Text: Zachariáš 3,1–10
Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým poslem, a po pravici mu stál satan, aby proti němu vznesl žalobu.
Hospodin však satanovi řekl: „Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?“ Jóšua totiž, jak stál před poslem, byl oblečen do špinavého šatu.
A Hospodin se obrátil k těm, kteří tu před ním stáli:
„Svlékněte z něho ten špinavý šat.“ Jemu pak řekl: „Pohleď, sňal jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha.
Řekl jsem: Vstavte mu na hlavu čistý turban.“ Tu mu vstavili na hlavu čistý turban a oblékli mu šat. Hospodinův posel stál při tom.
A Hospodinův posel Jóšuovi dosvědčil: „Toto praví Hospodin zástupů: Budeš-li chodit po mých cestách a budeš-li střežit, co jsem ti svěřil, budeš obhajovat můj dům a střežit má nádvoří a já ti dám právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí. –
Nuže slyš, veleknězi Jóšuo, ty i tvoji druhové, kteří sedí před tebou: Tito muži jsou předzvěstí toho, že přivedu svého služebníka, zvaného Výhonek.
Hle, tu je kámen, který kladu před Jóšuu: jeden kámen, na něm sedm očí. Já sám na něm vyryji znak, je výrok Hospodina zástupů, a odklidím nepravost této země v jediném dni.
Onoho dne pak, je výrok Hospodina zástupů, pozvete jeden druhého pod vinnou révu a pod fíkovník.“
Je-li poslední soud, pak tento svět možno přirovnat k vyšetřovací vazbě. Vyšetřovací vazba, jak známo, je velmi vypjatým místem, a to hned z několika důvodů: Je to stav před soudem, není ještě rozsudek, není zatím jasně a právně definováno, KDO CO provedl, a není tudíž možno začít trestem odčiňovat, co bylo spácháno. A přesto je člověk zadržován. Ve vazbě, byť sebevolnější – existují tzv. volné vazby, jak známo, – je svoboda v nedohlednu. Je to nelimitovaná nesvoboda, zoufalý stav rukojemství. A navíc – zcela logicky – je vazba místem a časem vzájemných obviňování: Silnější, věznitel, obviňuje vězněného. Ještě není jisté, zda právem, a proto také vězněný může obviňovat tu moc, která ho vězní. Teprve soud řekne, kdo z koho. Nejsilněji obviňuje ten – a to je také pochopitelné – kdo se sám nejvíc bojí soudu, to je přirozená obrana, pokus přenést vinu na druhé, v tom vidí vězněný možnost vykroutit se, a obviňuje tedy věznitele i spoluvazebníky. Naopak ten, kdo se už nechce vykrucovat, zůstává klidný a přestává obviňovat, vazba je pro něj nepříjemná, ale nutná peripetie, příkoří, které se dá unést. On věří v soud a ve smysl trestu a v konečnou svobodu. Již je jakoby svoboden, vazba je alespoň trochu snesitelná.
Podle Písma a podle některých i nebiblických učení jsme před soudem, tedy ve vazbě. Je to traumatizující zjištění, vzájemně se obviňujeme za zlo, které je evidentní a každodenně naléhavé. A obviňování druhých a různé polohy moralismu bývají obranou před vlastní vinou. JEN kdybychom věděli, že na soudu obstojíme, byli bychom zachráněni a byli bychom svobodní a přestali bychom také s tím věčným obviňováním.
Tu vězme, že Písmo neříká jenom: jste před posledním soudem, nevytváří jen nejistotu, ale také naznačuje, jak to u toho soudu bude vypadat. Starý zákon předkládá různé vize a obrazy, jakési předběžné projekty tohoto soudu.
K mytologii posledního soudu patří postava žalobce – satana. Ten má být jako původce ZLA nakonec odsouzen a potřen, ale zpěčuje se soudu… a proto se také stává vrchním žalobcem, prokurátorem.
Obvinění v Zachariášově vizi Hospodinova soudu nad knězem Jošuou dozrála až k žalobě. V Zachariášově svitku čteme: „Potom mi ukázal velekněze Jošuu, stojícího před poslem Hospodinovým, a satan mu stál po pravici, aby proti němu vznesl žalobu“:
ZAMAZAL SE. Je špinavý od hlavy až k patě. Je plný zla, hříchy na něm ulpívají, jsou na něm vidět jako vymalované, jako na obrázku. Chtěl by se z toho svléknout, ale zlo se mu dostalo pod kůži a nic je nesmyje. Chtěl očišťovat coby kněz, a sám se zamazal, nakažený a nakažlivý lékař. Kdoví, jestli se nezabývá hříchem jenom proto, aby nebyly vidět jeho vlastní viny?! Podivný morální příklad – a to má být vůdce lidu. Staví se do čela všem na odiv, že se nestydí – takhle na sebe upozorňovat, všichni to vidí, všichni si to šeptají: JE NEČISTÝ! Jen satan se odváží provalit to veřejné tajemství a pohnat falešného kněze Jošuu před soud. Zamazal se – tak zní žaloba.
Ale satan je procesně pokárán. Ozval se advokát, obhájce Jošuův, anděl – posel Hospodinův, který tu také stál. Obvinění nejsou průkazná. Ano je zamazaný, to je očité, je to vidět, ale není to tak proto, že jde ke světlu a že špína je na něm na světle vidět lépe než na těch, co zůstávají v příšeří? A pak: je vůbec jisté, že se zamazal svou vinou a vlastním zaviněním? Možná právě proto, že nese odpovědnost za celé společenství, nemůže zůstat bez poskvrny. Nikdo nečistí chlév ve svátečních šatech. A lékař se sám neuzdraví. Ano, jsou na něm zobrazeny zásadní smrtelné hříchy, ale teď mohou být takto zmapovány a zpředmětněny, konečně překonány. A to, že přistupuje k soudu, to není stavění sebe na odiv, naopak, tím, že sám jde k soudu a přestává obviňovat druhé, tím se začíná jeho záchrana a záchrana mnohých…
A pak je vynesen rozsudek. Hospodin se ztotožňuje se svým andělem. Vezměte roucho to zmazané s něho! Nečistota může být obmyta, jakkoli je hřích člověku vlastní. Přece ho může svléknout, toho starého Adama. Je to něco vnějšího, nebo přesněji řečeno, Božím soudem může být hřích od člověka oddělen, postaven mimo něj a odvržen – jako staré hadry. Což to není oharek vychvácený z ohně! Plameny ho ošlehaly, začoudil se, ohořel, ale prošel zkouškou ohněm, a tak, venkoncem, tentýž oheň ho očistil – Pohleď, přenesl jsem s tebe nepravost tvou a dal jsem tě obléci v roucha proměnná.
A pak se, z lavic pro veřejnost – dejme tomu, ozve sám vypravěč, prorok a přítel Jošuův. Jeli Jošua vskutku očištěn, pak by se to mělo potvrdit viditelným a pro veřejnost čitelným znamením: „Ať mu vstaví na hlavu čistý turban!“ Tak se stalo a oblékli mu slavnostní roucha. A Jošua vychází od soudu nejen jako ospravedlněný, ale dokonce jako povýšený. Vždyť zvítězil ve sporu se satanem.
Zmínili jsme se o lavicích pro veřejnost. Přítomen při této soudní při není jen prorok Zachariáš, ale také tovaryši, druhové Jošuovi, ti, kteří s ním drží zajedno, solidarizují se se souzeným, prožívají jeho spor a jeho počiny a přijímají je za své. A ti se teď stali živým svědectvím čehosi velmi významného: „Nuže, slyš, velekněže Jošuo, ty i tvoji druhové…“.
Z Jošuy byla sňata vina, obraz zla, jehož byl načas nositelem, byl vymazán…, a byl tak vytvořen podklad pro nový obraz, podklad, na nějž má být nanesen tajemný obrazec naděje, znamení milosti – Výhonek. Tak jako byla sňata vina z Jošuy, tak bude jednoho dne sňata vina z celé země, je výrok Hospodina zástupů, a ten, který je žalobcem všech, bude přemožen.
Křesťané toto znamení Výhonku vztahují na Ježíše Krista. I on byl zástupně souzen a zástupně očištěn, protože sám byl bez viny, a byl povýšen, a skrze něj má být očištěn svět a přemožen žalobce nejvyšší – satan. Byl učiněn hříchem, jak se praví v Novém Zákoně, stal se zobrazením zla, aby nás zachránil a vyléčil. Ti, kteří věří v to, co učinil, tovaryši Jeho, přátelé Jeho přijímají soud jako On, věří v soud a přestávají obviňovat Boha a své bližní, jako on, přijímají stav vyšetřovací vazby, ale už nikoli ve strachu a se zlobou: Jsou totiž očišťováni již nyní předběžným soudem – křtem, jímž se spojují s Jošuou – Kristem, a tak předjímají osvobozující rozsudek. Amen