Text: Izaiáš 47,1–11 Čtení: Zjevení 18,1–3.9–14.20
Izaiáš 47,1–11
Sestup a seď v prachu, panno, dcero babylónská! Seď na zemi, připravena o trůn, kaldejská dcero! Už tě nebudou nazývat změkčilou a zhýčkanou. Chop se mlýnku a mel mouku! Odkryj závoj, zvedni vlečku, odkryj nohy, přebroď řeky! Ať se odkryje tvá nahota, ať se ukáže tvá hanba. Vykonám pomstu, nikdo mi nezabrání. Náš vykupitel je Svatý Izraele. Jeho jméno je Hospodin zástupů. Seď zticha, vstup do tmy, kaldejská dcero! Už nikdy tě nenazvou paní královských říší. Na svůj lid jsem se rozlítil, své dědictví znesvětit jsem nechal, vydal jsem je do tvé ruky. Neměla jsi s nimi slitování, svým jhem jsi i starce velmi obtížila. Řekla jsi: „Navěky budu paní!“ Nikdy sis nic k srdci nebrala, nepamatovalas na poslední věci. Proto slyš teď toto, požitkářko, jež trůníš v bezpečí a v srdci si namlouváš: „Nade mne už není! Já nebudu sedět jako vdova, nepoznám, co je to ztratit děti.“ Dolehne na tebe obojí naráz, v jediném dni, bezdětnost i vdovství; dolehnou na tebe plnou měrou navzdory spoustě tvých kouzel a nesčíslným zaklínadlům. Ve své zlobě cítila ses bezpečná a řeklas: „Nikdo mě nevidí.“ Tvá moudrost a tvé vědění tě svedly na scestí. Říkala sis v srdci: „Jsem jenom já a nikdo víc už není.“ Dolehne na tebe zlo a nebudeš je umět odčarovat, postihne tě neštěstí a zažehnat je nedokážeš. Dolehne na tebe náhlý zmar, ani si to nestačíš uvědomit.
Až do prachu srážíš mocné na trůnu a odnímáš pyšným meč i korunu… velebí vděčně Marie Hospodinovo vysvobozující vladařství a nám nabízí klíč k písni proroka o pádu dcery babylonské. Boží lid se totiž v tomhle světě má taky nahlas ozvat a hlasitě slavit pád mocných z trůnu, odchod ještě předevčírem sebejistých potentátů na smetiště dějin. To, co teď prožívají obyčejní Egypťané, když padl Mubarak, opěvuje jménem Božího lidu prorok zvaný Druhý Izaiáš tváří v tvář rychlému konci babylonské říše. I když po pádu babylonské říše nenastalo žádné Boží království, ale nastoupili Peršané, i když ani u nás po pádu komunismu nenastal zlatý věk pravdy a lásky, i když ani v Egyptě či Tunisku nenastanou takové poměry, o nichž možná mnozí demonstrující sní, přece je správné se v takové chvíli nadechnout a vděčně opěvovat „až do prachu srážíš mocné na trůnu – a odnímáš pyšným meč i korunu…“
Prorokova píseň takto oslovuje dceru babylonskou. Drsnými obrazy líčí změnu jejího neotřesitelného postavení. Pod náporem Peršanů se hroutí jak domek z karet. Z trůnu téměř v nebesích padá do prachu země. Hýčkaná a oku obyčejného smrtelníka skrytá za královskými závoji musí teď prchat jak otrhaná běženkyně bez domova. Jménem Boha dcery jeruzalémské slaví prorok pád dcery babylonské. Jménem doposud opovrhované služebnice Hospodinovy opěvuje pád říše, která se ještě včera vypínala na věčné časy. A z Písem Starého a Nového zákona by se dal sestavit celý zpěvník podobných písní: Takto jásá ponižovaná bezdětná Chana na účet své silácké protivnice Peniny. Ještě hlasitěji vyzpěvuje pronásledovaná nevěsta Kristova z knihy Zjevení o pádu římské říše. A podobně zpívá i služebnice Páně Marie, matka Ježíšova.
Jako Kristovi a Hospodinovi vyznavači jsme zváni se k těmto písním připojit. Oslavují totiž, že se ukázalo, jaké poměry a vladařské způsoby Hospodin nechce. Jaký lidský režim v jeho očích brání obnově lidskosti. Které trůny obrací náš Vykupitel vzhůru nohama, protože od nich proudí do světa beznaděj, otrocké poddanství a rezignace.
Sama dcera babylonská o sobě prohlašovala „jsem paní všech království kolem.“ Jsem ten jeden vladařský prsten, co vládne všem. Jsem jen já, a jinak už nic! Všechno se točí a bude točit podle mých rozkazů, mých choutek, mých zájmů. Na věčné časy. Nestanu se slabou vdovou, posmívanou bezdětnou. Z trůnu své velikosti a moci vidím svou skvělou perspektivu. Jen já, a jinak už nic, na věky věků, Amen.
Tuhle zbytnělou pýchu lidských vládců, či sebejistotu vůdců vítězných tažení, tuhle chvástavost intrikářů, kteří vždycky všechno dokážou zařídit, tohle sebezbožštění vlastního postavení ztělesňuje v očích izraelského svědka dcera babylonská. Když se takovéhle vladařství či šéfovství roztahuje, nedá se dýchat a těžko se věří, že na světě může být jinak. Lidsky, spravedlivě, bezpečně, neustrašeně. Když se takovéhle poměry rozmůžou ve státě, připadá obyčejným lidem, že musí jen lokajsky ohýbat záda, hledat známosti, protekci, strýčky nahoře, jinak v životě neobstojí. A když na tyhle poměry lidi kývnou, sklízejí navíc posměch a zahanbení ti, kdo se jim postaví nebo aspoň před nimi neohnou záda, protože sní o lidskosti, důstojnosti, pokoji a spravedlnosti. Mesiášský sen Hospodina zástupů.
Proto svědkové vykupitele našeho, Hospodina zástupů, svatého Izraele jásají vždycky znova nad pádem poměrů, které babylonské potentátství nastoluje. Nenastane ještě Boží království ani zlatý věk pravdy a lásky, ale aspoň na chvíli se musejí chytnout za nos ti, kdo si v tom sebezbožštělém postavení hověli a vystavovali na odiv neotřesitelnost své moci. A stejně tak si musejí šáhnout do svědomí ti, kdo sázejí právě jen na podbízení se mocným, kariéristické lezení vzhůru po zádech druhých, nebo ti, kdo svým posměchem shazovali takové, co těmto poměrům nějak vzdorovali.
Tahle píseň je provokativní slovo do pranice, zvané dějiny: Hospodin zástupů neopakuje ve svých příbězích seznamy civilizačních výdobytků z učebnic dějepisu, jakože Babylóňané toho objevili habaděj. Nestaví triumfální oblouky pro vjezd slavných vítězů. Náš vykupitel se na dějiny dívá z pohledu posmívaných a válcovaných. Hospodin zástupů otevírá perspektivu pro příběh plný tužeb po svobodě a důstojnosti. Těch tužeb, které mocní kvůli své moci zadupávají do prachu země. Svatý Izraelský umožňuje snít mesiášský sen o svobodě, bezpečí a důstojnosti pro každého, i když se poměry takovému snu zrovna škodolibě posmívají.
Když chodíme zpívat „Vítězi k poctě zpívejme“, když se chodíme společně modlit „tvé je království, moc a sláva“, nechodíme si odpočinout od světa okolo, ani od poměrů, které nás štvou, ale s nimiž prý stejně nic nenaděláme. Když chodíme vyznávat „Pánem je nejen na nebi, buď mu sláva“, přicházíme sem nabýt síly a důvěry: I když je tolikrát slyšet slogany lidského velikášství a mocichtivosti, i když je tolik vidět pýchu na vlastní úspěchy, zpitost těch, kdo jsou nahoře… – buďte si jisti, nebudou tu navěky. Nepatří jim věčnost a tenhle svět se podle jejich vůle točit nemusí.
Prorok svou písničku ovšem nezpívá z tribuny pro diváky. Zpívá ji jako svědek společenství postaveného doprostřed těch dějů. Je to píseň pro zajaté judejské, jimiž babylonská dcera pěkně smýkala, a jak se do všech stran roztahovala, vyhlašovala: Hospodinu a jeho mesiášským slibům a snům už nemá cenu věřit. Podívejte na zajaté judejské, podívejte, jak dopadnou ti, kdo ty sny nepřestanou včas snít.
Ale lid víry tu není proto, aby někde v koutku v skrytu čekal, až Boží mlýny domelou. Boží lid je tu proto, aby už nyní, navzdory dcerám babylonským a jejich různobarevným následovníkům začal vyznávat: Tvé, dcero babylonská, tvé není království a moc a sláva. Podle tebe se řídit nebudem. Tebou se nenecháme zkorumpovat. Tobě nevystavíme vysvědčení, že jsi naším vykupitelem požehnaná či chtěná…
Dolehne na tebe náhlý zmar, ani si to nestačíš uvědomit…, loučí se prorok s babylonskou říší. Když je takovýhle konec za dveřmi, zajímá nás nejvíc, kdy to bude? Jak dlouho ještě vytrvat? Nebo taky, kdy je správný čas na převlékání kabátů?
Ale prorocká píseň o pádu babylonského mocnářství chce povzbudit jinak. Zve, pohleďte na ten konec vidět ve světle hospodinovské víry, ve světle příběhu vašeho vykupitele. Síla téhle písně se chce usídlit ve vašem srdci. Osvobodit od strachu a poddanství. Vysvobodit z pocitu, že sebejistí frajeři babylonského typu mají stejně vždycky poslední slovo.
Víra poznává a vyznává: K pádu dcery babylonské z trůnu nedochází vposledu samozřejmým samospádem, třeba proto, že se říše vyčerpá, nebo se vnitřně zkorumpuje a stane se neunesitelným režimem pro poddané jako Egypt, popř. snadným soustem pro dravější nepřítele, jak kdysi Babylon.
Když se prorok loučí s babylonskou říší, chce jeho prorocká píseň vzbudit a povzbudit tuhle vizí víry: Z jednotlivých životních kroků těch, kdo vyznávají krédo „až do prachu srážíš mocné na trůnu“, se mohou posléze stát zástupy vykupitele našeho. To proto se svatému Izraelskému říká Hospodin zástupů. A ten zástup něco podstatného ztělesní i v samotných dějinách tohoto světa. Těm svým poutníkům, co včas i nevčas zpívají o pádu babylonských mocných z trůnu, dá občas Hospodin za pravdu. Dal za pravdu prorokům, co opěvovali pád Babylona. Dal za pravdu matce Ježíšově, když zpívala o pádu lidské pýchy a sebejistoty mocných. A dal za pravdu i samotnému ukřižovanému Vykupiteli. Vždyť kvůli němu nechal padnout z trůnu samotnou smrt. Amen.
13. 2. 2011