Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Evangelium podle Lukáše 2,14
Český film Knoflíkáři nás poučil, že japonština nezná výrazové prostředky pro nadávání. Hebrejština nás naučí dívat se na některé skutečnosti jinak než jsme zvyklí. Claus Westermann dokládá, že biblická hebrejština nezná výraz pro naše prosté poděkování, děkování. Hebrejština vyjadřuje lidskou vděčnost výrazněji a hlouběji: chválením, vyjádřením úcty. Nikoli jen prostým „dík“, které lze procedit skrz zuby, jen tak na půl úst nebo na něj zapomenout.
Pravděpodobně častěji prosíme než děkujeme, protože něco chceme a toužíme po tom. Kdežto něco chválit či pochválit? – to je již dosti náročný a uvědoměle vykonaný, často umně zkomponovaný výkon. Pokud ovšem nejde o náboženský automatismus nebo o pochlebování. Takové chvalořeči již nevyjadřují vděčnost, ale jakousi náboženskou či profánní perverzi. Do neuvědomělého chvalořečňování můžeme nepozorovaně sklouznout prostřednictvím liturgie, prostřednictvím zpívaného automatismu, zpíváme-li např. automaticky: „Haleluja“. V lepším případě zpíváme „Haleluja“ jako citoslovce a vyjadřujeme svou radost a nadšení, aniž bychom si uvědomovali, že zpíváme hebrejsky, a vybízíme hebrejsky k chválení Pána. V horším případě z nás mluví neuvědoměle náboženská pýcha, že písnička má štávu a my jsme pěkně zbožně sebespokojeni, aniž bychom si uvědomovali, že zpíváme před tváří Boží, protože zpívání před tváří Boží nikdy biblické svědky nevedlo k sebespokojenosti.
Andělská píseň o božím zalíbení je zpívána zástupy nebeskými. Těžko pochopit, jak to všechno probíhalo. Pastýři tenkrát zřejmě prožili něco nesmírně svátečního. Nesetkali se s Bohem, ale pocítili něco zvláštního. Podobně, vejdete-li do gotické katedrály, projdete příšeřím předsálí a vstoupíte do velkého prostoru, pozdvihnete-li naráz hlavu, můžete prožít zvláštní dojem ze světla, které padá z vysokých oken a vy pociťujete možná až jakousi závrať, cosi slavnostního. Podobně zastihneli vás východ slunce v lese, lze někdy zahlédnout, jak proniká proud světla mezi vysokými stromy a všude je ticho a vy to vidíte a slyšíte. Podobně prožíváte cosi závratného, dostanete-li se letadlem nad oblaka, a nemusíte vystoupit až na Lomnický Štít, stačí zprostředkujeli vám vhled do mraků počáteční a závěrečné záběry filmu Kolja. Pastýři prožili cosi slavnostního, asi jako při koncertě, slyšíte-li burácet varhany nebo stovky kytarových decibelů nějaké slavnostní písně. Snad něco podobného prožívali husité, když zpívali chorál „Kdož jste boží bojovníci“. Možná jste to také zažili na nějakém neoficiálním shromáždění za totality, když se zpívala československá hymna bez doprovodu nástrojů, někteří se slzícíma očima a zpívalo se: „Kde domov můj“ a „Nad Tatrú sa blýská“.
Takový závratný pocit můžeme prožít v kterémkoli kostele nebo bohoslužebné místnosti, např. při zpěvu bratrských písní. Uvědomímeli si závratnou věc, že některé písně k nám přicházejí přes hranice času, melodie písně se k nám vine napříč prostorami a my se obracíme k Bohu a prosíme o jeho přítomnost. Nečekaně můžeme prožít jakousi závrať času, nikoli propast nebo tunel času. Prožíváme cosi slavnostního – zpíváme něco, co vytvořili jiní a protíná to naši přítomnost. Píseň promlouvá zvěstí, má moc a sílu slova i melodie. Zpěvem jistě automaticky neprožíváme setkání s Bohem, pouze stojíme na samém prahu jeho přítomnosti, prosíme před jeho tváří.
Pastýři prožili něco nesmírně slavnostního. Odvážíme se říci, že to jistě nebylo setkání s přítomností Boží. Bylo to však něco velmi slavnostního. Když o tom pak vyprávěli, bylo pro ně nejjednodušší říci: že slyšeli zpívat andělskou píseň.
Slyšímeli z úst televizního redaktora dobré a nadějné zprávy, znějí nám často obyčejně a většinou nás nevyvedou z míry. S daleko větší pozorností a účastností přijímáme zprávy o tragédiích a katastrofách. Kdo by nám měl zvěstovat, že Bůh v nás má zalíbení, abychom to vzali vážně, popř. aby nás to vyvedlo z míry? Jistě to musí zvěstovat někdo jiný než pohotový televizní reportér. Takovou píseň ať zpívá někdo důvěryhodný, nejlépe andělé – jinak jí lidé asi neuvěří. S žalmistou si uvědomujeme, že taková píseň přichází jaksi „odjinud“. A prosíme s ním, ať nás provází: jako milosrdenství Hospodinovo ve dne a jako jeho píseň v noci (Ž 42,9).
Zřejmě by pastýři neuvěřili andělské písni, kdyby ji zpíval některý tehdejší rabi či kněz, popř. někdo s královskou autoritou, třeba sám král Herodes. Pastýři by nevěřili ani knězi, ani králi, protože z jejich úst by píseň zněla asi málo věrohodně: „Sláva na výsostech Bohu.“ O takových zpěvácích by řekli: „Tebe člověče přece známe, to nepovídej nám, to povídej tak sobě a svým příznivcům! Běž kázat těm, kterým držíš palce, a máš v nich zalíbení. Hlavně nám tu nezpívej o tom, že Bůh v nás má zalíbení. To se ti to povídá, když se ti daří dobře.“
K zpívání zřejmě musíme mít nějaké oprávnění, nikoli hudební sluch, ale docela obyčejné oprávnění – třeba touhu po pokání, po setkání s Boží svatostí. Zřejmě je to tak, že zaslíbení nemůže vyslovit každý, protože velice záleží na tom, kdo zvěst přináší. To není ústupek moralistům či propadnutí pelagianismu, ale záleží na tom, zda někdo zpívá vypočítavě na objednávku, nebo zase automaticky, ze zvyku, anebo i skrze média a masmédia jako někdo věrohodný.
Kdo se nám stane andělem? – abychom přijali chvalozpěv a nezpívali ho jako slavnou vánoční odrhovačku, jako vlezlou písničku, kterou slyšíme o vánocích ze všech stran, a v únoru či březnu už po ní ani pes neštěkne. Někdo se nám má stát andělem, – andělem, byť bez křídel a bělostného peří, abychom přijali zvěst chvalozpěvu, aby se nám andělský chvalozpěv stal podivuhodně přesvědčivou písní a refrénem, zaslíbením a směrnicí (tórou) pro všední dny.
Andělský chvalozpěv se nám smí stát tórou, směrnicí, zaslíbením. Svým zpěvem se smíme připojit k chvalozpěvu. Stáváme se svědky podivuhodné změny, že i chvalozpěvem o něco prosíme, ačkoli tvrdíme, že jen chválíme. Jistě chvalozpěvem vyjadřujeme úctu, ale zároveň i prosíme. Ona andělská chvála se naším zpěvem proměňuje v prosbu: 1. prosíme o slávu na výsostech, tedy o projev Boží svatosti. Prosíme o setkání s Boží svatostí, o žití před tváří Boží, jak o to prosili již žalmista či proroci. Stanout před tváří Boží – to vyráží dech. Může to vyvést i z míry, a zároveň prožíváme úctu, bázeň. Chválíme a zároveň i prosíme. Prosíme o bázeň, která není stresem či přestrašeností. To je bázeň, která dosedá na betlémské pastýře či na jeruzalémské ženy u prázdného hrobu. O bázeň se prosí např. ranní modlitbičkou z Broučků. V ranní modlitbičce neprosíme o přestrašenost a stres, ale o úctu, bázeň. To není až Karafiátův výmysl. Taková prosba není zas tak neobvyklá. Vyslovujeme ji poměrně často, pokud se modlíme modlitbu Páně. Třeba nám to někdy dojde, že první prosbou žádáme o závratnou věc: posvěť se jméno tvé – Bože, projevuj se jako svatý, jako vzbuzující bázeň.
2. andělským chvalozpěvem prosíme a přejeme sobě i druhým pokoj, ne jako dává „svět“ nám, ale jako dává Vzkříšený.
3. chvalozpěvem prosíme o dobrou vůli, aby Bůh v nás měl skutečně zalíbení, měl s námi dobrou vůli, aby nám přál něco dobrého a my na tom měli účast v naší každodennosti i v jeho bezprostřední blízkosti uprostřed společenství sester a bratří. Amen
Kázání bylo proneseno při zahájení farářského kursu 1. 2. 1999 u Martina ve zdi v Praze.