Čtení: Jan 4,19–23 Text: Marek 13,1–6
J 4,19–23: Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naší předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!“ Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.“
Mk 13,1–6: A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ Když seděl na Olivové hoře naproti chrámu a byli sami, zeptali se ho Petr, Jakub, Jan a Ondřej: „Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci!“ Ježíš jim odpověděl: „Mějte se na pozoru, aby vás někdo nesvedl.“
Ježíš odchází z jeruzalémského chrámu, večer po náročném dni, plném kázání ke svým přívržencům i diskusí a kontroverzí s tou kněžskou honorací, která tenkrát chrám ovládala; evidentně už toho má za ten den dost – a někdo z těch jeho učedníků navrhne, jestli by se teď nechtěl chvíli věnovat taky té chrámové architektuře. Ekumenický překlad už trochu ujel, už si trochu moc domýšlí, když říká, že ten učedník obdivoval chrámové stavby. To bychom možná našli u Lukáše, který také tak trochu domýšlí a dotahuje, podobně jako ten náš ekumenický překlad. U Matouše to zase vypadá, jako by učedníci chtěli pro svého Mistra uspořádat na honem prohlídku s výkladem.
U Marka ne. U Marka prostě jen jeden z učedníků obrátí pozornost k tomu, jak ten chrám vypadá. Ani náznakem neprozradí, co si o tom myslí on sám. Ale evidentně ho zajímá, co si o tom myslí Ježíš: Celý den tady učíš – ale všiml sis vůbec, jak to tu vypadá? Stihl ses rozhlédnout?
A že bylo na co se dívat. Ať už si o Herodovi Velikém myslíme cokoliv (a většinou jen to nejhorší), jedno se mu přece jen nedá upřít: že byl velký a velkorysý stavitel. A na jeruzalémském chrámu si dal obzvláště záležet. Přestavěl a dobudoval ten starý Šalomounův chrám do chrámového komplexu, který byl opravdu nevídaný a skoro nepředstavitelný, a počítal se k divům světa. Tak na tuhle přestavbu se jeden s těch Ježíšových učedníků ptá – a Ježíš mu unaveně odsekne něco v tom smyslu jako: Na co to koukáš. Na to nekoukej. Z toho nic nezbude. Nezůstane kámen na kameni.
No a tím to končí. Dál už to v tu chvíli nepokračuje. Ježíš nevysvětluje, jak to myslel, a nikdo už se neodvažuje a vlastně ani nestihne zeptat. Protože odejdou domů. Přesněji řečeno: někam na Olivovou horu, kde budou té noci doma.
Shodou okolností je to v tom Markově vyprávění poslední Ježíšova návštěva chrámu. Takže to můžeme pojmout i tak trochu symbolicky: Hospodinův pomazaný (Hospodinův Mesiáš) se takhle loučí s Hospodinovým chrámem. Anebo jinak: ten, kterého za pár dní Římané ukřižují, se loučí s tím, kterého titíž Římané za pár let zboří. Obojí budou (ti Římané) chápat jako své vítězství. A přitom je to všechno jinak.
Ale mezitím už nám učedníci došli až na tu Olivovou horu, a protože je ještě brzy jít spát, usadili se na ní pěkně s výhledem na západ slunce, a nevyhnutelně i na ten jeruzalémský chrám hned naproti. A to je příležitost, aby se zeptali, hezky v klidu a o samotě, přímo toho Ježíše, jak že to vlastně myslel.
Přistoupili k němu Petr, Jakub, Jan a Ondřej a zeptali se ho:„Pověz nám, kdy to nastane a jaké bude znamení, až se začne všechno schylovat ke konci!“ Ti čtyři, které si povolal jako první a kteří s ním byli úplně od začátku, se ho teď ptají, jaký bude konec.
Ono totiž to, že by z jeruzalémského chrámu nezůstal doslova kámen na kameni, bylo dost nepředstavitelné. Nejenom tak nějak citově. Ale i technicky. Ono to, co tam Herodes nastavěl, bylo neuvěřitelně velké a masivní. Rozlohu to mělo jako dvoje Hradčany vedle sebe, ale svatý Vít je proti tomu křehká gotika. Bylo to, jako by na Chrámové hoře byla ještě jedna hora z bělostného kamení… (takhle to popisuje soudobý historik). Ono to muselo působit dojmem, že generace přicházejí a zase odcházejí, a dokonce světové říše (jako třeba ti Římani) přicházejí a zase jednou odejdou, ale tenhleten chrámový masiv tady prostě zůstane: věčný a neměnný; a bude po celá tisíciletí shlížet na to naše lidské hemžení. Bylo představitelné, že by tam někdo něco symbolicky pobořil nebo ho nějak znesvětil. Ale že by nezůstal kámen na kameni? Ten tady bude stát až do konce světa…!
Takže ti učedníci, když se teď Ježíše ptají, tak už se rovnou ptají na ten konec světa. Protože jinak si to nedovedou představit. A jsou vlastně obdivuhodní. Když si vzpomenete, kolik humbuku se vždycky nadělá, když někdo dnes předpovídá konec světa. Kolik je kolem toho hysterie! Tady, tak, jak to Marek líčí, to vypadá málem jako by přišli s diářem, a chtěli si zapsat, co je potřeba ještě zařídit.
Jenomže Ježíš jim řekne: Ale ne, to jste špatně pochopili. To vůbec nebude konec světa. Možná se vám to zdá nepředstavitelné (a taky docela ano, oni se ti Římané museli šíleně nadřít, aby to celé odbourali, a museli mít šílený vztek na ty tehdejší povstalce, kteří si dovolili povstat proti císaři, a vylili si ten vztek na tom chrámu): Ale nepředstavitelné ještě neznamená, že se to nestane. A život půjde dál…
A aby to celé tak nějak dokreslil, začne Ježíš ještě o spoustě dalších katastrof nejrůznějšího druhu, které na lidstvo čekají. A ještě mockrát čekají. Války, hladomory, epidemie, zemětřesení… Ani jsme to celé nečetli, je to docela dlouhý výčet. (Mimochodem, když jsem na ten text kázal někdy loni, tak jsem si v tom výčtu podtrhl slovíčko epidemie. Letos si k němu můžeme přidat ty války.) Lidstvo si vždycky tak naivně myslí, že něco má už za sebou… že to se týká předchozích generací a dávných předků…
Proč o tom Ježíš mluví? Protože o tom ví. Lidstvo je vždycky znovu naivní, Ježíš je pragmatický a realistický, protože nás zná. Mluví o tom, protože o tom ví, a přesto zvěstuje evangelium. Protože o tom ví, a přesto říká: ani to všechno nemůže zvrátit Boží království. Uprostřed toho všeho pořád ještě platí ta naděje, kterou zvěstuji.
To, co zvěstuje, není a nikdy nebylo nebe jen bez mráčku. To, co zvěstuje, je spíš naděje a Boží láska všemu navzdory. Proto tak pečlivě vypočítává, co všechno se ještě může stát, a nic to na té naději nezmění.
Učedníci se ptají, v soukromí, na to zničení chrámu, a Ježíš jim místo toho poněkud překvapivě řekne: Hleďte, aby vás někdo nesvedl. A přidá k tomu těžko představitelnému zničení chrámu ještě i další hrůzy a katastrofy, a přesto je hlavní tón a hlavní varování celé té řeči jiné: hleďte, aby vás někdo nesvedl. Přijdou falešní proroci, falešní mesiášové – hlavně na to si dávejte pozor. Jinými slovy: ve všech těch zmatcích a těžkostech, které by vystačily samy o sobě, Ježíš za největší nebezpečí a úskalí považuje dezinformace.
Všechno ostatní, i kdyby to bylo sebetěžší, se dá ustát, dokud budete držet u sebe a držet se naděje. Jenomže oni se do toho všeho vždycky objeví nějací ti podomní obchodníci s nadějí nebo beznadějí, se zaručenými konspiracemi, a začnou lidem plést hlavu. Proto ten opakovaný důraz: kdyby se dělo cokoliv, nenechte se ničím takovým pobláznit.
Je zajímavé, jak důležité je v této Ježíšově řeči slovo hledět. Dívat se – a vidět. Dívat se – a vidět správně. Hned na začátku se Ježíše někdo ptá: Vidíš tu architekturu, ten Chrám? A Ježíš odpovídá: na to nehleď! Hledíš na ty stavby? Z těch nic nezbude. O něco později se na to ptají učedníci, a Ježíš znovu použije to slovo, jenže ve významu: hleďte, abyste se nenechali zmást! A pak v té řeči ještě několikrát. Hleďte správně. Hleďte si toho, co je skutečně důležité. Hleďte, abyste neztratili naději. Ať se děje cokoliv; a ať vám říkají cokoliv. A také: hleďte, abyste tu naději zvěstovali. Abyste ji dávali jiným.
No, a to je tak zhruba všechno. Ježíš jim tenkrát (někdy tak kolem roku 30) předpověděl, že z toho Chrámu, který mohl klidně i tisíce let shlížet dolů na naše lidské hemžení, že z něho nezbude kámen na kameni. A během jedné generace se to splnilo. Pro ně to bylo důležité. Ale co my s tím?
My si z toho můžeme odnést několik věcí:
– jednak: To, že nám něco připadá nepředstavitelné, ještě neznamená, že se to nemůže stát. A život jde dál, jakoby nic… Spousta věcí se může změnit nebo přijít jako nové, a není to konec světa, ani znamení konce. A neznamená to, že na nás Bůh zapomněl, ani to neznamená, že s námi začal účtovat. Ale současně nás to učí hledět. Totiž hledět si toho, co je důležité. Co zůstává důležité uprostřed toho všeho, i kdyby to vypadalo, že svět kolem se zbláznil. Apoštol Pavel by nejspíš pro jistotu dodal, že „to důležité“ je důvěra, láska a naděje. Tak si ji podržme všemu navzdory. Amen
Přímluvná modlitba
Pane Ježíš Kriste, je toho hodně, co si neumíme představit, a přesto se to může stát; je toho hodně, co nám připadá samozřejmé, a zítra z toho nemusí zůstat kámen na kameni, tak jako z jeruzalémského Chrámu, kterému si to předpověděl. Prosíme, abychom své oči upírali k tomu, co je pevné a spolehlivé. Tedy především k tobě. Prosíme za náš sebejistý a sebevědomý svět, který v poslední době to své sebevědomí ztrácí. Prosíme za všechny nemocné, za všechny osamělé, nešťastné, za ty, kdo se bojí. Prosíme o moudrost a pokoru pro všechny mocné. Prosíme za všechny bezmocné, kteří jsou na konci sil nebo na konci své cesty. A všechny své prosby vkládáme do tiché modlitby. Amen.