Čtení: Genesis 12,1–5 Text: Lukáš 9,57–58.61–62
Lk 9,57–58.61–62
Když se ubírali cestou, řekl mu kdosi: „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ Ale Ježíš mu odpověděl: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil.“
A jiný mu řekl: „Budu tě následovat, Pane. Ale napřed mi dovol, abych se rozloučil se svou rodinou.“ Ježíš mu řekl: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“
Milé sestry a bratři!
Ježíš se ubírá cestou. Je se svými učedníky na cestě. Jeho život pro něho byla cesta. Měla svůj počátek a měla svůj cíl. Jejím počátkem bylo poslání od Boha. Povolání a úkol. A jejím cílem bylo splnění tohoto poslání. Jejím cílem bylo, aby se svému poslání nezpronevěřil, aby splnil to, co mu bylo uloženo. A k tomu mu sloužila jeho cesta, cesta životem, cesta z Galileje do Jeruzaléma. K té cestě patřily jeho výzvy druhým lidem, těm, kterým nabízel společnou cestu, život v následování, život, který dostává smysl, protože on, Ježíš, mu ho dává.
Ježíš se s učedníky ubírá cestou. Je na cestě a jde cílevědomě. Přesto se na této cestě zastavuje. To proto, že na své cestě potkává druhé. Zastavuje se proto, aby s nimi mluvil, aby jim vyřídil své pozvání, aby se jim stal výzvou k životu, který má smysl, životu, který je úkolem, k životu, který je posláním.
Ježíšův způsob života klade otázky těm, které na své cestě potkává. Klade otázky po jejich způsobu života, po tom, zda nemají na svých způsobech či nezpůsobech něco změnit, zda nemají vykročit z toho, co pociťují, že je omezuje, svazuje, zotročuje.
Takovouto touhu po následování máme vykreslenou v tom, co jsme četli jako text ke kázání. „Budu tě následovat, kamkoli půjdeš.“ „Budu tě následovat, Pane.“ Ten první toužil jít za Ježíšem, i když spíše tušil než věděl, za kým chce jít. Ten druhý chtěl následovat Ježíše, protože viděl a věděl, že je Pánem života a smrti, protože viděl jeho poslání od samotného Hospodina. Proto ho nazývá Pánem. To není to české pan ten a ten, ale vyznání. Přiznání se k tomu, aby byl mým Pánem. Abych ho mohl poslouchat, abych mohl být v jeho službách. Obdobně vyznává žalmista, že by chtěl být i jen strážným příbytku Hospodinova. Je to touha dát se do služby tomu, koho uznávám za svého Pána. Za toho, jehož příkazy i zákazy dávají životu přesné vymezení, řád, úkol.
Nejprve tedy otázka, která vznikla ze setkání s Ježíšem, otázka po dosavadním způsobu života. A protože je to otázka vážná, vede k rozhodnutí opravdu změnit – způsob života i způsob toho, jak o svém životě přemýšlím a rozhoduji. To vše stojí za vyznáním toho člověka u cesty, toho, s kým se Ježíš setkal, koho potkal cestou. Také proto je Ježíš na cestě. Protože smyslem jeho cesty je takové lidi potkávat, mluvit s nimi, říci jim cosi podstatného, co může jejich život změnit, dát mu smysl.
Jenomže k této touze jít za tím, koho vyznává jako svého Pána, si tento člověk přidává jakousi podmínku. A pro tuto svou podmínku si žádá Ježíšova dovolení. Chce se rozloučit s rodinou, také bychom to mohli přeložit, že chce dát do pořádku své rodinné vztahy. A tak, i když za Pána vyznává Ježíše, chce nejprve být svým vlastním pánem. Tím, kdo dá vše do pořádku. Sám podle sebe, jak to nejlépe umí. Nejprve chce svůj život uspořádat podle svých sil, podle svého uvážení, podle toho, jak sám uzná za vhodné. A pak teprve k tomu přidat následování. Ten člověk je rozeklán sám v sobě. Ve své rodině chce být svým vlastním pánem a zároveň Pánem vyznává někoho jiného než sám sebe. A možná není ani tak rozdvojen. On chce být nejprve svým vlastním pánem ve svém vztahu k rodině a teprve potom, na dalším místě, v jakémsi vymknutí se z času, chce následovat. Nejprve chce uvažovat sám o sobě, a když mu zbude čas, také se věnovat následování. Teď jsem na něho možná příliš přísný. Ale tak přece často uvažujeme. O sobě a svých nejbližších chceme rozhodovat tak, aby nám do toho nikdo nemluvil. A často přitom nehraje úlohu ani naše vzpomínka na touhu změnit svůj život, tehdy když jsme šli do sebe, když nás oslovilo biblické slovo, když jsme viděli příklad nezištné lásky, oběti ve prospěch druhého.
Něco takového bylo i v pozadí setkání Ježíše s kýmsi u cesty. A proto zní jeho odpověď více jako odmítnutí než jako pozvání. Ale ono je to přece pozvání, vyhrocené jako buď a nebo, ale stejně pozvání: „Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro království Boží.“ Ohlížet se zpět znamená hodnotit svůj život podle toho, co jsme dobrého či špatného zažili, co jsme získali a ztratili, co vlastníme a co nevlastníme, co nám kdo vzal či dal, co nám kdo provedl a co nedovedeme odpustit. Znamená to nemožnost překročit svůj vlastní stín, změnit dosavadní způsoby, zvyklosti, návyky, dovednosti, ale i zlozvyky, stereotypy, opakované chyby. To, že se ohlížíme, znamená, že o svém dosavadním životě rozhodujeme my sami, že jsme si jisti, že je to náš život, který nezná nikdo lépe než my. Ale znamená to i přesvědčení, že jsme na všechno sami a do svého rozhodování si nenecháme mluvit.
A najednou přichází Ježíš s jiným pohledem. To, že se ohlížíme, přirovnává k člověku, který jde za pluhem – a místo aby přemýšlel jak vyorat rovnou brázdu na poli před sebou, ohlíží se a hodnotí, zda byl úspěšný, zda je dostatečně rovná brázda za ním. Tím však, že se ohlíží, musí zákonitě začít klikatět brázda před ním. Vytváří nerovnosti nebo se docela zastaví. Opravdu, člověk, který se dívá dozadu, nic pořádného nevyorá. To, že se ohlíží, působí, že se stává nezpůsobilým řádně orat. Tím se vzdá budoucnosti, svého úkolu, který přichází a je před ním.
Takovým úkolem pro nás, který má budoucnost, je Boží království. A to je Ježíšova výzva, jednat vzhledem k budoucnosti, jednat tak, abych byl způsobilý pro Boží království, abych měl budoucnost spolu s ním.
Takovým příkladem budoucnosti, která mění lidský život, je když člověk místo toho, aby se ohlížel na všechny své špatné zkušenosti, na to, co mu ten druhý provedl, začne přemýšlet, jak by mohl svůj vztah druhému narovnat. Začne přemýšlet nad způsoby, které by mohly vést k nápravě. Sám prosí o odpuštění, nebo když o odpuštění prosí druhý, vyhoví mu a odpustí. Společně pak se vydají na cestu k vzájemnému smíření. To je jeden příklad, kdy se člověk vydává na cestu za Ježíšem, právě v tom vzájemném odpuštění a smíření člověk Ježíše potkává u své cesty. Společně se pak ti dva usmíření vydávají na cestu k Božímu království. Přestali se ohlížet zpět na svou všelijak pokřivenou brázdu a soustředí se na úkol, který je před nimi. Úkol vzájemné úcty, přednosti jednoho před druhým, víry, že taková cesta má svou budoucnost, má své zaslíbení. A že jsme na tuto cestu zváni.
A také je to pro nás naděje, že náš život v takové cestě má své naplnění a smysl, obohacuje a oživuje. Cesta jednoho k druhému, je cestou za Ježíšem, právě za tím, jak on sám potkával na cestě, sám se jim stával bližním. A z této své cesty neuhnul. Tím, že druhé potkával, život nepromarnil, ale dal nám ho zcela v náš prospěch. To proto, že z lásky. Amen Ježíši, Pane náš! Prosíme narovnej a zcelistvi náš život, když se od tebe odvracíme sami k sobě, prosíme postav se nám do cesty a posilni nás v cestě za tebou. Amen