Mezi svobodami, které se vrátily do naší vlasti po listopadu 1989, byla i svoboda tisku. Je to potřebná a krásná květinka, ale je velmi křehká, lze ji snadno vyrvat. Tak to ve čtyřicátém osmém spáchali komunisté podle stalinského vzoru. Takto vyrvanou (s krátkým přerušením 1968/1969) ji drželi až do posledních dnů 1989. A nastal opačný problém, zneužívání svobody tisku. Jsem přesvědčen, že Protestant svobodu tisku nezneužívá, ale dává jí na svých stránkách prostor, viz v posledních číslech polemika T. Bíska a M. Šimsové s články evangelického faráře, militantního extrémního pravičáka Mgr. Martina Zikmunda. Pro nezávislý evangelický měsíčník je příznačné, že nemá nad sebou žádného arbitra, který by mu uděloval pokyn buď „imprimatur“, nebo „nechť není vytištěno“. Není nikoho, kdo by udílel nebo odebíral souhlas s vydáním určitého článku, který se ocitne v redakční poště. Jistěže redakční rada rozhoduje, co ve svém časopise uveřejní, ale nerozhoduje s cenzurní neomaleností. Takže soudím, že to, co případně čteme v Protestantu, není jeho hanba a scestnost, ale v tomto případě výhradně hloupá neomalenost a hanba autora názorů, soudů a poznámek k Chartě 77. Je přece skvělé a krásné, když může někdo hned v dalším čísle velmi ostře odmítnout názory, s nimiž nesouhlasí, a uveřejnit své vlastní pojetí problematiky s ohledem na aktuální, církevní či společenský diskurs na únosnost, rozumnost (sófrosyné – Ř 12,3) témat a na svůj střízlivý úsudek. Mgr. Ing. Tomáše Bíska často v duchu vídám, jak náhodou objevuje estébácký odposlech na své faře v Telecím a PhDr. Milenu Šimsovou vnímám jako křesťanskou humanistku, která tiskne ke své hrudi jeden z posledních dopisů mluvčího a mučedníka Charty 77 PhDr. Jana Patočky, kterou brutálně obtěžoval jeden bezvýznamný estébák. Myslím, že totalitní komunistický režim byl mnohem více demaskován úsilím a činorodostí Charty 77 než marným střílením do kdekoho.
Číslo