Je dobře, že Den lidských práv – 10. prosinec – byl a snad ještě stále je slaven či alespoň připomínán právě v prosinci, uprostřed doby adventní. Souvislost mezi adventem a lidskými právy je jen zdánlivě náhodná. Myšlenka lidských práv se zrodila mezi křesťany. U zrodu stojí myšlenka důstojnosti všech lidí již zde na zemi, a právě v lidské společnosti. Přestává fakticky platit dělení lidí na čisté a nečisté, na kulturní a barbary, na moudré a udatné muže a vášnivé a hašteřivé ženy.
Podle Pavla už skutečně není rozdílu mezi mužem a ženou v rozumnosti a zbožnosti. Otrok Onezimos se stává bratrem v Kristu pro vznešeného pána Filemona, a ten to má vzít na vědomí, protože dostal do rukou spolu s dalšími adresáty otevřený dopis – dopis Filemonovi – první deklaraci lidských práv. Dopis není vyhlášen a podepsán státními úředníky nebo mezinárodní organizací, nýbrž vzniká jako osobní iniciativa víry – před tváří Boží. A tato autorita zakládá autoritu obyčejného lidského dopisu, který se adresátům zřejmě stal onou Deklarací – nenechali si onen list jen pro sebe, proto ho můžeme číst i my. Pro vznešeného pána Filemona se Pavlova slova stala závazkem, aby se k bývalému otrokovi, „mluvícímu nástroji“ choval jako ke svému bližnímu, jako k bratru v Kristu. Podobný vztah se předpokládá i ze strany Onezima – i on má považovat svého pána za bratra v Kristu.
Nejen tato, ale i všechny ostatní pozdější deklarace vyhlašují takto výsostně a zároveň bezbranně důstojnost a svobodu k sociálně ohleduplnému životu. Nic víc. Ale bez takového vyhlášení by Filemonům nebylo jasné, že z víry vyplývají také určité sociální závazky. Nevěděli by to ani Onezimové, kteří by se druhých jen báli a vymýšleli taktiky, jak přežít do příštího dne.
Tam, kde křesťané vyhlašovali podobné deklarace jako apoštol Pavel, se otevírala možnost trochu snesitelných mezilidských vztahů, v rodinách i v širších společenstvích. Máme svědectví o tom, že evangelijní zvěst nezněla vždy jen zkresleně. Křesťané vždy nezpívali jen s mocnými tohoto světa, i když velmi často ano. Smíme proto říci, že z křesťanské víry často vyrůstala sociální odpovědnost – taková slova, písně, vyznání a dopisy vznikaly právě v laické veřejnosti. Častokrát pocházeli autoři ze středních či nejnižších vrstev společnosti. Vzpomeňme třeba na pravidla života valdenských, písně českých bratří či husitů, amerických baptistů či metodistů atd.
Mezi křesťany se kupodivu o lidských právech příliš nehovoří. Nepovažují je za podanou ruku pro konání toho, k čemu je evangelium vybízí. Je to zvláštní, protože ani lidská práva nikoho nenutí, také jen vybízejí, ale jistě nemají k dispozici armádu a policii. Mají zejména morální autoritu. Jsou sice zakotvena v ústavách jednotlivých evropských států, jejichž zákony s nimi musí souznívat, ale jako taková jsou a zůstávají výzvou a směrovkou. Volají nás a chtějí naše životní úsilí směrovat tam, kam ukazují. Ale víc nedovedou a nechtějí – nepřinášejí spasení. Pouze ukazují směr – tak jako tóra. Hebrejské chápání zákona, tj. tóry se prosadilo právě prostřednictvím ideje lidských práv. Tóra je přece směrovkou a nepřináší spásu, pouze člověka směruje, není slovem božského vladaře nebo diktátora, který vyhlašuje stanné právo či sám je tzv. „živým zákonem“ pro společnost, pro stranu atd.
Mezi křesťany se spíše setkáváme s neporozuměním a často i odmítáním lidských práv a lidské důstojnosti všech. Až dosud někteří křesťané zdůvodňují oprávněnost instituce otroctví právě z bible. Příkladem takového katastrofálního neporozumění důstojnosti všech lidí je např. voják a pozdější mexický biskup Las Casas, považovaný za velkého zastánce práv Indiánů ve Střední Americe. Letos uplynulo 450 let od jeho úmrtí. Las Casas hájil právo Indiánů na majetek a půdu, v tomto ohledu byl čestnou výjimkou mezi mexickými biskupy. Právě ohled na malý vzrůst domorodého obyvatelstva a potřebnost výkonných pracovních sil na americkém kontinentě jej ovšem přivedla na myšlenku transferu afrického obyvatelstva do Ameriky. Stal se úspěšným organizátorem tohoto výnosného obchodu. Na prvních obchodních smlouvách s překupníky černých otroků se stkví jméno biskup Las Casas. Tento velký zastánce práv Indiánů neměl výčitky svědomí. Své jednání měl zdůvodněné teologickou doktrínou, která přiznávala černému obyvatelstvu stejnou důstojnost, jakou antičtí myslitelé přiznávali otrokům. Aristotelův pohled na úděl svobodných a zotročených byl velmi populární ve středověké křesťanské Evropě, a to právě v těch tzv. nejzbožnějších zemích, které nebyly považovány za kacířské. Las Casas se hlásil k tomuto antickému dědictví – posvěcenému papežským stolcem. Rozumnost byla přiznána i protestantům i americkým domorodcům – proto mohli být vlastníky a mohlo se s nimi obchodovat. Moudrost jim však scházela, proto byli považováni za méně důstojné obyvatele této boží země a měli být převychováni, obráceni na správnou víru.
Je jistě pravda, že v severní části Ameriky byl v některých státech přiznán černému obyvatelstvu poněkud důstojnější úděl již v 17. století, ale recidiva otroctví se táhne celými americkými dějinami a až ke konci šedesátých let ve 20. století došlo k plnému zrovnoprávnění. Opět sice z iniciativy křesťanů, nicméně jako křesťané se nemáme čím chlubit. Jak dalece se lišilo nevolnictví na evropském kontinentě od zotročování na americkém? Už Komenský ve svém Kšaftu přiznává vinu křesťanů, že se nepostavili proti znevolňování, že Jednota mlčela, ačkoli právě ona stavěla do stejné kázně šlechtické členy Jednoty jako ostatní obyvatelstvo.
Nejde mi o pouhé vzpomínání, to by bylo směšně málo. Jde o naše dnešní chápání lidských práv. O naše chápání lidské důstojnosti. Komu z lidí ji přiznáváme? Skutečně máme právo být hrdí na nějaké tradice tolerance? Pokud nějakou tradici tolerance máme, jak dalece se na ní podíleli právě křesťané?
Všeobecnou deklaraci lidských práv z roku 1948 nepsali jen křesťané euroamerického původu, i když jejich prvotní iniciativa je nesporná. Mezi autory najdeme zástupce všech kontinentů a všech významných světových náboženství. Proto ani Všeobecnou deklaraci lidských práv, ani lidská práva jako taková nelze označit za diktát zástupců euroamerické kultury. Také nejde jen o dílo křesťanů. Nicméně klíčem k porozumění lidským právům zůstává vždy znovu církevními a státními představiteli opomíjená tradice, opírající se o biblické chápání zákona a práva – tedy tóry. A v tomto ohledu každý písmák a písmačka, každý věřící má jedinečnou možnost vracet se k biblickému základu, který nás vyučuje porozumění, jak druhému dopřát důstojnost. Jde o iniciativu, která nespoléhá na aktivity mocných, protože ony v tomto pohledu nemusí být tak důležité. Nemají nám co povolovat nebo zakazovat – do této sféry života v demokratickém světě přístup nemají. Tady jsme skutečně odkázáni v dobrém slova smyslu na sebe a na společenství, v němž jsme nějak zakořeněni.