Čtení: 1 Kr 19,9b–14
Ž 69,1–5.8–10.20–22
Text: Mk 15,33–37
Marek 15
Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin. O třetí hodině zavolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachtani?“, což přeloženo znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kteří stáli okolo: „Hle, volá Eliáše.“ Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijdeli ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
1. Královská 19
Tu k němu zaznělo slovo Hospodinovo. Bůh mu řekl: „Co tu chceš, Elijáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ Hospodin řekl: „Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem.“ A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Tu mu hlas pravil: „Co tu chceš, Elijáši?“ Odpověděl: „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“
Hle, volá Eliáše – tak reagovali někteří z diváků Ježíšova utrpení na jeho modlitbu. Byla to modlitba osamělého, osamělého před lidmi i před Bohem. Modlitba spravedlivého, který prožívá hlubokou opuštěnost. Modlitba zavrženého svědka pravdy, kterému připadá, že už mu zůstala jen jeho samota.
Hle, volá Eliáše, volali někteří – a kdosi běžel namočit hadr do octa, aby Ježíšovi podal zkyslé osvěžení, osvěžení pro ponížené a zavržené. Hle, volá Eliáše, uvidíme, jestli ho přijde jako bájný vysvoboditel, jako blanický rytíř vysvobodit.
Eliáš nepřišel, tak jako svatý Václav ani blaničtí rytíři nepřišli a nepřijdou nikdy na pomoc žádnému z těch, kdo byli nespravedlivě osočeni jako zrádci, zaprodanci, nepřátelé lidu nebo národních zájmů. Eliáš nepřišel. Ale přesto jeho jméno zní. Dvakrát se ozývá jméno nejslavnějšího z proroků. Pro ty, kdo si na něj vzpomněli a pak běželi pro zakyslé osvěžení, to byla jen postava opředená starodávnými bájemi. Sotva přitom mysleli na to, co Eliáš prožíval, jakou osamělostí on sám procházel. Eliáš nepřišel a evangelista – jako vypravěč a vykladač Ježíšova příběhu – ani neočekává, že by z nebes přiskočil takový národní bohatýr, aby Ježíše zázračně zachránil.
Přesto dává ve svém vypravování dosyta zaznít hlasům proroků. Ano, učedníci jsou pryč, rozprchli se, ten nejodhodlanější třikrát zapřel. Z Ježíšových přátel a stoupenců není, kdo by promluvil. Zní jen hlasy těch, kdo si jsou jisti, že mají Boha na své straně. Jiné zachránil, sám sebe nemůže zachránit… Co je to za zachránce? Spíš ztroskotanec než zachránce. Uvidíme, přijde-li ho Eliáš zachránit… Přátelé a učedníci mlčí – nepřátelé halasně vytrubují do světa, jak mají navrch. Ale jejich hlas není jediný. Ještě je tu hlas proroků, svědectví jejich příběhů. A ti dávní svědkové jako by se stavěli po bok ukřižovanému svědku pravdy a lásky. Lidé, byť se ještě včera tvářili sebeodhodlaněji, nedokáží říct slovo o tom, co se děje. Ale ještě je tu slovo Písem, slovo proroků.
Hle, volá Eliáše. Ne, nevolá Eliáše. Modlí se Elí, Elí, lama sabachtani – Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? Nevolá Eliáše, ale modlí se eliášovskou modlitbu. Protože, jak daleko mají slova 22. žalmu od slov Eliášovýchvelice jsem horlil pro Hospodina zástupů, protože Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život.
Z takových zkušeností se rodily modlitby osamělých Božích svědků, jako je žalm 22. nebo 69. Úpění a křik těch, kdo do posledka nasazovali vlastní kůži, aby se stejně uprostřed vlastního národa a církve setkávali jen s odmítáním, přezíráním, posměchem a násilným umlčováním. Eliáš, Amos, Jeremiáš a mnozí další se vděku za své nasazení pro Boží věc nedočkali. Nesli svědectví pravdy, nastavovali zrcadlo, obraceli naruby oblíbené náboženské pořádky i zaběhané neřády, nazývali věci pravým jménem, mluvili o nutnosti nápravy i o šancích, které Hospodin otevírá. A nakonec se setkali jen s úšklebky, doporučením kázat někde jinde nebojim rovnou hleděli zacpat ústa. Nakonec jim zbyla jen ta modlitba: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil? (Ž 22) Snáším potupu kvůli tobě, za cizího mne mají, neboť horlivost o tvůj dům mne strávila (Ž 69). Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá,… Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky. … Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. (Jr 20)
Hle, volá Eliáše, říkají o ukřižovaném – a dovolal se proroků. Dovolal se osamělých běžců, sloužících pravdě do roztrhání těla, do úpadu, do hořkého konce. Vždycky nakonec zůstane Božímu dílu uprostřed tohoto světa – a uprostřed povolaného lidu – pár osamělých věrných, kteří se musejí prát s nepřízní, nadutostí a scestným pocitem neomylnosti svých protivníků, většinou církevních veličin. Takhle to zná a dosvědčuje prorocká tradice Izraele. Tu rozeznívá evangelista, když vypráví o Ježíšově konci. Máme přitom pochopit: Ježíš patří do onoho houfu osamělých svědků pravdy. Jeho utrpení není jakýmsi nedopatřením. Není to ani nepochopitelný tajemný náboženský rituál. Nemáme se nad ním lacino a naprázdno dojímat. Slyšet na Velký Pátek o Ježíšově hlubší a hlubší osamělosti znamená zároveň, jako by s ním do tohoto našeho shromáždění vcházeli všichni, kdo kdy za něco zápasili, kdo nesli druhým pravdu, kdo chtěli jejich svobodu nebo větší míru spravedlnosti. Jako by s ním vcházeli všichni, kdo měli být na věky věků umlčeni, zavřeni za ostnatým drátem, zapomenuti, vymazáni z učebnic i paměti národa. Velkopáteční příběh nedovoluje, aby pole opanovala lidská touha vymazat nepohodlné svědky pravdy. Naopak, připomíná jejich příběhy, připomíná, že Ježíš stojí na jejich straně, že ho pálí a bolí jejich osud.
Ale hlasy proroků zároveň dosvědčují ještě cosi dalšího, nesmírně důležitého: ta osamělost a prohrávání už v žádném případě neznamenají, že tihle pohrdaní stojí proti Bohu a že Bůh stojí na straně vítězů, většiny, převládajícího mínění. Nad jiné je zřetelné: Ten, kdo se umí nejhlasitěji rozkřiknout, nejvynalézavěji ponížit, nejsilněji udeřit, zacpat ústa, ten, kdo ví, jak zmanipulovat soud, ten, kdo má na své straně dostatek pohůnků, ten, kdo umí slovy o správném náboženství či vyvoleném národu zfanatizovat dav – ten nemá Boha na své straně. Ten neslouží Boží svobodě, naději a obnově života, byť by mu jinak všechno hrálo do ruky.
Hle, volá Eliáše… počkejme – přijdeli ho Eliáš zachránit… Tolika padlým a hříšným zvěstoval odpuštění, nové šance. Tolik odstrčených a zavržených ovcí našel a připojil. Nemocné uzdravoval, posedlé vysvobozoval, beznadějným vstupoval do života s nadějí. A také samozvané majitele pravdy provokoval svými otázkami a odpověďmi a sebejisté rozhodčí v Božích věcech usvědčoval z namyšlenosti a ignorantství. A mocným zpochybňoval jejich moc a církevním autoritám strhával svou mlčenlivou pravdivostí svatozář. A dvojctihodnost i důležitost leckterých funkcionářů v jeho přítomnosti splaskla. Tak i tak se kolem něj prosazovala ta podivná osvobozující moc, které říkal Boží království. A protože má Boha na své straně, završí svůj příběh právě v té zvláštní osamělosti. V osamělosti, které nerozumějí a nechtějí rozumět ti, kdo na dají na to, jak huláká dav, co tomu řeknou lidi a čím se řídí většina. Eliáš ani žádný jiný lidový svatý ho zachránit nepřijde. Ale Eliáš – a všichni další, kdo prožívali osamělost a ponížení ve službě Boží věci, – o něm vydávají svědectví. Mluví k nám, abychom se nebáli svědectví tohoto osamělého poníženého přijmout – vposledu jako Boží hlas. A to vždycky znamená hlas pravdy, spravedlnosti, naděje a záchrany.
Náš Pane, tvoje cesta na kříž a na smrt obrací naruby každé náboženství úspěchu, moci a síly. Pokorně děkujeme, že z nás svým evangeliem chceš tvořit svědky, kteří tě budou následovat i po cestě menšiny, nepochopení a ponížení. A děkujeme i za slib, že tu nejhorší samotu jsi prožil sám – a nás v naší samotě nenecháš. Amen.