Možná více než samotný dopis-manifest, podepsaný Milanem Balabánem, Věrou V. Tydlitátovou a Josefem Blahou, mě zaujala odezva, uveřejněná v Protestantu 10/97. Nedá mně to, abych nezareagoval.
Připojuji se k intenci zmíněného dopisu, v němž se autoři coby křesťané přiznávají k židovským kořenům. Obracejí se ke svým „počátkům“ a nevyhýbají se otázce theologické, respektive christologické. Nepopisují sice, jakým způsobem je chtějí řešit, ale jejich pohled nastiňuje prostor pro diskusi nad nimi, o jejíž potřebnosti jsem přesvědčen. Tu nejde o žádný postmoderní výstřelek, ve smyslu: Ježíše Krista je třeba vystřídat, neboť se už poněkud opotřeboval a neodpovídá novému paradigmatu. Problém vidím hlouběji. Je možné považovat Ježíše za nejvyšší zjevení Pravdy, za jediného, ke kterému se plně přiznal náš nebeský Otec, za zosobněného Boha, jenž přináší lidem spásu?
Má víra odpovídá záporně. Já vyznávám jednoho Boha – Boha Abrahamova, Izákova, Jákobova, Ježíšova, u něhož hledám a nacházím své útočiště a pomoc, ale i sílu k vyznání Jeho jména. V tom mně pomáhají mimo jiné i tito velcí svědkové víry, a možná Ježíš nejvíc. A tím zajisté Ježíšovo postavení, jak je známe z jeho vlastních slov, nikterak nesnižuji. Jen se vymezuji vůči mesiášským představám, které byly s ním ztotožněny a po čase téměř zcela zakryly Toho, o němž Ježíš neustále vydával svědectví. K takovému pojetí se připojuje i ekumenický překlad (nejen on) Nového zákona, když místa hovořící o víře Ježíše překládá jako víru v Ježíše (Ř 3,22; Fil 3,9; Ga 2,20; 3,22 aj). Tady by měla přijít ke slovu exegetická práce, které se nyní pro povahu svého příspěvku nebudu věnovat.
Dopis židovským obcím však nepřijímám bezvýhradně. Z biblického textu nemůžeme libovolně vyhmátnout několik vybraných veršů a bez ohledu na kontext na nich demonstrovat antijudaistické zaměření celého kánonu. Když se začteme do listů Pavlových nebo Janova evangelia, kde takové výroky najdeme, vždy objevíme jiné, které ty první více než vyvažují. Srovnejme např. 1 Tes 2,15 a Ř 9 nebo J 8,44 a J 4,22. Nový zákon je kniha židovská (jak praví Pavel Rejchrt) a jde tu spíše o vnitrožidovskou polemiku než o deklasování jedné skupiny.
Z toho však vyvozuji podstatně jiný závěr než Pavel Rejchrt. Nevím, proč by měl křesťan oproštěný od mytologického Ježíše (Krista), a v tom případě i žid a muslim, zůstávat samolibým modlářem Ega či Superega. To jsou výrazy, které jsou naprosto mimo uvedenou skutečnost a chtějí toliko inzultovat zastánce jiného pohledu víry. Já věřím, že Bůh, Hospodin, mě přijímá takového, jaký jsem, a ze zaslíbení daných tolika svědkům – od putování pouští až po kázání na hoře – rozpoznávám naději i pro svůj život a vše, co jej přesahuje. Určitě Bůh ke svému dílu nepotřebuje nějakého dalšího BohaLoga, Boha Syna, preexistentního, který by pro naši spásu musel odkudsi sestoupit. Pojmy a představy starých vyznání přenechávám básníkům. Mým jediným Bohem a Pánem je Hospodin, jenž nezamítá mou modlitbu a neodepírá své milosrdenství (Ž 66,20).