Texty: Genesis 4,19–24
Deuteronomium 31,19–22; 32,1–6
Izaiáš 12,1–6 (v. 2): Hospodin je síla má i moje píseň, stal se mou spásou.
Jasně a slavnostně prorok vyznává: Hospodin je síla má i moje píseň, stal se mou spásou (Iz 12,2). Vedle prorocké písně z Písma slyšíme i notování méně slavnostní. Zhrozíme se pomstychtivé písně Lámechovy, protože se vysmívá lidskosti i Hospodinovu odpuštění. Jestliže Petr se ptá Ježíše, kolikrát máme odpouštět, a je překvapen, že až sedmdesátkrát sedmkrát, pak Lámech si s chutí zazpívá, že Boha lze prý beztrestně a bezpočtukrát (také sedmdesátkrát sedmkrát) zneužívat. Lámechova pomstychtivá spiritualita zneužívá zvěst o odpuštění. Zneužívá skutečnost, že vraha Kaina Hospodin netrestá smrtí. Trest smrti by naopak Kainovi asi udělili někteří dnešní křesané, kteří v novinách a anketách po jeho znovuzavedení volají – soudě podle toho, jak se ozývají někteří konzervativní věřící na Moravě i v Čechách.
Z bible uslyšíme zpívat evangelistu Jana o slovu, které se stalo tělem. Zaslechneme i Ježíše, jak zpívá blahoslavenství. Blahoslavenství jsou jistě zvláštním druhem slavnostní řeči s blahořečícím refrénem. Jednu píseň za druhou zpívá teolog Jan ve vyhnanství na ostrově Patmos. Skoro by se až chtělo s jedním německým filosofem 20. století říci, že báseň je rodnou řečí lidstva. Bohužel píseň není klíčem ke všemu lidskému. Ale jistě je něčím zvláštním. Píseň i hudba mohou získat výsostné poslání.
Lidská řeč se ovšem nedostává ke slovu jen písní. Lidská řeč je zřejmě lidskou odpovědí na Hospodinovu řeč, na Hospodinovo stvořitelské zvolání: Budiž! Staň se!; na Hospodinovo představení: Jsem, který jsem – jsem, který budu s tebou. Jsem Bůh Abrahamův. Jsem Immanuel. Odpovídá na ujištění Vzkříšeného: A aj, já s vámi jsem až do skonání tohoto věku, na působení Ducha, který probouzí svědomí otupené a smiřuje a proměňuje v nové stvoření.
Prastaré svědectví mudroslovné tradice z knihy Genesis o muži Júbalovi dosvědčuje, že hudba je sice výjimečnou záležitostí, výjimečnou řečí, ale zůstává lidským výtvorem. Hudba není božským darem božských sil, a proto není využívána jako metodický prostředek k cestě do nebes. V jiných náboženstvích se hudba stala rytmizovanou pomůckou pro vyvolání náboženské extáze. Mimo Izrael, mimo křesanství se člověk prostřednictvím hudby dostával do náboženské extáze celkem běžně. Měl dojem, že božsky šílí, že mluví přímo andělsky. Řečtí filosofové považovali hudbu za slyšitelnou matematiku, za řeč nebeských sfér, pomocí níž se dostáváme k blaženosti. Hudba byla v některých kulturách pochopena jako zaručená spojnice s božstvím.
Zejména v Izraeli však byla hudba považována za výtvor pozemšanů. Přinášela radost a potěšení. A – jako všechno pozemské – i hudba mohla být zneužita. To jsme viděli na oslavně pomstychtivé písni Lámechově. A přece se navzdor lámechovskému zneužití v Izraeli mnoho a dobře zpívalo. Hudba byla pochopena jako krásná a chvály hodná pozemská záležitost, pomocí níž můžeme vyjádřit svou vděčnost. Žalm 150 připomíná, že vděčnost máme vyjadřovat všemi možnými hudebními nástroji. Hudba spojená s textem písně člověku připomínala, že člověk si nemá o sobě namlouvat nic božského ani démonského. Člověk má chválit Hospodina a vyjadřovat vděčnost.
Písně proroků také varovaly před zneužitím hudby a písní. Proroci většinou byli dobří písničkáři, nejčastěji se vyjadřovali písněmi: Amos, Izaiáš, Jeremiáš a ti další. Jistě by si s chutí s námi zazpívali některou prorockou ze Svítá nebo i bratrskou z Evangelického zpěvníku a z dodatku k EZ: „Nejsem zrovna muzikant a hlas mám trochu hově-hovězí / že zpívám jak ignorant, v tom síla písně nevě-nevězí…“ Prorok Amos by asi přitakal, že je také takový skoták s hovězím hlasem a že se prorockému zvěstování nikde nevyučil: „Když lev řve, kdo by se nebál, a když Hospodin promluví, kdo by neprorokoval.“ Podobně Mojžíšův zpěv a komentář (Dt 31 a 32) nám dosvědčují, že píseň někdy může zpřítomnit něco závažného. Díky prorokům se píseň stává charakteristickým rysem izraelské spirituality. Nepatří k ní jen 150 žalmů, ale též desítky, ba stovky prorockých písní. Např. prorok, který ohlašuje konec babylonského zajetí (Iz 40–55), předává své poselství vlastně samými písněmi.
Známe to konečně i z církevních dějin: u nás to byly husitské a bratrské písně, v kalvinistickém světě zase žalmy, které vykročily za gregoriánský chorál a zpívaly se hojně. Nakonec zcela nahradily mešní zpěv. Od té doby vedle sebe kráčí dva typy bohoslužebných pořádků. Reformační duchovní písně přetvořily bohoslužby středověku do nového tvaru, proto je spiritualita některých konfesí výrazně jiná, než spiritualita orientovaná na středověké mši a gregoriánské melodice.
Od reformace žijí vedle sebe dva různé typy bohoslužebného jazyka. Zasloužila se o to duchovní píseň zpívaná v národních, srozumitelných jazycích a v melodiích, které byly převzaty častokrát i ze světského prostředí. Takové písně byly lidem blízké a byly i katecheticky výživné, srozumitelné.
Podobně jako se kdysi starozákonní a novozákonní písně staly směrodatným ukazatelem, připomínkou Hospodinovy vůle a zároveň se zasloužily o to, že se člověk neutopil v rytmické extázi, tak také melodie i text písní v době reformační zvěstně připomínaly Hospodinovu vůli – vůli k naději, radosti a pomoci. Prorocká píseň odkazuje k hledání Boží vůle, proto smí prorok i žalmista zároveň s Mojžíšem vyznat: „Hospodin je síla má i moje píseň, stal se mou spásou.“ Nejméně třikrát slyšíme z Písma tuto píseň. (Iz 12, Ž 118, Ex 15.) Stává-li se Hospodin člověku písní, pak jistě takové vyznání odkazuje k mojžíšovskému rozpoznání, že člověku se písní připomíná záměr vůle Boží. Podobně prosíme i my, zpíváme-li: Buď vůle tvá, buď vůle tvá, buď vůle tvoje všude tam, kde únava a zklamání vzaly lásce trvání, buď vůle tvoje všude tam, kde zdá se, že vše marné je, kde vyhasla naděje, buď vůle tvoje všude tam.
Dále si všimněme, že písnička je téměř vždy znamením naděje, znamením, že církev žije. Kde se skládají nové písně, vydávají se zpěvníky a dodatky k EZ, tam lidé nově formulují svou konfesi, své vyznání, dívají se nově na svůj život víry. S velkou vděčností ovšem zpívají i staré písně. S vděčností totiž rozpoznávají, že i naši předchůdci ve víře, naše prababičky, naši prapradědečci chválili a prosili, tak jako to děláme i my. Pro evangelickou spiritualitu je charakteristická píseň. Proto evangelíci znají hodně nových i starých písní. A mnohé zpaměti. Melodie je téměř vždy svědectvím naděje a radosti. Melodie se stává znamením probojovaného zápasu. Ta, která byla osamocená; ten, který byl unavený a zmožený; ti překonali životní únavu a složili píseň, a my se k nim dnes připojujeme. My jsme onu píseň nesložili a zpíváme s nimi, ačkoli nám dnes ráno třeba nebylo do zpěvu, něco nás pěkně nadzvedlo nebo vytočilo. Jsme vděční, že nás píseň orientuje, směruje na nové záležitosti.
Je to vliv reformace, že se u nás hodně zpívá. Před reformací se zpívalo v kostele jen latinsky. České duchovní písně do kostela nesměly. Směly se zpívat jen před kostelem nebo při poutích. Ke změně došlo s Janem Husem, bratrem Lukášem Pražským, Janem Augustou, Janem Blahoslavem, Janem Amosem Komenským, kteří skládali a také ovšem i překládali z jiných konfesí. Změna pokračovala s tolerančními otci, kteří velice brzo vydali kancionály. Pak přišli někteří na chu písním ze zpěvníku Cestou života. V padesátých letech minulého století si někteří zamilovali žalmy. Od konce šedesátých let se zpívají spirituály a nové písně až doposud. Duchovní písně – zdá se – patří k naší spiritualitě, také proto, že je zpívá celé shromáždění při bohoslužbách, nikoli jen vycvičení zpěváci z kůru. Díky této spiritualitě ovšem vznikaly a vznikají i dnes pěvecké sbory, které zpívají písně nejrozmanitějšího charakteru, a nemusí být jen evangelické. Podobně hudební nešpory nejsou něčím nepřípadným, nýbrž potvrzením této evangelické spirituality – většinou jsou vždy zarámovány zpěvem celého shromáždění.
O čem zpíváme? Některé písně nás vyučují, vysvětlují nám něco z věrouky: „Věříme srdečně v jediného Boha…“ „Snažujme se ve všem právě…“ Kromě některých didaktických – tedy vyučujících – písní nalezneme v našem zpěvníku velmi mnoho písní, které přímo volají ke Kristu, k Hospodinu nebo Duchu svatému. Proto jsme zpívali: „Přijď již, přijď Duchu stvořiteli, Duchu smíření. Přijď již a proměň svět náš celý v nové stvoření.“ Jednou písní ze 17. století voláme přímo ke Kristu: „Ježíši, Pane nejvyšší, nad tě žádný lepší, uslyš svůj lid žádostivý, Králi milostivý.“ Písněmi prosíme o Kristovu přítomnost, a zároveň za ni i děkujeme. To je jeden z důvodů, proč večeři Páně nemusíme prožívat každou neděli či každý den. Důvěřujeme, že nezpíváme do prázdna. Zpíváme v naději, že se písní obracíme k přítomnému Kristu. Proto prosíme: „naplň nás silou, Pane Kriste, daruj nám moudrost, srdce čisté“. (EZ 582) Oslovujeme Krista písní i modlitbou. Písničkami je zřejmě nejlépe vyjádřeno naše všeobecné kněžství, že voláme všichni ke Kristu přímo. Proto se smíme odvážit říci, že duchovní písně transformovaly středověkou bohoslužbu, jejímž centrem bylo mysteriózní setkání s Kristem ve svátostech. Písně změnily mši na bohoslužbu, v níž se slovem i melodií obracíme stále znovu a přímo: ke Kristu, k Bohu, i k Duchu.
Písničky nás provázejí i mimo bohoslužbu. Nedovedeme si bez nich představit biblické hodiny pro dospělé i pro děti a mládež, setkání na kurzech a sjezdech mládeže, na brigádách, v létě na vodě aj. Naše církev prostě duchovními písničkami žije a zpěvník je v tomto ohledu naším breviářem i růžencem. Písně chválí i prosí, vedou, směrují a pomáhají, vykládají Písmo a vedou ke čtení Písma. Duchovní písnička se nestává vzdálenou hudbou budoucnosti, vábničkou iluzí, melodií pískanou píšalkou krysařského vůdce, který vede do propasti. Naopak písně otevírají oči pro poznání, že máme hledat Boží vůli.
S vděčností proto přijímejme, že písně již po staletí vytvářejí evangelickou spiritualitu. S radostí proto přijímejme, že písně jsou plné vděčnosti, proseb i chval. Nejsou monotónním šeptáním, ale svědectvím o zápase víry. Proto smí biblický svědek říci odvážně o Hospodinu: „stal se mou spásou“. Slovy písně současné: Radostně smíme chválit Pána, beznaděj už je překonána. (EZ 582)
Amen.