek, který tam robotoval jako já. Byl ale o čtyři roky starší a měl jinou povahu. Venkovský způsob života se mu velice líbil. Moji hostitelé si zřejmě ze svých sousedů vzali příklad. Nemohu tvrdit, že by byli nelidští, ale byli jiní a nebyli schopni vcítit se do mé mentality, a snad to ani nechtěli. Možná si říkali, že tomu městskému chlapečkovi trochu té pořádné práce neuškodí. S odstupem času to musím potvrdit. Byla to sice tvrdá, ale užitečná škola života. Tehdy jsem to nechápal a ani chápat dobře nemohl. Hledal jsem únikové cestičky, jak si trochu ulevit a odpočinout. Paní Bahnovská mě však měla stále pod dozorem, a když si myslela, že zahálím nebo se někde „zašívám“, hned zasáhla.
Vzpomínám na událost, která mi nevymizela z paměti a byla pro mě velikým poučením. Byla neděle a stál jsem před dveřmi a čistil si boty. Paní Bahnovská se na mne zpytavě podívala a ptala se, zda se někam chystám. Odpověděl jsem, že ano. A kam? Do kostela. Nechápavě se na mě podívala a řekla, že to není možné, protože musím s manželem jet na pole pro zelené krmení. Byla ve mně malá duše. Selka měla v sobě cosi velitelského, čemu se dalo jen těžko vzdorovat. Ale povolit jsem nemohl, protože jsem něco podobného, ba silnějšího ucítil v sobě. Odpověděl jsem jí, že v neděli se nedělá. Ona na to, že dobytek musí žrát i v neděli. Ale nepovolil jsem a selka už dále nenaléhala. Přesto jsem měl v sobě malou dušičku a ze stavení jsem se rychle vytratil. Nadechl jsem volněji, až jsem měl obec za sebou a cesta mě vedla na vyvýšené místo, kde byl nádherný pohled na všecky strany. Vzpomínám si jako dnes, že bylo krásné letní červencové ráno, předzvěst horkého letního dne. Cestička vedla vzrostlým obilím, loukami a svažovala se pak dolů do Deštné, kde byl útulný vesnický katolický kostelík
Když jsem se vracel zpět, byl jsem velice zvědavý na reakci panímámy. Místo nových výtek mě překvapila přátelským „vítám tě ze slova Božího“. Těšilo mě, že to tak dopadlo. Od té doby mi selka ani náznakem v nedělních návštěvách kostela nebránila. Do kostela jsem chodil rád, cítil jsem se v něm jako doma a nedělní volno mi poskytlo prostor pro vydechnutí a pro hry s kluky z vesnice A tak se mi už žilo lépe a pomalu jsem si zvykal. Dodatečně jsem začal chápat a rozumět, že Zákon Mojžíšův, který přísně střežil sedmý den pro Hospodina, byl vlastně požehnáním a velikou pomocí, hlavně pro nejnižší vrstvy obyvatelstva, jež vykonávaly nejhrubší a nejtěžší práce. Osvobozoval je alespoň jeden den v týdnu od bezduché a úmorné dřiny. Často mi tanulo na mysli, proč mě tehdy paní Bahnovská vítala „ze slova Božího“? Nikdy jsem to v katolických kruzích neslyšel. Až později, když jsem se stal evangelíkem, jsem to pochopil. Tam se takto vítali účastníci z bohoslužeb, když se vrátili domů. A k mému překvapení jsem také zjistil, že rodina Bahnovská byla evangelická. Řekl mi to jeden z vanovických farářů, kterému jsem vyprávěl, co jsem v dětství zažil na půdě jeho farnosti.
(z autorova Občasníku č. 5,
červen – červenec 2002)