Kázání Tomáše Trusiny 4/2006

Čtení: Marek 15,24–39 Text: Žalm 22,2–3.5–9.16–25

Bože můj, Bože můj – proč jsi mne opustil?! – tenhle výkřik zní jako poslední Ježíšova slova ve vyprávění evangelisty Marka. Zní otázka, na kterou už tazatel nedostal odpověď. Znějí poslední slova, která představují otazník nad Ježíšovým dílem a jeho budoucností. Jakou budoucnost má příběh, který končí v takovéhle opuštěnosti?

Ježíš v tomto vyprávění nejde na kříž a neumírá jako ten, kdo si odškrtává položky na předem napsaném scénáři. Po celou dobu zápasil s vlastními obavami a pochybnostmi. Vybojoval v modlitbě sílu a rozpoznání, že zápas je potřeba dovést až do konce – a na tom konci pak zaznívá otázka. Sice otázka biblická, otázka žalmová – ale přece jen otázka, nikoli uspokojující odpověď.

Z toho výkřiku zní především opuštěnost. Nezapomeň na tu chvíli, kdy ho všichni opustili – soustředí naši pozornost spirituál. Od svého zatčení nemá Ježíš nablízku nikoho ze svých blízkých. Všichni ho opustili, poznamená při zatčení mrazivě stručně evangelista. Petr, který šel zpovzdálí za ním, se ho na třikrát veřejně zřekl.

Když tě opustí všichni, kdo ti projevovali svou oddanost, úctu, důvěru, když tě opustí všichni, kdo byli ochotni nasadit se pro tvou věc, neznamená to, že tě opustil i Bůh? Kdo aspoň náznakem zažil takovouhle opuštěnost, rozumí i té otázce.

Tahle opuštěnost, opuštěnost lidmi, z níž logicky plyne i opuštěnost Bohem, to je bezpochyby hotová věc pro ty, kdo stojí kolem kříže. Potřásají hlavou a sebejistě si na ukřižovaného Ježíše ukazují: Hanba! Koukejte na něj! Kasal se, že zboří chrám a ve třech dnech ho vystaví, a koukejte, jak dopadl! A s krutou ironií dodávají: Zachraň sám sebe! Sestup z kříže! Předveď vítězství na poslední chvíli, zázrak, kterým doložíš, že máš Boha na své straně!

Ale Ježíš nepředvede zázrak. Nezachrání sám sebe. Zmučen a vysílen zvolá Bože můj, proč jsi mne opustil? a posléze vydechne naposled.

Zůstává jen ozvěna těch posledních slov: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Evangelista je uvádí dokonce v originále: Eloi, Eloi, lema sabachtani? Jako by nám tím naznačoval: Setrvejte u těch slov. Všimněte si jich. Podívejte se do toho originálu, přečtěte si ho, možná tam najdete odpověď. Zkusme se tedy vydat právě tímhle směrem, z evangelia do 22. žalmu.

Když mu pozorně nasloucháme, zjistíme, že se ten žalm v Markově vyprávění objevil už chvíli předtím, než jeho úvod zazněl jako poslední Ježíšova slova:

Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv … zprobíjeli mé ruce a nohy, naříká žalmista ve svém ponížení a trápení. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích, šklebí se na mě, potřásají hlavou: Svěř svou nouzi Hospodinu, prý si tě oblíbil, vyvolil, tak ať ti pomůže!

Osamělý žalmista si však uvědomuje: Já však jsem červ a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Jsem dobrý jen k tomu, aby mne tupili, aby nad mým případem vyjadřovali své opovržení, aby mne odmítli a zcela zavrhli. Nemám už sílu odrážet útoky nepřátel vtipným či statečným slovem. Jazyk se mi lepí na patro. Došly mi síly, nápady i chuť se bránit. Nemám už co postavit proti síle a zpupnosti svých protivníků. Teču jak vosk. Zůstala mi jen má bezmoc.

Do společnosti takových svědků tedy patří umírající Ježíš. Do společnosti těch, kdo bojovali svůj zápas v ponížení a opovržení a nebo ve své hanbě a bezmoci na nějaký zápas už ani neměli sílu. Do společnosti těch, kterým dějiny nedaly za pravdu, kdo prohrávali, a vůbec se z nich nestaly mučednické idoly. Naopak, jejich smrt byla provázena hlasitou kampaní protivníků a nepochybně i vlastními otázkami: Mělo to všechno cenu? Nekončí celý můj zápas v prázdnotě? Kde mám jistotu, že se ke mně neobrátil zády i Bůh? Jejich písní je 22. žalm.

Je písní Davida z doby, kdy ho královská vrchnost označila za nepřítele národa. Je písní proroků, svědků Hospodinovy spravedlnosti a věrnosti, proti nimž se postavili všichni kovaní věřící, náboženští funkcionáři, uznávané duchovní autority. Umlčeli je buď násilím nebo právě výsměchem a ponížením. Ale je taky písní pro všechny, kdo zápasili o lidskost, nebo jen o to zůstat věrný určitým hodnotám, a vysloužili si za to posměch, označení za ztroskotance a samozvance, nepřátelství, pronásledování, justiční zvůli a k tomu veřejné kampaně jako ti, kdo byli v naší zemi odsuzováni v 50. či 70. letech.

Takové osudy, osudy, o nichž bývá strach jen mluvit – takové osudy ten žalm v Ježíšových ústech připomíná. A připomíná i otázky, které si kladlo jejich okolí: Neměli raději odvolat, udělat nějaký kompromis? Mělo to smysl, aby skončili právě takhle? Co svou prohrou vyřešili?

Mezi postavy, nad nimiž klademe takovéhle otázky, patří i Ježíš. A patří mezi ně právě jako svědek o Bohu: Jako svědek o blízkosti nebeského království naděje a obnovy lidství. Jako Syn, jehož slova, kroky a činy ztělesňují, oč vlastně jde Otci. Svým bolestným koncem přeznačuje zaběhlou představu, kdo to je Bůh a na čí straně stojí.

I proto chce Marek, abychom si spolu s vyprávěním o ukřižovaném četli 22. žalm. Když totiž žalmista vysloví všechnu bídu, ponížení, když předloží zoufalství z toho, jak daleko se ve chvíli takových osamělých konců zdá Bůh sám, zazní z jeho úst najednou jiná slova. Slova skryté, a přec pevné důvěry nejosamělejšího z osamělých: A ty jsi mne vyslyšel.

Lidé se mému konci posmívají – lidé si můj příběh vyprávějí jako odstrašující příklad – všeho schopní kariéristé, zbožní mudrlanti i církevní papaláši mají za to, že od takhle zřízené trosky se Bůh dávno znechuceně odvrátil – ale ty jsi mne vyslyšel.

A proto teď o tobě budu vyprávět, kázat a zpívat právě takhle: Chvalte Hospodina, dosvědčujte ho a berte ho vážně především jako toho, který nepohrdl poníženým, neoškliví si utrpení toho, kdo prohrává. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal.

Až sem – k tomuto vyznání – míří ono volání „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“. Kam povede moje strašná opuštěnost? Tady slyšíme začátek odpovědi. Ta otázka míří – k nesamozřejmému rozpoznání a k nesamozřejmému vyznání víry: Bůh nestojí automaticky na straně mocných a vítězů, na straně tradičních autorit, vítězů v průzkumech veřejného mínění. Bůh neprosazuje své kralování tak, jak jsou lidé zvyklí své věci prosazovat. Židé žádají mocné zázraky, Řekové hledají moudrost, kde všechno do sebe pěkně logicky zapadá, ale my kážeme Krista ukřižovaného, říká apoštol. Vyprávíme příběh, který končí otázkou Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?, a věříme, že právě tenhle příběh vypráví i to nejpodstatnější o Bohu samotném. Totiž, že nepohrdl poníženým, neoškliví si utrpení toho, kdo prohrává.

Rozjímání nad Ježíšovým utrpením a smrtí ve světle žalmistova vyznání nám nedovoluje utíkat ze života a jeho rozporů a nesnází. Otázka toho ukřižovaného doléhá až k nám a ptá se nás: Komu uprostřed svých životů dáváte přednost? Jsou pro vás důležití ti, kdo vítězí, mínění většiny, nebo dokážete naslouchat tichému svědectví osamělých svědků pravdy? Řídíte se moudrostí, že nejlepší je nevyčnívat z davu, nebo jste ochotni riskovat osamělost?

Evangelista ani žalmista přitom netvrdí, že je pro každého nutné, aby podstoupil zoufalý zápas, na jehož konci bude volat Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?. Ten zápas v jeho nejhlubší poloze vybojoval Ježíš sám. Naše místo bývá často právě v onom zástupu okolo. Může se z něj ozvat pohrdání, zahořklé „vidíte, já to stejně říkal, že to nemá cenu“, nebo se z něj může ozvat vyznání víry. Pod křížem to vyznání zaznělo. Zaznělo z úst setníka, který nepatřil ani k učedníkům, ani k velekněžím. Právě on první vyznal: Jistě člověk tento syn Boží byl. Ten osamělý troskotající, co zemřel se zoufalou a provokující otázkou na rtech, byl Boží syn. Zemřel jako ten, který uprostřed tohoto světa ztělesňoval Boží naději a záchrannou moc. Zemřel jako osamělý spravedlivý, který sebe zachránit nechce, a proto může zachránit druhé. A my ten konec můžeme vidět a slyšet s důvěrou, že Bůh od něj neodvrátil svou tvář, že Bůh se k němu ještě přizná. Amen.