Čtení: Jk 1,1-12
Píseň stupňů. Ti, kteří doufají v Hospodina, podobni jsou hoře Sionu, kteráž se nepohybuje, ale na věky zůstává. Okolo Jeruzaléma jsou hory. Hospodin jest vůkol lidu svého, od tohoto času až na věky.
Žalm 125,1–2
Píseň stupňů. Hebrejsky ŠÍR HA MA’ALÓT.
Písně stupňů zpívávali lidé, jimž docházíval dech. Byly to písně poutníků. Jak chodívali, nebo přesněji vystupovali do Jeruzaléma v houfech, ve velkých skupinách k výročním židovským svátkům. Tu není divu, že když se zpívá cestou proti kopci, že člověku dech dochází. Proto jsou ty písně stupňů, nebo písně poutníků, celkem kratičké. Ale i stručně, několika slovy, se dá vyjádřit důvěra. Pán Bůh vyslýchá i modlitby bez mnohých slov; a tehdy, když si člověk třeba uvědomí, že má jen vymezený čas a prostor, poví velmi stručně to, na čem mu nejvíc záleží.
O čem že zpívá naše dnešní píseň stupňů, 125. žalm?
Ti, kteří doufají v Hospodina, podobni jsou k hoře Sionu, kteráž se nepohybuje, ale na věky zůstává.
Podobné téma, jako jsme měli minule, ze zcela jiného oddílu bible. Minule jsme měli Ježíšovo podobenství o tom, že dům na skále se nepohne právě uprostřed bouře a vichřic a přerozmanitých náporů – 125. žalm obsahuje podobný motiv. Ti, kteří doufají v Hospodina, jsou podobni nepohnutelné hoře Sionu. Tu je základem nepohnutelnosti doufání. Ti, kteří doufají v Hospodina. Doufání je velmi důležitý životní předpoklad. Patří do stejného okruhu hodnot jako jsou důvěra, bezstarostnost, bezpečí, naděje… I toto slovo, které známe jako křesťané především z oblasti naší víry, ale které patří i do všech dobrých mezilidských rovin, toto slovo předpokládá vztah. I v našem verši se mluví na jedné straně o těch, kteří doufají, a zároveň jedním dechem o Hospodinu. Ti, kteří doufají v Hospodina. To jsou důležitá slova. To je důležité spojení. Tady jde skutečně o živý vztah. V co všecko se dá doufat: v příznivé okolnosti, možnosti, které v tak vyvinuté podobě máme dnes k dispozici: ve vědu a techniku, v nejmodernější postupy a poznatky, z nichž žijeme na každém kroku. Dá se doufat v nepředstavitelně úžasné možnosti medicíny… To vše nás vede k úžasu a vděčnosti.
Ale nejskutečnější a nejvznešenější doufání zůstává tam, kde jde o opravdové vztahy: o vztahy lidí, o důvěru a o to, jsme-li spolehliví a víme-li bez pochyb, že se i sami máme na koho spolehnout. Tady jsme zase najedenkrát z těch nejúchvatnějších rovin lidského vědění a nepředstavitelných předpokladů dnešního života zase jakoby v rovině nejvšednější – o níž svědčí bible, jako o největší síle a o nejskvělejším životním předpokladu. Ti, kteří doufají… Tady jsme zase u těch nejzákladnějších vztahů, u konkrétních vztahů mezilidských, a z hlediska víry, i z hlediska našeho dnešního biblického slova – u vztahu ke svému Pánu: Ti, kteří doufají v Hospodina… Doufání, důvěra, bezstarostnost – jako nejlepší kotva a síla, jako nezbytný a nejzákladnější předpoklad pro to, aby se člověk nekymácel za strany na stranu v bezradnosti a bez pomoci, v zoufalství.
Okolo Jeruzaléma jsou hory. Hospodin jest vůkol lidu svého od tohoto času až na věky. Hospodin jest vůkol lidu svého. Vůkol znamená okolo. Vůkol znamená – být obklopen. V hebrejštině je to vůkol odvozeno od slovesa, které znamená obklíčit. Obklíčen Hospodinem. V tom slově je i rozměr obrácení – proměny a je v něm i rozměr Božího řízení. Boží režie v životě člověka, v životě každého z nás, není jen prázdným slovem. Hospodin obkličuje svůj lid od tohoto času až na věky. I v tomto zvláštním vyjádření se ukazuje dvojí rozporná, nelaciná, nezametená stránka naší lidské pozemské životní cesty a zkušenosti. Obklíčení vyjadřuje běžně nejprve nouzi, porážku, bezvýchodnost, bezradnost. Boží obklíčení má v sobě ale zcela jistě zas i rozměr milosti a zastání. Rozměr jistoty. Obklíčen Hospodinem.
Mluvili jsme na samém začátku o tom, že písně stupňů zpívávali ti, jimž docházel dech. V Novém zákoně se však velmi často mluví o dlouhodechosti jako ovoci Ducha svatého. Duch a dech, jak známo, má podle bible bezprostřední souvislost. Duch a dech se vyjadřuje v bibli jedním slovem. A k Duchu, k Božímu Duchu, patří dlouhodechost – MAKROTHYMIA. Překládá se popravidle jako vytrvalost. V nejdoslovnějším významu je to DLOUHODECHOST. Tady je opět krásné zaslíbení, že i v té naší cestě proti kopci nám navzdory naší vlastní krátkodechosti dech nedojde třeba hned v půli první prudší vyvýšeninky. Vždyť nakonec i ty písně stupňů, písně proti kopci, se zpívají cestou do Jeruzaléma.
Pane, míváme problémy s dechem. Prosíme, dej nám vytrvalost, jež je dlouhodechostí. Dej, ať nepropadáme panice, když sotva lapáme po dechu. Dej, ať se rezignovaně nevzdáváme ještě pod kopcem, když právě k němu dojde naše cesta. Dej, ať nám vždycky zbývá dechu aspoň na nejkratší písničku. Amen
Olomouc, 14. 7. 1996