Deváté číslo Protestanta přineslo hned čtyři příspěvky k otázce, která je živá mezi politiky, na veřejnosti i v církvích. Odluku církve od státu spojuje P. Říčan rovnou s koncem tzv. konstantinovské éry, naproti tomu J. Dus se přimlouvá za zachování státních dotací církvím, P. Ruml nabádá pro složitost této otázky k trpělivosti, P. Keřkovský se zamýšlí nad obavami evangelíků, jimž se povětšině problém redukuje na otázku financování farářů.
Ve všech článcích najdeme stanoviska, s kterými lze souhlasit, nicméně všem je společná pojmová nevyjasněnost. Ta se dotýká institucí, vstupujících v případě odluky do vzájemného vztahu (stát–církve–společnost).
V diskusi o odluce, jak se zdá z příspěvků, jde vlastně o samofinancování církví. Otázka se pak formuluje tak, že stát buď má, nebo nemá dotovat církve. To je ovšem jen povrch problému, a to v několikerém směru. Předně je tu pominuta okolnost, že církve stojí na prvém místě ve vztahu ke společnosti. Stát má v tomto vztahu daleko skromnější úlohu. Je pouze exekutivním, soudním, zákonodárným, případně berním nástrojem společenské samosprávy. V naší souvislosti to znamená: stát je jen účetním místem, jehož prostřednictvím je (nebo není) společnost ochotna přispívat na některé funkce, jež vposledu pro ni (nikoliv pro stát) církve vykonávají. Příklad: I matriční zápis, který dnes ze zákona duchovní církví pořizují při uzavírání sňatku, má sice povahu úředního úkonu, stanoveného státní správou, ale je to především informace, která slouží celé občanské veřejnosti. Postavení duchovního, který se během aktu církevního sňatku na chvíli promění v státního úředníka, nám nesmí zastřít skutečnost, že smysl jeho fungování leží hlouběji, než jak se na první pohled jeví: vřazuje akt sňatku nejen do obecenství církve a jejího duchovního poslání, nýbrž i do dění celé společnosti. O toto dění jde na prvním místě. O vztahy mezi manželi, s pletivem příbuzenských a přátelských svazků, do nichž je partnerský vztah manželů vnořen. A ty svým dosahem přesahují administrativní úkon a jeho informativní hodnotu v databázi matričního úřadu.
Při odluce církve od státu je nutno na prvním místě mluvit o vztahu církví ke společnosti. Otázka pak stojí takto: považuje naše dnešní česká společnost církve za instituce, které jí mohou posloužit v určitých oblastech nezastupitelným servisem? Jestliže ano, pak musí tato společnost na tyto služby poskytnout církvím zdroje. Státní rozpočet se pak stává místem, odkud se tyto společenské zdroje, kam předtím dopluly v podobě daní, přesouvají na místa určení. Rozhodnutí, zda se tak má stát, v jaké míře a do jakých oblastí církevní činnosti, leží především na stupni poznání, ke kterému dospěje v této věci naše veřejnost. Není to však, anebo by nemělo být, závislé výlučně na rozhodnutí státních úředníků, ale především na důvěře, potřebnosti a kvalitě služeb, které církve společnosti poskytují, a na míře uznání, jež se jim z její strany za to dostane.
Mezi takové služby, jež může společnost právem od církví očekávat, patří bezpochyby jejich sociální, diakonická, výchovná činnost. Dovedu si představit, že v situaci obecné mravní krize mnozí rodiče, aniž by byli členy církví, pošlou rádi své děti na prázdninové tábory organizované našimi sbory. Budou si totiž jisti (jak aspoň doufám), že to jejich potomkům po všech stránkách prospěje. Mravní opravdovost a duchovní zralost ocení dnes i člověk, kterého kulticko-liturgické projevy církví neoslovují. Podobně je tomu s poradenskou službou, s provozováním církevních škol, starobinců, sirotčinců, nemocnic a s celou řadou dalších služeb.
P. Říčan píše: Po odluce na ně budou (= církve) shánět peníze stejným způsobem jako každý nestátní subjekt. Ta věta má dobrý smysl jen tehdy, pokud by šlo o konfesní nemocnice, starobince, sirotčince a školy, tj. o zařízení jen pro příslušníky té či oné církve. Pokud jsou však otevřená a zásadně přístupná všem členům společnosti, fungují tu církve jako vykonavatelky služeb potřebných pro celou společnost, a mají tudíž nárok na příspěvky z celospolečenských zdrojů. Řekne-li P. Říčan, že křesťané slouží světu ve vlastní režii, zní to sice pěkně a řekněme rovnou – nadneseně idealisticky, ale vyžaduje to od nás heroismus na druhou. Křesťané totiž spolu s ostatními členy společnosti vytvářejí statky a konají služby (ne stát!), na něž také mají spolu s ostatními nárok: vracejí se jim zčásti ve formě mzdy, sociálních dávek, starobních důchodů atd. Spolu s ostatními členy společnosti přispívají formou daní na policii, armádu, státní úředníky atd. To vše je také služba světu. Křesťané jsou jistě ochotni k celé řadě neplacených služeb, ale nevidím důvod, proč by měli příslušníci církví na obecně prospěšné služby vydávat ještě další prostředky, když už je jednou poskytli na účely, které jsem shora namátkou vyjmenoval.
Souhlasím s tím, že nezanedbatelnou část svých potřeb si musí církve hradit samy. Zde stojí všechny (až na výjimky) před úkolem radikálně zvýšit obětavost svých údů. Nicméně tam, kde jednou padne rozhodnutí víry – a i o svých penězích se máme rozhodovat z víry – je už pouze věcí umné technické lsti, jak se donutit odevzdávat pravidelně větší obnosy do sborové či farní pokladny. Trochu cviku nás tomu naučí. Doufejme, že brzy. To však nebrání tomu, abychom některé projekty nabídli společnosti, která za ně, uzná-li je za nosné, poskytne finanční zdroje. Skoro se mi chce říci po klausovsku: žádné plošné příspěvky, ale dobrá grantová politika, nejenom školám, ale i církvím. Té se musíme naučit. V brzké budoucnosti by mohla významně doplnit i naši vlastní obětavost a třeba i ten asignační model.
Ani v něm, po mém soudu, není ještě skrytě konstantinovský čertík, jak se domnívá P. Říčan, uvažujeme-li o odluce v kontextu společnost–stát–církve. Totéž se týká německé praxe. To bychom formální okolnost, že výběrčím je tu státní úřad (za tuto službu mu církve vydatně platí), příliš přecenili. Konec konců by si to mohly církve objednat u nějaké nezávislé agentury. Zatím jen historické důvody je vedou k tomu, že to přenechávají berním úředníkům. Že je to povinná dávka? Jak se to vezme. Je-li ji možno kdykoliv bez sankcí církvím odmítnout, je to už jen záležitost vnitrocírkevní, kterou stát v SRN nižádným způsobem neovlivňuje.
Sumou: Odluka pojatá v hloubce vylučuje pojímat církve jako soukromá sdružení pro pěstování partikulární zájmové činnosti. Vztah podobných sdružení ke státu je vskutku z povahy věci omezen na minimum (konstitutivní akt, změna stanov apod). Stejně tak vůči ostatní společnosti je vztahem do značné míry partikulárním – opravdu obdobou těch již mnohokráte citovaných filatelistů či turistů. Církve mají ze své podstaty univerzální poslání. Jsou povolány kultivovat duchovní život, mravní odpovědnost všech lidských bytostí. Je možno se ptát, zda to činí s takovou průrazností a v tak nezastupitelné míře, že její službu společnost uzná. Avšak v kladném případě je pouto mezi společností a církvemi takové povahy, že i stát při každodenním výkonu správy, kterou mu společnost svěřuje, musí z toho vyvodit důsledky. A ty se nutně musí projevit i ve formě peněžních náhrad. A o ně, jak víme, „zuří boj na zemi“. Zda přitom jde o „draka a jeho svody finanční“, ať posoudí soudný čtenář.