Aj, král tvůj Matouš 21,5
Zachariáš 9,9–10a
Plésej velice, dcerko sionská, prokřikuj dcerko jeruzalémská. Aj, král tvůj přijde tobě spravedlivý a spasení plný, chudý a sedící na oslu, totiž na oslátku mladém. Neboť vyplením vozy z Efraima a koně z Jeruzaléma a vypleněna budou lučiště válečná, nadto rozhlásí pokoj národům…
Matouš 21,5
Povězte dceři Sionské: Aj král tvůj béře se tobě tichý, a sedě na oslici…
Na Květnou neděli si církev připomíná Ježíšovu jízdu na oslátku do Jeruzaléma, událost, po níž následuje velikonoční týden – dny stupňujícího se napětí, hrůzy a utrpení, které završuje Spasitelova ukrutná smrt na kříži. Ta řada černých dnů nekončí ovšem věčnou tmou beznaděje, ale nečekaným obratem Kristova zmrtvýchvstání.
Nicméně setrvejme jednou bez předbíhání k událostem bohoslovecky centrálním u té přípravné episody. Co se vlastně děje? Že nějaký Žid nedlouho před svátkem Pésachu jede na oslu k branám Jeruzaléma, kam kvůli slavení svátku tou dobou putují nespočetné davy, není nic neobvyklého. Zde však sám jezdec, jak se ukáže, má něco za lubem, a nebude dnes kázat on sám, nýbrž to, co zde beze slova předvádí.
Všichni se mají dovtípit, na co Ježíš takovýmto – jak by zněl dnešní výraz – happeningem naráží. Zástup se sbírá okolo jezdce zepředu i zezadu. Množství čím dál větší. Je z toho veselý průvod s jarními větvičkami a haluzemi, s mávátky nenadálému oslavenci, který si to sice takhle přál, ale přece ne úplně. Dochází zde k určitému nedorozumění. Účastníci průvodu vzdávají jezdci vprostřed čím dál nadšenější hold, což je sice správné, vždyť ho mají za krále, ale záleží na tom, za krále jakého. Volají hosanna, slovo ze žalmu: prosíme, pomáhej, a míní se tím: pomáhej, Hospodine, Davidovi, Davidovým nástupcům, davidovskému králi.
Ale když se zeptáme, co podle evangelistova přesvědčení chtěl Ježíš svým jezdeckým vystoupením opravdu znázornit, odpověď uslyšíme z textu Zachariášova proroctví, k němuž Ježíšova bezeslovná akce nepochybně odkazuje. Chudý král na oslu: a nebude zahlazovat lidi, ale naopak zlikviduje válečné vozy, zruší vojenský jezdecký výcvik, odjakživa prováděný na koních. Král, vrchní velitel branných sil, na oslu: Hle, inspirativní ironie jednoho z takzvaných malých proroků a v jeho duchu Ježíšem uskutečněná pobuřující groteska.
A tak položíme-li proti sobě volání zástupu na počest Ježíši jako davidovskému králi, a právě naznačené starozákonní prorokovo vidění, jehož naplnění chce Pán svou symbolickou jízdou potvrdit, ukáže se nám neobyčejně ostře příčina všech tehdejších i pozdějších a jistě i dnešních nedorozumění o Mesiáši, o Boží vládě a případně též o Boží bezmoci ve světě.
Už navenek jsou oba typy králů odlišné. Davidovský vladař, jak ho chce vidět přirozená lidská touha, národní hrdost a velmocenská pýcha, jezdí na oři, má palác a posádku, válečné vozy, stkví se a expanduje. Činí tak ve jménu Božím, a proč by to nemyslel upřímně? Slouží Nejvyššímu v této vrcholné pozemské funkci, je viditelným zástupcem a miláčkem nebes, snaží se o vyvážené vztahy s ostražitým kněžstvem, potlačuje prutem železným politické a zahraniční nepřátele, často je samozřejmě i hubí, vždyť oni by dělali přesně totéž, konečně všechno to činí náš sakrálně intronizovaný, svatým olejem pomazaný představitel, a zajisté i hlava osvícená, pro blaho našeho národa, pokud nepočítáme stále rostoucí daně ve prospěch války a státní reprezentace, vždyť musíme být na úrovni.
A tak v okupované Palestině kolem roku 30, s dokonale organizovaným, vojenským a správním aparátem nenáviděných římských vetřelců, v zemi kolaborujících i zkorumpovaných kněžských kruhů, i zase atentátnických zélotských extrémistů, v tehdejším rozporuplném prostředí náboženských cyniků, a naproti nim fanatiků, vjíždí na oslu před svými posledními Velikonocemi v životě do města Davidova jeho prý trůnní následník. Ale po pravdě řečeno, co je na něm ještě davidovského? Je to přece, jak jsme se již poučili podle hebrejského výrazu prorokova, král chudý, a v řeckém septuagintním překladu král tichý. Tohoto slovního spojení tedy použil ve své starozákonní citaci i evangelista Matouš. A týmž přídavným jménem chválí Pán ve svých blahoslavenstvích za chudými duchem a za lkajícími právě tiché, neboť oni dědictví obdrží na zemi.
Ve světě politické moci a nelítostné výrobní a obchodní konkurence něco neslýchaného. Ale i v dějinách až dodnes trvajících takzvaných spravedlivých válek, všude doutnajících nenávistí a démonizovaných obrazů nepřítele. V epoše jednou vražedné lhostejnosti, jindy zaslepeného horlení pro pravdu, hlavně, když je moje. Ach ne, vyhledejte mi raději oslátko, praví Pán. U Lukáše je Ježíšovo přání tajuplně upřesněno: Najděte mi oslátko, na kterém nikdo z lidí dosud neseděl. Právě takové Pán potřebuje. Nic otřepaného, ojetého, tisíckrát použitého a vyzkoušeného. A potom, bohužel, vždy stejně nanicovatého. Pán je originál. Vždy znovu překvapí. Jeho nápady nezestárnou. Proto nás ustavičně šokuje. Budí z utopického snění, ale i z tupé smířenosti s realitou.
I ocitl se provinční nazaretský host v nevraživé ústřední baště toho náboženství, ve kterém poctivě vyrostl a jež sám zná jako již dlouho dospělý do posledních jeho kořínků a vláken se všemi jeho přednostmi i úskalími. Projel před chvílí branou téhle staroslavné pevnosti víry, ale všechno je zde dnes vnitřně vyvráceno, obludně pokřiveno, znehodnoceno. Chrám se nachází v hlubokém duchovním úpadku, a přesto se jím všichni pyšní.
A také katedrály a kostely našich Jeruzalémů už nemají hladovým duším co nabídnout, zato jsou hodnoceny jako turistické skvosty. Mnoho pohanů se tu přesto ptá po víře, přesně jako se ptali rabínů Římané a Řekové tenkrát, ale nikdo jim už víru neumí přiblížit. Snad zejména z toho důvodu, že Hospodina ctí naši profesorští teisté pouze vysoce teoreticky, rozvíjejíce o jeho bytnosti a akcidencích, jakož i o vývojové cestě těchto a podobných pojmů laicky nepřístupné debaty obohacené novinkami z nejčerstvějších filosofií – a soukolí církve, jejích obřadů a zvyklostí pracuje nadále jenom jako nesmyslný stroj z technického muzea, který už nikam nejede a nic nepohání.
Ale Pán přesto přijíždí na staronový Sión, do skanzenu druhdy pyšné víry, hrdé na sebe, na své teology a velekněze, na své dlouhé, složité a věru i vlivné dějiny. Avšak hledá tam dnes víru zahnanou do kouta, naději zdeptanou k nule, smutnou siónskou dcerku, která jako by v tomto tvrdém světě na svůj žal skoro zahynula. Vždyť všude všichni říkají: Tak co, kde je ten tvůj Bůh, sedla jsi na lep iluzím, viď? Blouzníš. Žiješ z pouhého snu a marného přání.
Tak jako před dvěma a půl tisíciletími utěšoval judský prorok židovské imigranty z Babylonu, kteří se vrátili do zpustošené vlasti, k sutinám dávno vyloupeného a nefungujícího chrámu a všichni směli slyšet Hospodinovo hojivé slovo, podobně i my, křesťanští pozůstalí po své podivuhodně i problematicky christianizované Evropě s jejím duchovním leskem, vnitřními krizemi i koncem, máme slyšet Křisitelův jemný a přece mocný hlas: děvečko, tobě pravím, vstaň. Napřim se ze smrtelného lože, kam tě položili, víro mrtvá a odepsaná. Teď teprve půjdeš v mé síle, v mých šlépějích. Možná, že opět nevydržíš, že mě ze strachu a ze slabosti opět zapřeš, než kohout zakokrhá. Noc je dlouhá, strašná, neuvěřitelná. Není snadné vytrvat. Ale kdybys opět klesla a pila kalich svých výčitek, hořké lítosti a hanby, nepůjdeš aspoň už nikdy ve vlastní síle, s místodržitelským pocitem, že jsi tu za Boha, že vládneš duši lidu, že ti patří korunovační pocty, obřadná líbání a klanění. Ach, jak ses mýlila, křesťanská siónská dcerko! Teď je po všem. Ty opuštěná, vyhnaná, všemi zapomenutá! To je ta pravá Boží chvíle, kdy k tobě přijíždí král chudý a tichý.
Vzpomínáš? Také on se uměl velmi rozhorlit. Když čistil a smejčil dům svého Otce. Když napravoval chrám Boží. Tam proroka galilejského popadl Hospodinův vztek. Na měnění mincí, na kultovní formálnost, na pitvorný sakrálně komerční provoz. Pár směnárníků a obchodníků to odneslo. Přetáhl je nemile bičem. Ale ani tehdy nikoho nezabíjel, nespaloval ohněm Eliášovým, nevyhlašoval nad nikým klatbu, nevylučoval nikoho z dosahu Boží milosti.
Vždyť ještě předtím, snad na začátku svých kazatelských a léčitelských cest otevřel ve svém domovském Nazaretu svitek Izajáše a vztáhl tam vylíčené Boží pomazání na sebe. Takový je Mesiáš Ježíš. V tom je jeho kristovství: že káže evangelium chudým, že obvazuje rány těžce zkroušených, že vyhlašuje zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře.
– A co to povídáte? Podívejte, i takovému Janu Křtiteli usekli hlavu, a Ježíš kolegu nezachránil. Jsou to všechno jen řeči. Nebo to myslel, stejně jako vy faráři, pouze básnicky, nebo jak říkáte, symbolicky či přeneseně. –
Domnívám se, že to Kristus myslel jak doslova, tak přeneseně. Jsou okovy politických vězňů, ale jsou i okovy hříchu. Jsou to sice dvě odlišná zla, ale obojího chce Spasitel člověka zbavit. Konečně jedno s druhým souvisí. Pouze vnitřní zajatci hříchu nasazují těm druhým skutečně železná pouta, a kdo je sám vysvobozen ze hříchu, zbaven nenávisti a představy o své nadřazenosti, zavrhne také ideologické zdůvodňování násilí a zotročování a bude se zasazovat i o fyzickou svobodu druhých. Pokud se někde v lidských srdcích hroutí metaforické žaláře hříchu, můžeme si být jisti, že zakrátko se otevřou těm druhým i vězení kamenná nebo cihlová.
Když Mesiáš chrám vyčistil, nejel si na hrad pro davidovskou korunu a nevzal úspěšným útokem římská kasárna. Nic světodějného se nekonalo. Namísto toho pokračoval v zaměstnání, jež mu bylo vlastní. Dělník Božího království. Otcův zmocněnec. Uzdravil zase nějaké slepé a kulhavé, vždyť těmi se to všude jen hemžilo, neměl Pán čas na události, kterými by si vysloužil pozornost historiků. Král chudý a tichý. Květná neděle.
Když pak vzpomeneme na jeho nadcházející týden, tak se jen třeseme úzkostí. Nevypovíš, teologu, nevyzpíváš, básníku, a nedomodlíš se, zbožná duše, těch hloubek a propastí jeho utrpení a kříže. Za nás, za tebe, za mne. Vždy umlkáme nad jeho cestou. Nad mystériem lásky. Člověkovy spásy a Boží bolesti. Buď slaven, Kriste, chvála Tobě, Otče, smiluj se nad námi, Duchu, buď veleben Pane, třikráte svatý, AMEN.