Čtení: 2 Kr 6,8–23
Text: 2 Kr 6,21–23
Válka v Bosně už poznamenala tamní obyvatele natolik, že někteří začínají pochybovat nejen osobě, ale o lidskosti vůbec. Už nedoufají, že by je něco mohlo pozvednout. Jsou zhnuseni západními zeměmi, které posílají humanitární pomoc ve formě potravin s prošlou záruční lhůtou. Na lidském utrpení zase někdo vydělává, morálně i finančně. Podobný danajský dar jsou zbraně, které dostávají bosenští muslimové jako pomoc. Zbraně by měly jít spíše do šrotu než na bojiště, ale do dobře vyzbrojených západních armád se nehodí – tak co s nimi? „Bosňané“ nevěří slibům národů žijících v poklidu o několik set kilometrů dál. Nevěří na lidskost. Jsou totálně zhnuseni z mírové a úspěšné Evropy, ze zrady těch, kteří ještě včera byli dobrými sousedy. Zkušenost. s nelidskostí přátel i protivníků je všudypřítomná. Zhnusení a únavu z toho, co deptá, nelze vyoperovat „Bosňané“ už nevěří na lidskost.
Jako východisko se nabízí jedině, to, co se vůbec nepodobá každodenní realitě. Nová zkušenost s lidskostí, jak ji líčí příběh o Elizeovi.
Lidé v Bosně prožívají něco podobného jako někteří Izraelci za neutuchajících bojů se Syřany (Aramejci) v době proroka Elizea. Ararnejci obklíčili hlavní město Samaří. Nastal hlad a dvě ženy z hladu snědly dítě jedné z nich a na druhé se chystaly další den. O podobných hrůzách se dovídáme i ze zpráv z pozdějšího obléhání Jeruzaléma během válečné tísně vyvolané. Babyloňany. Pád pod práh lidskosti – to je zkušenost každé déle trvající války.
V hrůzyplné době někdy přichází pomoc v podobě legendy. Příběh ukazuje, čeho dobrého člověk může být schopen. Tentokrát není obklíčeno Samaří, ale město, kde přebýval Elizeus. Prorok na Bohu vyprosí, aby aramejské vojsko bylo raněno slepotou. Vojáci jsou bezbranní. Elizeus je však nenechá pobít, ale přemluví krále, aby je pohostil vodou a chlebem. Vojáci se vracejí domů, aniž by splnili rozkazy svých nadřízených. Je jim vrácen zrak a nechtějí v Izraelcích vidět své nepřátele.
Legenda nachází své oprávněné uplatnění právě v době, kdy už mnozí podléhají přesvědčení, že si lidé nezaslouží nic než zatracení, Biblické svědectví přichází s legendou o milosrdném jednání a překonání nenávisti. Jedině milosrdným skutkem a vyprávěním mohou být zastaveni ti, kdo viděli v druhém nepřítele a prosazovali očistu národa. Zní to nepravděpodobně, zní to skoro až bláznovsky, ale legenda o milosrdném jednání člověka má zaznít právě tam, kde se přestává věřit v lidskost.
Podobné legendy vznikly například v Japonsku, kde ještě na začátku minulého století mohli Samurajové popravit bez soudu kohokoliv z poddaných, kteří se jim připletli do cesty. Uprostřed totálního bezpráví jedinou obranou bylo vyprávění příběhů – legend o moudrém soudci Ookovi. Bezbranní lidé se mohli pouze tímto způsobem dovolávat práva: jaké to bylo, když panovala spravedlnost pro všechny.
Krizová období, která jsou podhoubím pro růst legend, najdeme v dějinách každého národa, včetně Izraele. Není proto divu, že i bible (kniha tak mnohovrstevná) některé legendy zachycuje. Legendy často vznikají v dobách ohrožení jako obrana proti beznaději. Ukazují, čeho dobrého je člověk schopen. Děsivá realita se legendou pročišťuje.
Vznikají-li však legendy uprostřed národa, který hrůzami války postižen není, svědčí to spíš o nemohoucnosti. Vypráví-li legendy církev, a to v době, kdy nejde o zbraň proti zoufalství nebo všudypřítomné nespravedlnosti – usvědčuje se církev z impotence, z neschopnosti porozumět současnému člověku. Legendou nepřináší pomoc zoufalým, ale opiát zmateným. Proto je anachronismus křísit např. legendu o Janu Nepomuckém. Legendární postava Jana Nepomuckého vznikla v církvi, která potlačovala jinak smýšlející, a nádech bojovníka za lidská práva a větší spravedlnost je legendární tvorbou až polistopadového období římskokatolické církve. Protestanté si po listopadu žádné legendy neoprášili. Mlčí k minulosti dokonce i tam, kde jde o jasná historická fakta. Kéž by toto mlčení nebylo projevem malé odvahy, ale výrazem pokání a nádechem k poctivému zvěstování dnešnímu člověku! Noemi Rejchrtová nám všem nedávno v Kostnických jiskrách připomněla, že jsme si i my občas nějakou tu legendu vyrobili. Je však třeba zkoumat, zda na obranu proti útlaku či jako pěkně vypolštářovanou a pohodlnou iluzi.
Legendy většinou chápeme jako něco méně hodnotného, co nemá právo na život, podobně jako mýty a mýtopoetická vyprávění. Jsou samozřejmě legendy naprosto špatné a zavrženíhodné. U každého vyprávění s legendárními motivy však záleží na tom, v jakém společenství vzniká a jakou má funkci: zda podporuje lidskost proti nelidskosti, zda burcuje k odvaze proti ne spravedlnosti, zda slouží svobodě proti bezpráví a útlaku – anebo zda jde o upevnění moci či prosazení oslavné iluze mezi vítěznými. Některé legendy nejsou lží a slouží proti hrůze války. Některé volají k dobrým činům, k nimž by už člověk neměl ani sílu, ani odvahu.
Vyprávění o Elizeově vítězství nad vojskem žádná historická zpráva nepotvrzuje, a přesto je to vyprávění nesmírně cenné. Vypráví o něčem pravdivém, co stvrzuje Ježíš svým slovem o milování nepřátel. To by mělo zaznít v dnešním světě bosenského pekla, uprostřed neschopnosti porozumět pochybám o’ naší lidskosti. Slovo o milování nepřátel – to je klíč ke dveřím smíření. Je to zvěst bezmocná, a přesto je to jediné východisko, které se ještě nabízí. Má znít tam, kde lidé přestávají věřit, že jsou schopni být lidští. Má promlouvat k těm, co si zaslepeně myslí, že jsou lidští a milosrdní, ale jejich skutky to nedokazují. Amen