Texty: Gn 19,1–9, Mt 25,31–33.41–46, Ga 3,26–29
SODOMA, GOMORA! – to je zvolání, při kterém se dneska spíš pousmějeme, než bychom ho brali vážně. A přece mi zazní mrazivě vážně vždycky, když čtu zprávy o skinheadském násilnictví a vraždění – a potom také o reakcích (či spíše nereakcích) domácího publika.
Proč ale s takovýmito tragickými událostmi dávat do souvislosti zrovna příběh o soudu nad Sodomou?
Protože to je příběh, ve kterém jde o vztah OBCE – dneska bychom řekli SPOLEČNOSTI – k cizincům, k příchozím, k lidem jiného jazyka, jiného bydliště, jiné barvy pleti, jiného náboženství.
Co jako bílé česky mluvící občanstvo projevujeme vůči lidem odjinud, ať černým nebo žlutým či červeným: otevřenost či nedůvěru? Přátelství nebo někdy velice tvrdé odmítnutí? Zájem, o to co jsou zač, nebo předsudky? Umíme jim poskytnout přiměřenou ochranu nebo je vydáme napospas komukoli, kdo je chce zneužít? Na takovýchto otázkách se – v klíčový moment – rozhoduje další bytí či nebytí měst sodomského okrsku.
Schopnost přijmout příchozího – tedy JINOstrance, JINObarevného, ODJINUDpocházejícího, JINAKžijícího – to je prostě už podle 1. Mojžíšovy projev lidskosti, nebo v opačném případě projev nelidskosti. Projev spravedlnosti či nespravedlnosti.
Všimněte si, když jde Hospodin do Sodomy testovat tamější poměry a počítat její spravedlivé, nezajímá ho, kolik je tam prostitutek na ulici, jak moc se tam pije, fetuje či hraje o peníze, jak moc tam bují úplatkářství a protekce (což jsou jinak témata, kterých si proroci všímají velice horlivě), ani, jestli se tam tunelují banky – ALE na vlastní kůži zkouší a zakouší, JAK SE TAM CHOVAJÍ K PŘÍCHOZÍM. K cizincům. K těm, co se už od pohledu liší. Zda tam najdou otevřenou společnost, zda tam mohou bezpečně přespat, či zda se k nim všichni obrátí zády, nebo dokonce oberou o majetek i o čest.
A zatímco Lot jako člověk víry poskytuje cizím příchozím přístřeší a hájí bezpečnost svých hostů dokonce i za cenu cti a života svých dcer, sodomští prokazují, že pro ně důstojnost, bezpečí, právo a dokonce i život příchozích nic neznamená.
A bezprostředně poté je jasné, že v Sodomě už není co zkoumat. Teď Sodomáci ukázali, zač si jako obec, jako společnost stojí.
Na vztahu k cizincům, k nezaštítěným se tedy (m.j.) podle bible v rozhodující chvíli tříbí, jak si dotyčná obec, dotyčná společnost stojí. Zda má budoucnost, nebo naopak směřuje vstříc neodvratnému konci.
Můžete samozřejmě namítnout, že to není náš problém, že u nás na maloměstě a na vsi se nic takového neděje, tak co.
Jenomže on to náš problém je – a měli bychom to vědět a umět říkat především jako křesťané. Totiž, pro křesťany je téma lidí odlišných, přezíraných, přicházejících odjinud otázkou klíčovou. To je vidět ve starozákonních příbězích o příchozích a hostech (nejen v Sodomském případě, i jinde), ale velice výrazně tuhle otázku jako otázku klíčovou nastoluje i Ježíš. Ve vyprávění o posledním soudu, tedy o třídění na ty, jejichž život má budoucnost, a na ty, jejichž život budoucnost nemá, přicházejí opět na scénu: hladoví, žízniví, věznění, nemocní – a také PŘÍCHOZÍ.
S takovými lidskými osudy se ztotožňuje Ježíš. Právě osudy a úděl maličkých – tedy přezíraných, těch co jakoby v očích většiny neměli žádný význam ani hodnotu, těch, o něž nikdo nejeví zájem – právě ti najednou při tom posledním soudu, při tom klíčovém rozhodování dostávají klíčovou úlohu.
Ejhle, má nás mrazit v zádech, my jsme takovéhle problémy pokládali za přehlédnutelné prkotiny. Hnali jsme se za uznáním, výdělky, slušnou pověstí. V církvi jsme si považovali zbožných duchů, esteticky vybavených liturgů či velkých modlitebníků. A ono zatím v těch cizincích, lidech odstrkovaných nám je nablízku Ježíš a zkoumá hodnověrnost našeho křesťanství! Ejhle, církev, sbor, křesťan, přehlížející problémy rasismu a násilí na cizincích, nemá to svoje křesťanství ani zdaleka vpořádku.
Víte, tyhle biblické oddíly – i ten o Sodomě, i ten o posledním soudu – chtějí především vyrušit. A už díky tomu v sobě skrývají i cosi nadějného: neznějí proto, aby nás pouze obviňovaly, a už vůbec ne proto, abychom jako církev kritizovali jen ty okolo nás. Ne, smíme jim naslouchat jako VÝZVĚ K PROMĚNĚ . Nejsou to popisy toho, jak to prostě kdysi proběhlo nebo jednou proběhne – a šmytec. Je to VÝKŘIK: lide víry, lide Abrahamův, lide Ježíše Krista, pozor: o tohle jde. To je rozhodující. Takovýmhle jednáním si zavíráš nebo naopak otevíráš budoucnost! Je to výkřik: vyslovený s nadějí, že zapůsobí, že posluchače přesměruje. Že popíchne, zvedne ze židlí, uvede do pohybu lhostejné myšlenky i líné kroky.
Kde k tomu najít sílu, inspiraci? Inspirací nám smí být apoštolovo pozoruhodné připomenutí v listu Galatským: Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. NENÍ UŽ ROZDÍL mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.
Především uprostřed lidu víry, uprostřed společenství sboru, je zřejmé: viditelné rozdíly mezi lidmi nehrají roli. Všichni, kdo patříte k lidu víry, patříte sem na základě milosti Kristovy. Je to dar a šance a nezasloužené pozvání, že tu můžete být. A tohle pozvání a šance vám platí stejně: ať jste rodilí evangelíci nebo ne – Romům i gádžům – ať jste ve společnosti první či poslední.
A v Kristu, rozuměj ve sboru, v církvi, prostě ve společenství víry, které bere Krista vskutku vážně, v Kristu jste jedno. Jedno společenství, jeden domov pro všechny. Kristus bere vítr z plachet všem předsudkům, odsudkům a přezíravým pohledům a ponižujícím křikům. Rozdíly mezi lidmi, bariéry budované proti cizím, jiným, ztrácejí svou odcizující moc.
To je dar, kterým jsme obdarováni už při křtu (hleď Kristus za tebe dal život, Kristus tě bere, ať jsi bílý nebo tmavý… Jak je tedy dobře, že občas křtíme i romské děti). Dbát na překonání toho, co nás navzájem vzdaluje a odcizuje, patří tedy k podstatě víry, víry, žité z obživující Kristovy milosti.
Snad sami z těchto apoštolových slov slyšíte, jak se s evangeliem a s Kristovým dílem milosti nesrovnává, pokud bychom se chtěli nějak dělit (ty jsi odsud, ty jsi náš – ty nejsi odsud, ty nejsi náš). Ano, sbor a církev, žijeli z Krista, to je vlastně uprostřed tohoto světa takové ukázkové společenství. Tady je jasné: u Krista nacházejí domov i ti, co by je jinde přehlídli, odmítli, odkopli. Tady se nepěstuje žádné hurávlastenectví, které potřebuje pořád někoho vyhánět, odsunovat, zastrašovat nebo násilím převychovávat.
Kristu záleží na všech – a proto i v tomhle společenství záleží na všech. VŠICHNI JSTE JEDNO V KRISTU JEŽÍŠI. Tohle bohudíky ve svých světlých okamžicích církev také vždycky věděla a prokazovala. Teď jde o to, abychom to věděli a prokazovali i jako křesťané v Česku dnes.
Nabízím k tomu nakonec několik podnětů:
Přemýšlejme trochu víc o tom, co to pro nás znamená, že máme ve sboru taky sestry a bratry jiné pleti. Zda bychom je třebas neměli víc zvát do shromáždění a starat se o jejich pokřtěné děti.
Nedopouštějme, aby se nahlas projevovali jen ti, co křičí nebo píšou po zdech: „Cikáni do plynu“. I my, a hlasitě, skoro bych řekl manifestačně, spoluvytvářejme prostředí, kde se kopání do cizinců a jakákoli odmítavost k nim považují za sodomskou zvrácenost.
Dejme otázkám násilí či spolužití s lidmi jiné barvy pleti váhu při volbách. Až sem za námi budou přijíždět politici a budou se ucházet o naši přízeň, ptejme se jich nejdřív ze všeho, co chtějí udělat pro snížení rasistických nálad. Nebojte se, když taková otázka zazní jako první a dostatečně nahlas, ono jim to začne vrtat hlavou. A budouli nám přitom chtít namluvit, že to není až tak velký problém – nebo budouli to svádět jen na ty jiné, příchozí, odlišné, budeme mít aspoň usnadněné rozhodování, koho nevolit.
Ještě je čas, ještě jde leccos udělat. A my jako Kristův lid smíme vědět, že právě takovéhle usilování (byť nad ním leckdo ohrnuje nos) má zaslíbení a budoucnost. Amen