Vyběhlo na mne to slovo při pobožnosti Martiny Lukešové na farářském kurzu. Ježíšovo jemné i neúprosné pozvání k následování mi vybavuje text Boženy Komárkové, v němž připomíná úděl Jaroslava Šimsy. „…ale když se sstaráš, ztáhneš ruce své, a jiný tě opáše, a povede, kamž bys ty nechtěl.“ Ten výrok Páně mi zní jako doklad, že podle evangelisty neodchází Ježíš po svém finále, aby byl k nalezení v liturgii či církevní dogmatice, ale zamíří do dějin. A ty své, jejichž pastýře právě ustanovil, upozorňuje, že dějinám neuniknou.
I nás, na nichž nikdo nepáše násilí, tak poslal do dějin. S jejich úskočností, nejednoznačností a vlastní suverenitou, s níž nečekají, na jaká že jsme se připravili témata, nýbrž si nás nemilosrdně vedou k těm svým.
Jiný tě opáše. Nevybíráš si, co natrénovat, abys pak obstál, popř. dostal medaili. Nemůžeš si dopředu volit úhel pohledu ani téma vyznání. Lapí tě – a povedou. Kam nechceš, ke zkouškám, na které ses nenaučil. Lapnou tě, a nic se nebudou ohlížet na tvé námitky, že máme přece dobu postmoderní plurality přístupů, výkladů a postojů. Povedou tě, kamž bys ty nechtěl. K dilematům, na něž ještě nebo už zas nejsme připraveni a v nichž předchozí zkušenosti ne vždy pomohou se zorientovat (zejména nám zestaravším).
Má církev, že nás posílí „vyrovnání některých majetkových křivd“, když před dvaceti lety posílily restituce vznikající střední třídu? Nebo dnes hrozí zbytnění všelijakých oligarchů? Ohrožují naši křehkou demokracii nevymáchaná ústa stalinistky Semelové, ex-hradní pragmatik repetující zahraniční propagandu moskalů, nebo spíš to, že si jejich extrémismy necháváme vnutit jako téma? Ale jde i o děje, u nichž jakoby jen statujeme a které komentujeme. Podporovat majdanské, nebo s nadhledem těch, kteří vystřízlivěli z naivního cinkání klíči, prohodit cosi o tom, že to jsou stejně jen strkanice o plyn a výnosy zbohatlíků? Pomůžou reminiscence na srpnovou okupaci, nebo rady mistra Huntingtona Evropě, že na východ od nás chybí demokracii civilizační podhoubí?
Dějiny neskončily, i když v nich zrovna nejsme brutálně lapeni. Dokud probíhají, i nás povedou, „kamž bys ty nechtěl.“ Nechat se vést ale neznamená pasivně se poddat. Znamená to přijmout výzvu k nezajištěnosti. Nechtít se uchránit před tím, k čemu a kam nás vedou. Nejistit se ani světem včerejších zkušeností. Až v té nezajištěnosti zjistíš, že nás nevlečou dějiny. Jak píše Komárková, „Nikdo z vlastní vůle nestal se mučedníkem, ale Pán Bůh se postavil doprostřed našich cest a přinutil nás, abychom šli tam, kam jsme nechtěli.“ Tenhle důraz nezestaral. Jen když jsem ten citát hledal, zjistil jsem, že nepochází z textu o Jaroslavu Šimsovi, ale že ho vepsala do rozpomínky na jinou oběť nacismu – brněnského profesora Jana Uhra.