Čtení před kázáním: Iz 9,2–7, Mi 5,1–4a, Iz 40,1–12
Text: Lk 2,1–14
I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře
Augusta, aby byl popsán všecken svět. (To popsání nejprve stalo se, když vladařem Syrským byl Cyrenius.) I šli všickni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města. Vstoupil pak i Jozef od Galilee z města Nazarétu do Judstva, do města Davidova, kteréž slove Betlém, (proto že byl z domu a z čeledi Davidovy,) aby zapsán byl s Marií, zasnoubenou sobě manželkou těhotnou. I stalo se, když tam byli, naplnili se dnové Marie, aby porodila. I porodila Syna svého prvorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslech, proto že neměli místa v hospodě. A pastýři byli v krajině té, ponocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem. A aj, anděl Páně postavil se podlé nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou. Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes Spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově. A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté a ležící v jeslech. A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského, chválících Boha a řkoucích: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.
Četli jsme ta známá slova z Lukášova evangelia. Vám, kteří se zde scházíte každou neděli a každý rok, nemusím říkat, co bylo dál. Víte přece všichni, že „ti pastýři řekli vespolek: Poďme až do Betléma, a vizme tu věc, kteráž se stala, o níž Pán oznámil nám,“ a že „nalezli Marii a Jozefa, i to nemluvňátko ležící v jeslech.“ To je v šestnáctém verši. Obvykle čteme ještě dál, jak „navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, což slyšeli a viděli, tak jakž bylo jim povědíno“, a případně ještě dál, k verši 29, ve kterém Simeon drží nemluvňátko v náručí a chválí Boha známými slovy, „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podlé slova svého, v pokoji. Nebo viděly oči mé spasení tvé.“ Málokdy čteme ještě o šest veršů dál, kde Simeon praví Marii, „Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterémuž bude odepíráno, a tvou vlastní duši pronikne meč, aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení.“
Ta slova se jaksi nehodí k vánoční náladě. Vždyť vlastně slavíme narozeniny! A nejen nějaké. Vždyť anjel Páně sám oznámil, že zvěstuje nám „radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes spasitel, kterýž jest Kristus Pán, v městě Davidově.“ A nejen anjel, nýbrž také proroci, ze kterých dnes čteme, zvěstují radost velikou.
Potíž je v tom, že stačí číst o několik veršů dál a hned narazíme na něco docela jiného. Tak třeba Micheáš, ze kterého jsme četli ve svém druhém čtení. „Běda těm,“ píše na začátku druhé kapitoly, „kteříž vymýšlejí nepravost a ukládají zlé na ložcích svých, …c požádají polí, i vydírají, takž i domů, a odjímají …c nenávidí dobrého a milují zlé, sdírají s lidu kůži jejich, a maso jejich s kostí jejich“. Co si o tom myslí Hospodin čteme o verš dál: „Aj, já myslím proti čeledi té věc zlou, odkudž nevyňmete hrdel vašich, aniž budete chodit vysokomyslně; nebo čas zlý bude.“
Proroka Micheáše sotva kdo zná zpaměti tak, jak známe Lukášovo evangelium – a k tomu ještě v kralickém překladu. Avšak Micheáš nepředstavuje výjimku. Kdybychom pokračovali ve svém čtení z Izaiáše proroka, našli bychom totéž. Nejen u Izaiáše. I u Ámose, u Jeremiáše; stačí otevřít Bibli a začíst se do ní. Znovu a znovu tu proroci jménem Božím ohnivě napadají nepravost lidu Božího, bouří se proti bezpráví, krutosti, chamtivosti, bezohlednosti a dopodrobna popisují všechno zlo, které je v Izraeli na denním pořádku. A stejně tak jménem Božím proroci prorokují zkázu vší pýchy králů, kněží i lidu izraelského. Bůh hovoří jednoznačně: „Nenávidím, zavrhl jsem svátky vaše, aniž chutnám slavností vašich …c Odejmi ode mne hluk písní svých, ani hudbu louten vašich nechci poslouchati. Ale povalí se jako voda soud, a spravedlnost jako potok silný“ [Am 5,21.12–24].
Ostatně nemusíte číst proroky, stačí denní tisk. Všechny nešvary, všechny hrůzy, o kterých čteme v prorockých knihách, se opakují dnes. Není důvodu k pomyšlení, že Bůh dnes měří jiným metrem, než v dobách Ámose, Izaiáše a Jeremiáše. Tak jako dnes, lidé tehdy páchali bezpráví, a Bůh je hubil ve svém strašlivém hněvu. Myslíme si opravdu, když čteme zprávy ze světa i z domova, že tentokrát Bůh zůstane lhostejný vůči utrpení všech, na jejichž bídě zakládáme svůj blahobyt? Dějiny po Kristu se příliš neliší od dějin před Kristem.
Jaký pak má smysl ta betlémská radostná zvěst z evangelia? Sotva, že jsme jiní než lidé před dvěma tisíci lety. Ani že Bůh je jiný. Podstatou betlémské zvěsti, to, co se nám zjevuje příchodem Božím v Kristu, je něco jiného – že, tak jako tehdy, Bůh je ochoten to s námi zkusit znovu. Ježíš nepřišel, protože se lidé polepšili. Lidé tehdy jako dnes zasluhovali jen odsouzení, a Bůh to ústy proroků říká jednoznačně. Tím, že vstupuje v Kristu do světa, Bůh zjevuje jediné: že je ochoten to s námi zkusit znovu. Pokud máte zálibu v paradoxech, můžete říci, že Bůh v Betlémě vstoupil do světa proto, že není spravedlivý, nýbrž milosrdný. Neposuzuje naše počiny podle toho, co bychom zasluhovali, nýbrž podle toho, čeho chce dosáhnout. Bůh se nenarodil proto, že by se byl s lidmi usmířil, nýbrž proto, aby tomu tak bylo. Ne proto, že bychom si to zasluhovali, nýbrž proto, že si přál, abychom toho byli hodni. Tak udělal tlustou čáru – a narodil se z Marie Panny, aby, jak říkáme, každý, kdo v něj věří, nezahynul, nýbrž měl život věčný.
Pokud si to necháme dojít, je to ohromující zvěst. Zasluhovali jsme opravdu jen věčné zatracení. Jen se podívejte na to utrpení, to zpustošení, které lidstvo přineslo Božímu světu. Jenže na to Bůh nemyslí. Řečeno zcela lidsky, Bůh myslí na to, co by mohlo a mělo být.
Ohromující zvěst, ale jak na ni máme reagovat? Ono to není tak složité. I my máme před sebou dvě možnosti. Obrazně řečeno, můžeme trvat na spravedlnosti – avšak můžeme být také milosrdní. Můžeme založit své jednání na tom, co bylo, a vychutnávat všechna svá ublížení, dělat výčty všech svých utrpení, a domáhat se spravedlivé odplaty na katolících, na Němcích, na komunistech – výčet je nekonečný, a plně oprávněný. Jenže docela konkrétně: jak se zachovat k člověku, který nám ublížil, avšak se kterým potřebujeme dál žít? Můžeme se dožadovat odplaty. Bylo by to docela lidské – přece po všem, co jsme zkusili, nám nikdo nemůže mít za zlé, že chceme, že potřebujeme nenávidět.
Nikdo nám to nemůže mít za zlé. Jenže to nic nemění na tom, že hněv člověka spravedlnosti Boží nepůsobí [Jk 1,20]. Z nenávisti a závisti nevzniká dobro, jen další zlo. Nenávist a závist sžírají toho, kdo nenávidí, kdo si ohřívá pošramocenou dušičku na plameni svého spravedlivého hněvu. Závistí a nenávistí se minulé zlo předává dál do budoucnosti. Není obnovy, jen nekonečný řetězec odplaty.
Bůh v Betlémě nám ukazuje, že to jde i jinak. Bůh nezanevřel na lidstvo, ač k tomu měl bohaté oprávnění. Místo toho „narodil se z Marie Panny“ – vstoupil do světa. Dál kázal to, co zjevil svým narozením: že je možné začít znovu. Učil nás, abychom odpouštěli. Abychom milovali své nepřátele, a vytlačovali zlo ze světa dobrem. Prostě abychom se chovali tak, jak se Bůh zachoval v Betlémě. Ne podle toho, co bylo, nýbrž podle toho, co by mohlo a mělo být.
To je, co učí betlémské narození. Učí nás udělat tlustou čáru – odpustit a sami doufat v odpuštění. Betlémské narození je výzva k novému začátku. Když se kloníme nad jesličkami, položme k nim místo darů všechnu zášť, závist a nenávist, všechno ukřivdění a ponížení, a začněme znovu v síle Ducha svatého. Totiž opravdu, čas radosti, veselosti světu nastal nyní, neb Bůh věčný nekonečný narodil se z Panny. Vyhlasme tedy milostivé léto Hospodinovo, léto velikého odpuštění, jak se tomu stalo v Betlémě.
Čtení po kázání: Iz 61,1–6, Iz 7,13–15
Vánoční bohoslužby 24. 12. 2003 u Klimenta