Text: List Filemonovi
Pavel chválí Filemona za jeho zbožnost: „děkuji svému Bohu a stále na tebe pamatuji ve svých modlitbách, když slyšíme o tvé víře v Pána Ježíše a o tvé lásce ke všem bratřím.“ Ze Starého zákona a Ježíšových příběhů víme, že zbožnost má dva podstatné rysy: správný vztah k Bohu a správný vztah k lidem. Tyto dva rysy Pavel chválí, když podtrhuje Filemonovu víru v Ježíše Krista a lásku k lidem. Pavlovo pojetí zbožnosti je docela obvyklé, i v některých jiných náboženstvích je řečeno, že zbožný má mít úctu ke svému bohu a prokazovat činy lásky svému náboženskému společenství, své rodině, svému „fanklubu“.
Přestože Filemona chválí, prozrazuje následující argumentace, že si Pavel vůbec není jist, zda Filemon pochopí, co od něj žádá: zda Filemon sám a dobrovolně pochopí, že ke křesťanské zbožnosti náleží přiznat důstojnost i lidem, které společnost nepovažuje za plnohodnotné.
O Onezimovi přitom Pavel jako římský občan mohl říci: Onezime, zákon je zákon a ty budeš souzen podle platného zákona. Ale Pavel si byl jist, že diskriminující římský zákon a zvyklosti s ním spojené respektovat nelze. Takový zákon je třeba přestoupit. Je nutné respektovat ten zákon, který podporuje a rozvíjí lidství, přikázání Mojžíšovo: „Nevydáš otroka jeho pánu, když se k tobě před svým pánem uchýlil…, bude bydlet s tebou, neutiskuj ho“. (Dt 23,16) Toto nařízení si vyložil jako výzvu: respektuj právo otroka na život, respektuj jeho vůli, zajisti mu budoucnost. Svůj dopis pak mohl začít právě takto: odkázat na své správné jednání, chlubit se, že správně pochopil starozákonní nařízení, – a že teď je na řadě Filemon. Přesto se Pavel nechválí, ale apeluje na Filemona, aby s ohledem na svou zbožnost uplatnil svou víru a lásku v sociální rovině a přiznal otrokovi důstojnost. Sice by Filemonovi mohl předepsat, co má udělat, ale neudělá to.
Pro Filemona přitom bylo zřejmě obtížné uznat, že vracející se uprchlík Onezim není nebezpečný delikvent, zasluhující těžký trest za útěk, kterým poškodil práva vlastníka „mluvícího nástroje“. Pavel ví, jak obtížná je změna smýšlení, a nechce k ní nikoho nutit. Proto vypráví příběh o Onezimově změně. Připomíná, že Onezim se začal chovat zbožně. I jeho zbožnost má ony dva Pavlem zmíněné prvky: začal důvěřovat Kristu a milovat své spolubratry, konkrétně pečoval ve vězení o Pavla, který tam jako politicky či nábožensky nepohodlný čekal na soud.
Pavel si ovšem vůbec není jist, zda překvapivou zprávu – uprchlý otrok se změnil v nového člověka! – zbožný Filemon přijme. Svou výzvou totiž apoštol Pavel požaduje zrušení otroctví. Chce, aby Filemon přestal považovat Onezima za otroka. Je to naivita, nebo Pavel předešel dobu? Kdy a kde došlo v římské říši ke zrušení otroctví? Ve starověku zřejmě nikdy a nikde. Ještě středověk s otroky počítal a nevolníci byli jen o trochu v lepší pozici – zcela závislí na vůli a zvůli šlechty. Již roku 321 bylo sice biskupům povoleno propouštět z otroctví, a někteří propouštěli, ale otroctví se pomalu přetvářelo do nové formy – poddaní byli robotným lidem, a to bylo zdůvodněno nábožensky. Také v našich zemích bylo poddanství zrušeno až za osvícenství (jež postmoderní myslitelé tak proklínají), tj. ke konci 18. století.
Tváří v tvář právním výnosům smíme říci, že otroctví bylo napořád a nejúčinněji rušeno mezi těmi křesťany, kteří vzali vážně spravedlivou zbožnost, jak o ní píše apoštol Pavel. Prakticky byli otroctví zbaveni ti, které rozliční Pavlové a Filemonové prohlásili za bratry v Kristu. Taková spravedlivá zbožnost se orientovala na biblických nařízeních, která přiznávala právo na důstojný život každému, i uprchlému otroku.
Nevolnictví bylo sice zrušeno v 18. století, ale povinnost roboty trvala až do poloviny 19. století a mezitím nastoupilo mnohahodinové vykořisťování lidí v manufakturách a dílnách. Ke zrušení nevolnictví museli být navíc šlechtici přinuceni zákonem. Nebylo tomu tak, že by se zbožní a šlechetní šlechtici sami zastyděli, že jsou špatnými křesťany, a přiznali důstojnost i druhým. Útlak považovali za boží řád; považovali za správné, že na ně druzí, kteří přece nejsou ušlechtilého rodu, ale obyčejní poddaní, musí dřít. Dnešní velebení šlechty má v tomto smyslu velkou vadu na kráse – opěvují se lidé, kteří by dnes byli označeni za bezohledné podnikatele, kteří nedovolí, aby jejich zaměstnanci měli nějaká práva, ne jen povinnosti.
Nejpotupnější na Onezimově otrocké existenci bylo, že byl považován za méněcenného člověka: za mluvící nástroj. S otroky se obchodovalo, byli zneužíváni duchovně, tělesně i sexuálně. Byli to lidé bez práv. Velcí filosofové uznávali, že mají duši, ale upírali jim řídící rozumovou složku, byli to pro ně jen vášniví a hrubí lidé. Řečtí filosofové zdůvodňovali, že otrok – cizinec musí zůstat otrokem, pouze otrok řeckého původu byl otrokem neprávem a měl být vykoupen. Otroci byli prohlášeni za méněcenné, stoické chápání rovnosti všech lidí nepřineslo téměř žádné sociální důsledky.
K vyhlášení méněcennosti určitých lidí došlo i v moderní době: 11. září uplynulo 60 let od vyhlášení norimberských zákonů. Tyto zákony degradovaly rozsáhlou skupinu lidí, zbavily je možnosti důstojného života, a nastartovaly cestu k jejich zničení, k šoa. Je nějaký podstatný rozdíl mezi novodobými rasistickými teoriemi a přesvědčením moudrých vzdělanců starověku o podřadnosti otroků – mluvících nástrojů? Ve zdůvodnění a dopadu zřejmě velký rozdíl nebyl. Nacisté hovořili o obtížném hmyzu. Vzdělanci starověku o mluvících nástrojích, mohli z nich být dobří galejníci nebo gladiátoři.
Apoštol, ač římský občan, byl vychován v jiném pohledu na důstojnost člověka. Pavel věděl o důstojnosti jinak smýšlejících, jinak vypadajících. Sám musel překonat určité předsudky a přijmout pohled Ježíše, nebo rabbiho Gamaliele. Pavel přijal onu tradici, která přiznává důstojnost každému člověku. Není si ovšem jist, zda oné hrůzné pověře o podřadnosti otroků přestane věřit zbožný Filemon: proto Filemona prosí, a také apeluje na jeho zbožnost: snad ti to dojde člověče – věříš a miluješ druhé, tak to dokaž na Onezimovi.
Zbavit se předsudků je velmi obtížné. Jedenáct let jsem skoro každý týden konal biblické hodiny ve vězení pro mladistvé. Právě při zvěstování evangelia a zpěvu písní jsem občas pociťoval, jak vemlouvavé je pokušení hledět na druhé skrz prsty a zvěstovat z pozice, že my jsme ti lepší, kteří vás jdou napravit. Tím neomlouvám delikty, násilí odsouzenců. Ale ani vrah Kain nebyl zatracen, exemplárně potrestán. Po vyznání viny mu bylo odpuštěno a získal právo na život. Delikvent je spíše těžce závislý člověk, slaboch, který si nedovede sám pomoci. Navíc má dojem, že všichni mu ukřivdili, proto pociťuje právo na pomstu. Mstí se – komukoli, kdo mu přijde do cesty.
Jde teď o naše porozumění obtížnému úkolu, který Filemon dostal. Je potřeba se ptát na kvalitu života těch delikventů: Za co je pokládáme? Jaký je rozdíl mezi otrokem a dnešním mladým delikventem – vězněm? Pro uvězněné je potupné, že nemohou dělat, nač byli dříve zvyklí: volně se pohybovat mezi lidmi, uskutečňovat momentální nápady, připadat si jako důležitý, žít poměrně bohatým sexuálním životem. Někteří šestnáctiletí byli již velmi zkušenými a živili se organizováním prostituce. Ve svém okruhu mohli zneužívat slabší pro své potěšení. Na těch mladých lidech skličovalo, že si vůbec neuvědomovali, že jim schází prožitek životní úcty k něčemu vyššímu, než je člověk. Z duchovního života znali jen zjevení strašidel a duchů. Většinou nedovedli vyjádřit lásku k druhým lidem. A někteří neměli vztah ani ke zvířatům a květinám, stromům a vůbec rostlinám, ačkoli se v nápravném zařízení učili zahradnictví.
Uvažování o Onezimovi a Filemonovi si teď ještě trochu zkomplikujme příkladem z dnešní televizní kultury: jakou kvalitu života nám nabízejí ti, kteří si zvolili po tři měsíce žít bez knih, časopisů, hudebních nástrojů? Jaký je rozdíl mezi životem oněch delikventů v kriminále a dobrovolně zvoleným prostorem v reality show Big brother? Jakou kvalitu vztahů nám mohou předvést? Nemají potřebné prostředky, aby mohli nabídnout kvalitní mezilidské vztahy. Nejde o zátěžovou situaci, jakou zažívají lidé v běžném životě, pouze před očima veřejnosti soutěží o velké peníze. Nemusejí toho moc umět. Hlavně člověk musí být taktik. Může druhé provokovat, nebo je sviňsky podrazit a znemožnit, aby strategicky uvažující nakonec dostal nebo dostala od publika dostatečný počet SMS a přežil. Pokleslá kultura vězněných mladistvých je jakoby naroubována do televizního přepychu a společenského zájmu a popularity. Jde o nenormální život, protože dává velmi malý prostor pro důvěru, upřímnost, pomoc, obětování se pro druhého.
(Není nutné být nervózní, že reality show je nejnovějším nápadem podivné západní civilizace. Podívejme se do jiné kultury. Vzpomeňme třeba pohádky Tisíce a jedné noci. Objevíme tu sen o něčem podobném, co se odehrává v reality show: o přepychovém životě bez kultury, bez bible, bez koránu. Sen o kohoutím životě – žít uprostřed přepychu, s mnoha ženami, jak kohout s mnoha partnerkami. Sní se tu o přepychovém životě bez kvalitních vztahů, zredukovaném na dvě, tři funkce. Hlavně se nemuset o nic starat. Někteří snili, někteří sen uskutečňovali.)
To, čeho si apoštol váží, jsou tedy kvalitní vztahy. Ví, že ty nemohou vyrůst z donucení ani příslibem přepychu a peněz. Proto prosí a vyzývá: „Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima“. Kvalifikuje Onezima jako jemu milého a vzácného člověka, s nímž prohovořil mnohé závažné problémy a vztahy. Myslí i na Filemona a uznává, že útěk otroka byl pro něj zřejmě velkou hospodářskou ztrátou, tu rád zaplatí. Upozorňuje ovšem na daleko větší hodnotu, než je pláč nad hospodářskou ztrátou. Ukazuje Filemonovi na větší zisk: Onezim již není mluvící nástroj. Pavel hodnotí Onezimův útěk téměř jako nutnost, která byla prvním krokem ke změně, a proto útěk obstojí před Hospodinem: „Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky – ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra.“
Pavel připomíná, že se neprojevuje jen jako naivka a blázen, který neví, že takhle se ve společnosti jednat nedá. Nejde jen o podivínský přístup, který se vymyká běžnému římskému právu. Pavel říká: „Přijmi ho jako milovaného bratra, když se jím stal mně, oč více jím bude tobě před lidmi i před Pánem.“ Onezim má hodnotu, důstojnost před lidmi i před Bohem. Druhořadost, méněcennost otroka je zrušena.
Zrušení otroctví je vyhlášeno veřejně – otevřeným dopisem do sboru. Dopis je určen nejen Filemonovi, ale i milované sestře Apfii, a spolupracovníku Archippovi, a všem těm, kteří jsou ve Filemonově domě. Všichni mají vědět o důstojnosti Filemona i Onezima – dvou bratří v Kristu. Onezimos má pracovat, ale už ne jako bezprávný člověk. Nebude už škodolibě sloužící otrok, který se raduje z utrpení svého pána. (Už tehdy se mezi otroky říkalo: z cizího krev neteče; tuto otrockou mentalitu známe i z období socialistické totality.) Onezimos i Filemon jsou teď před Bohem na stejné úrovni.
Otrok není hmyz, podčlověk. Filemon není nadčlověk, otrokář. Onezimos získal právo na důstojnost. Lidské vztahy stojí pod zaslíbením Vzkříšeného: „Aj, nové činím všechno.“ Lidské vztahy získávají zaslíbení důstojnosti: člověk má právo na důstojný život – tak byla již ve starověku vyjádřena myšlenka lidského práva na důstojný život. Věrohodnost dopisu zaručují dva svědci: Pavel ho odesílá společně s Timoteem. Otevřeným sborovým dopisem deklarují právo na důstojný život. Dopisem, který se dostal do biblického kánonu, jistě nikoli náhodou.
Zda pochopíme, že moderní lidská práva deklarovaná ústavou, ukazují podobným směrem jako slova Pavlova? Tu otázku nemáme přeslechnout. Už apoštol Pavel věděl, že důstojnost člověka je křehká věc, která se nedá prosadit násilím. Lze jen prosit, volat, psát otevřené dopisy – tedy petice, popř. i ústavy a mezinárodní deklarace lidských práv. Pro tvůrce mezinárodního práva – nizozemského Hugo Grotia – právě tento dopis byl důkazem, že otroctví bylo zrušeno. Pavlovi se na požadavku práva na důstojný život nezdálo nic sobeckého, naopak mu tento požadavek vyplýval z křesťanské i židovské zbožnosti. A to zní téměř jako evangelium, jako dobrá zpráva. Amen.