Setkání Marie a Alžběty (Lukáš 1,39–45)
Lk 1,39–45
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do hor do města Judova. Vešla do domu Zachariášova a pozdravila Alžbětu. Když Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, pohnulo se dítě v jejím těle; byla naplněna Duchem svatým a zvolala velikým hlasem: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Jak to, že ke mně přichází matka mého Pána? Hle, jakmile se zvuk tvého pozdravu dotkl mých uší, pohnulo se radostí dítě v mém těle. A blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána.“
Milé sestry a milí bratři,
Marie a Alžběta, dvě důležité matky dvou důležitých synů, se setkávají. Je příznačné, že právě evangelista Lukáš, který věnuje tolik pozornosti ženám kolem Ježíše, zachycuje ve svém podání toto setkání dvou těhotných žen. Moderní biblická věda pochybuje, zda ve skutečnosti k jejich rozhovoru došlo. Lukáš přesto věnuje tomuto příběhu svou pozornost. Zvěst, kterou nám přináší, ostatně není závislá na historicitě a za zachycení opravdu stojí. To, co ženy nosí pod svým srdcem, totiž nejsou jen dva zárodky příštích životů, i když i taková věc je pro člověka velikým zázrakem a nepochopitelným tajemstvím. Tady však můžeme zahlédnout mnohem víc než to: nadcházející budoucnost pro celý Izrael, pro celý Bohem povolaný lid, a tedy i budoucnost pro nás samotné.
Záměrně čteme toto místo dnes, v pokročilém, těhotném adventu, jen několik málo dní před slavením Ježíšova narození. Očekávání tohoto času je veliké, jakkoli dnes nemá jen křesťanský, ale také sekulární charakter. Písmo k nám v našem očekávání promlouvá, nechce být přeslechnuto, dokáže nás oslovovat. Pokusme se tedy společně sledovat některé motivy, které v Lukášově vyprávění nalézáme. Jsem si jistý, že jsou v naší situaci aktuální a mohou nám být pomocí.
Prvním motivem je obraz setkání. Marie se bezprostředně po Gabrielově zvěstování vydává na cestu do hor. Na jejím počínání je patrná nervozita, neklid. Marie spěchá, aby mohla promluvit s Alžbětou, starší ženou – manželkou kněze Zachariáše. Ten Mariin odchod do hor je zvláštní, trochu nečekaný. Místo aby si všechno v klidu srovnala v hlavě, poradila se s Josefem, uklidnila se, ona se naopak hned vydá se na cestu a někam utíká. Anděl Gabriel jí prozradil, že i Alžběta je těhotná. A tak se Marie nemůže dočkat, a musí se s ní setkat. Možná v tom můžeme hledat trochu nedůvěry a domnívat se, že Marie si chce především ověřit to, co slyšela. Já v tom však vidím raději touhu podělit se o to nové, promluvit s někým, kdo to také prožívá, kdo už se toho také účastní. Boží milost, Boží příchod, to je něco, co nutká ke sdílení, co nás může a má vyhnat na cestu, abychom se spěchali setkat s ostatními. Někdy chápeme adventní čas jako pobídku ke kontemplaci, k tichému rozjímání nad tajemstvím Vánoc. Nic proti tomuto názoru. Chvíle pro ztišení je před závěrem roku jistě prospěšná, skoro až nutná. Advent je však také předobrazem společenství člověka s Bohem a lidí navzájem. Nebylo by dobré zahrabat se právě teď do svých skrýší a tam se věnovat soukromému náboženství. Je advent – honem ven, rychle najít ostatní, ať to nepropásneme, ať jsme spolu.
V okamžiku, kdy se ženy navzájem spatří, když Marie Alžbětu pozdraví, malý Jan Křtitel se v břiše matky pohne. Tady vidím druhý, velmi důležitý motiv tohoto příběhu – pohyb. Když jsem ještě jako dítě poprvé viděl vánoční Betlém, měl jsem pocit, jako by se v něm zastavil čas. I tzv. „živé“ Betlémy vypadají většinou jako skupinka soch. Jen občas nějaká nedisciplinovaná ovce poodejde ze svého místa. Víme přece, jak to má všechno vypadat, víme, co čekáme, a nestojíme o žádné novinky. V záplavě světla je zakletý okamžik něčeho důležitého, něčeho, čemu sice nerozumíme, ale stejně se k tomu každý rok znovu vracíme. Nejdůležitější je, aby všechno proběhlo tak, jak to má být, aby nás nic nepříjemně nepřekvapilo, aby byl ten správný adventně – vánoční klid. Vánoční atmosféra v rodičovském domě byla často podobná. Ideálem byla klidná, tzv. sváteční nehybnost kolem blikající televize. Cílem adventu a Vánoc ale není, aby nás ukonejšily nebo dokonce uspaly. Jsou to zneklidňující události vyzývající k pohybu. To nové, Boží příchod, je to, co nás nenechá posedět, co nás nutí vyběhnout a běžet naproti. Naproti tomu adventu, tomu příchodu. Uslyšeli jsme neočekávanou novinu, a nemůžeme si ji už nechat jen tak pro sebe. Jako v krásných nových šatech chce člověk hned vyrazit ven, tak i v krásném novém čase není možné sedět doma. To by byla prohra, to by byla chyba, všechno by nám uteklo. Před nehybným betlémkem bychom ten porod mohli prospat.
A proč se to všechno vlastně děje? Proč to setkání, proč ten pohyb? Ne snad proto, že se to sluší, ne snad proto, že se to od nás čeká, jako povinné předvánoční návštěvy u příbuzenstva. Také ne proto, že to říkal bratr farář v neděli v kostele. Takové důvody by sotva vedly k setkávání a pohybu. A pokud ano, byla by to jenom nepříjemná povinnost.
Dítě v Alžbětině těle se nehýbe z povinnosti. Důvodem je radost. Motiv třetí a nejdůležitější.
Nikdo ze zúčastněných v tu chvíli ještě nemůže pořádně vědět, co to všechno znamená. Životy Jana Křtitele i Ježíše jsou ještě uzavřené v pouhém náznaku. Žádná kniha evangelií neleží na stole, žádné kázání o Božím království ještě nezaznělo. Na všechno se teprve čeká, nic není zcela jasné. Přesto je znakem té chvíle radost. Snad je to tak, že pocítit tuto radost můžeme tehdy, když zapomeneme všechno, co o křesťanství víme, co jsme kde vyčetli a naučili se. Aby nám ta naše, často až příliš důvěrná a sebejistá známost Vánoc nezakryla, že se tady znovu a znovu, v dětství stejně jako letos, setkáváme s něčím, čemu vlastně moc nerozumíme, o čem toho zas tak moc nevíme, co se k nám vloupává jako nová a neokoukaná skutečnost.
Alžběta i Marie mohly fyzicky cítit, jak se v nich tato skutečnost probouzí k životu. Bez nějakých složitých teologických úvah, prostě jenom tak, nepopiratelně a záhadně. Nevyslovitelná Boží milost nám v adventním čase dává příležitost zahodit přítěže našich konceptů a očekávání, odvalit ze sebe váhu uplynulého roku a pospíchat naproti. Bez podmínek, bez odkladů. Tak jako pastýři, kteří si v noci, kdy se Ježíš narodil, řekli: „Pojďme do Betléma a podívejme se na to, co se tam stalo…“
Bratři a sestry: Pojďme, sejděme se, radujme se! Amen
Modlitba po kázání
Pane Bože, čas, ve kterém se ocitáme, je časem svátečním. Alespoň se to o něm říká. Čím to je, že se nijak zvlášť svátečně necítíme, že nám zprávu o Tvém příchodu překrývají naše vlastní starosti a obavy? Někdy se cítíme až provinile, že na Tebe nečekáme, že se na Tebe netěšíme. Naše mysl je stále plná otázek. Jak ven z toho, co nás svírá? Má náš život vůbec nějaký směr? Je v našich silách překonat každodenní překážky a problémy?
Děkujeme Ti, že nám stále znovu ukazuješ, že radost není povinností, ale možností. Děkujeme Ti za zázrak každého početí, každého života. Děkujeme Ti za milost společenství a vzájemné lásky, za každý úsměv a dotek, za každé pootevřené dveře, vedoucí ke Tvému světlu.
Pane Bože, z celého svého srdce Ti děkujeme za našeho Pána a spasitele Ježíše Krista. Amen
Na Topolce, 11. 12. 2005