Text: Marek 14,27–31 a 16,5–7
Mk 14,27–31
Ježíš jim řekl: „Všichni ode mne odpadnete, neboť je psáno: ‚Budou bít pastýře a ovce se rozprchnou.‘ Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“ Tu mu Petr řekl: „I kdyby všichni odpadli, já ne.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dřív než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mě třikrát zapřeš.“ On však ještě horlivěji prohlašoval: „I kdybych měl spolu s tebou umřít, nezapřu tě.“ Tak mluvili všichni.
Mk 16,5–7
Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“
A kdy Ježíš umřel doopravdy?, zeptala se mne jednou dívčina v náboženství a mně došlo, jakým dojmem působí často naše zvěstování o Kristově vzkříšení: Byl to jakýsi zázrak znovuobživení, po kterém však stejně nenásleduje nic jiného než smrt.
Dnešní doba moc ráda všelijaké senzace. A je ochotna jako náboženské senzaci, bulvární novince, naslouchat i evangeliu o vzkříšení Ježíše Krista. Ale právě jen jako tomu bulváru: To je senzace! Skvělé zpestření nudy!!! …a teď nám prozraďte, kdy pak Ježíš doopravdy zemřel (popř. co to s tím vzkříšením bylo za tajné spiknutí).
Kdo čte pozorně evangelium, všimne si brzy, že právě té bulvární stránce se evangelium o Kristově vzkříšení obloukem vyhýbá. Nenajdete v Písmu jediný popis toho, co se událo. Jen cudné náznaky, že do velikonočního dění vstoupil Bůh, jemuž Ježíš říkal Otče. Víc než překvapivě, pro všechny zúčastněné.
Co se však líčí velice podrobně a inspirativně, jsou příběhy lidí, kterým evangelium o vzkříšení vstoupilo do života. Na nich se ilustruje, že to není žádný bulvár, co tě dnes oblbne a zítra ho zapomeneš, ale že jeho moc je vskutku tvůrčí, ba přímo stvořitelská.
Na málokom je to vidět tak jako na Petrovi. Jako učedník, zavolaný na cestu svědectví o Kristu, na cestu následování, Petr totálně zklamal. Jako následovník vlastně zemřel. Skapal. Zůstal mu pláč a skřípění zubů.
Buď věrný až na smrt, a dám ti korunu života, říká Kristus, ale Petr je čím dál víc nevěrný. Nevěrný až na smrt. Poslední slovo, které od něj Ježíš jdoucí na smrt uslyšel, bylo zapření. A Petrovi už teď, až do smrti, nezbývá nic jiného než vzpomínka na tohle antivyznání. Na tohle totální promarnění příležitosti být svědkem svého Pána.
Mají-li lidé kolem nás brát Krista vážně, je přitom třeba věrohodných svědků. Tohle věděli proroci i apoštolé, a mnohokrát nevěrnost a nevěrohodnost Božímu lidu vytýkají. Bez ohledu na přízeň či nepřízeň poměrů, věrohodnost těch, kdo se hlásí ke Kristu, je důležitým stavebním kamenem samotné věrohodnosti Božího díla tady na zemi. Proto říká Kristus: Buď věrný až na smrt – a dám ti korunu života…
Můžeme se potom vůbec divit, že nad přesvědčivostí Božího díla v tomhle světě vítězí pohrdlivost? Když se křesťané jeví mnoha lidem tak nevěrohodně? Nejsou naše opakované výmluvy na nepřízeň doby povrchní a chabou výmluvou?
Není největším nepřítelem, smrtelně rozkladným, samotná nevěrohodnost Kristových svědků? Holedbání, které první vážný test pevnosti odhalí jako pouhou velkohubost a přetvářku? Není to nakonec tak, že bytostný zájem o dílo Boha živého nezabíjí nepřející doba, ale nevěrohodnost svědků Kristových? Povrchnost, kterou odhalí první důkladnější otestování?
Německý filosof Friedrich Nietzsche vykreslil slavný obraz člověka, který za dne běhá s lucernou po tržišti a hledá Boha. A když ho nemůže najít, říká: Je mrtev – a vy, vy jste ho zabili! Někam jste schovali jeho mrtvolu – a už páchne!… Jako by se tím přidal k řadě těch, kdo ostře vidí tuhle rozkladnost petrovského zapírání. Smrtonosnost nevěrohodnosti učedníků.
Nejdřív si vytahujou triko, buší se v prsa: „Vždy připraven!“ A když pak přijde na lámání chleba, ozývají se jen rozpačité zámlky, trapné výmluvy a nakonec – pod tlakem – veřejné zapírání.
Evangelium na tom nic neretušuje. Procházet pašijním příběhem znamená také stát tváří tvář téhle trapnosti. Trapnosti Petra, kterou asi zažil leckdo z nás. Trapnosti prázdného holedbání. Trapnosti velkých a nabubřelých církevních slov, po nichž nenásledují žádné skutky, nebo skutky přímo opačné. Místo slov podpory – zahanbené mlčení. Místo jasného vyznání – zašmodrchané výmluvy. Místo solidarity – strach o vlastní kůži. Místo věrohodného svědectví – zapření. Místo přesvědčivého svědectví – totální nevěrohodnost.
Friedricha Nietzscheho, syna evangelického pastora, tahle opakující se nevěrohodnost přivedla k jeho provokujícímu vyznání: Bůh je mrtev – a vy, po generace a staletí nevěrohodní křesťané, vy jste ho zabili. Vaše pokrytecké a pomazané nábožné řeči nemohou zakrýt, že už smrdí… Teď umřel doopravdy, a není to žádná zábavná historka z náboženství.
Petra nám může být líto, ba dokonce pro něj můžeme mít na základě svých vlastních zkušeností hluboké pochopení. Ale ani naše lítost, ani naše pochopení Petra nezachrání. A ani naše lítost, ani naše pochopení nezachrání onu páchnoucí, rozkladnou nevěrohodnost křesťanství.
Ale my naštěstí nemusíme nikoho a nic zachraňovat. Nemusíme s lítostí (ne-li sebelítostí) kondolovat Petrovi k úmrtí jeho učednictví. Nemusíme svým pochopením, pochopením těch, kdo až po uši vězí v podobné kaši, zachraňovat petrovskou nevěrohodnost církve. Nemusíme a nemáme zachraňovat ani církev, ani pánaboha.
Tak, jak na tom jsme, tak jak jsme v tom až po uši, se můžeme nechat oslovit oním stvořitelským slovem z velikonočního jitra.
Jestli něco máme, tak uslyšet tohle slovo. Nechat ho znít a proznít vší lidskou nevěrohodností, polovičatostí, ba i tím puchem rozkladu: „Jděte, a povězte učedlníkům a Petrovi, že vás Vzkříšený Pán předchází do Galileje!“ Tento vzkaz Vzkříšeného Pána vyřizuje doprostřed rozkladu smrtící nevěrohodnosti andělský evangelista.
Vyřiďte Petrovi, že nejsem mrtev, a proto není mrtev ani on jako můj učedník. Vyřiďte Petrovi, že jako živý, Vzkříšený Pán jdu zas před vámi, a proto se může zvednout a vykročit i on, můj totálně padlý učedník.
Vyřiďte mu, že právě mně, v očích přátel i nepřátel totálně ztroskotanému mesiáši, dal nebeský tvůrce a dárce nových počátků povstat, a proto může povstat i on. Vyřiďte mu, že v úsvitu třetího dne po Velkém pátku láska zvítězila nad nenávistí a pravda nad lží – a že pro něj (který podlehl strachu z nenávisti a poddal se lži) to neznamená rozsudek smrti, ale omilostnění a povolání k novému životu. K cestě, kde můžete žít z životodárné síly evangelia.
Takhle se Vzkříšený Pán ke svým chabým a padlým svědkům přiznává jako ke svým bratřím. Takhle tento bitý a odepsaný pastýř tvoří povelikonoční stádo z rozprchlých a ztracených ovcí. Takhle evangelium vzkříšení tvoří z padlého učedníka nového svědka. Takhle snímá smrtelnou tíhu nevěrohodnosti, a posílá do světa jako svědka Boží životodárné moci. Svědka života, pramenícího z velikonočního vítězství.
Vpravdě životodárnou a stvořitelskou moc projevuje evangelium vzkříšení. Přemáhá smrt věrnosti prvního z učedníků. Rozkladnost lživosti a nevěrohodnosti. Když už byla odhalena hloubka přetvářky, když už byla jasně nasvícena naše nevěrohodnost, když už jsme nechali dílo Boží padnout a páchnout rozkladem – tu náhle, nečekaně – a o to víc životodárně – začalo působit evangelium Vzkříšeného Pána. Radostná zvěst Boha, který se stvořitelsky přiznal k odsouzenému a pohrdanému mesiáši, a tím postavil na nohy i všechny jeho padlé svědky.
Proto právě list zvaný 1. Petrův mluví o novém narození a živé naději: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději.“ Naděje, do níž jsme zrozeni, která se smí od velikonoc rozlévat v našich srdcích a stávat motorem našeho konání, to není žádný rozený optimismus. Optimisté zhasnou, když jim přestalo vycházet jejich očekávání. Sklapnou podpatky a skloní hřbet, když jim pohrozí zupáčtí mocipáni, šéfové vybavení patřičným obuškem nebo prostě evidentní nepřízeň poměrů. Ale evangelium Vzkříšeného Pána má moc dát v nás zrodit živé naději. Naději, která není z nás, z výchovy, a už vůbec ne z toho, že nám doba a poměry přejí.
Naději, která vydrží nepřízeň okolí. Naději, která se už nezalekne, když přijdou násilničtí mocipáni a ptají se, tak kde máte toho svého Krista? Naději, která se nenechá zahanbit ani vlastním špatným svědomím, protože ví: Víc než rozkladnost našich selhání a naší nevěrohodnosti platí síla Kristovy věrnosti. Předivně stvořitelská moc evangelia, jež staví na nohy. Ujišťuje o odpuštění a staví na cestu života.
Tuhle naději smíme zcela jistě čekat a přijímat, když zní „Byl vzkříšen, není zde“. Tu smíme dýchat, nechat působit, a v její předivné moci pak stát v tomto světě jako svědkové toho Pána, který pro nás zemřel a pro nás slavně vstal.
Vzkříšený Pane, tebe slavíme jako dárce živé naděje. Nad tvou cestou kříže žasneme. Tvou věrnost nám, chabým, nestálým a nevyzrálým učedníkům slavíme, ve tvé jméno doufáme. AMEN.