„Já bych nemohl usilovat o žádnou větší slávu, než šířit takové pravdy, které mají nějaký vliv na štěstí lidí, a za to být pronásledován“ – to bylo zásadní životní vyznání Josefa Dobrovského (17. 8. 1753–6. 1. 1829). Princip pravdy, který u něho stál přede vším a nade vším, ho sbližuje s vůdčími osobnostmi české reformace a českých dějin vůbec, především s mistrem Janem Husem a Tomášem Garrigue Masarykem. Podstatnou část svého života však strávil v astném období josefinského osvícenství, kdy bylo možné poznávat a šířit pravdy prospěšné štěstí lidí bez nebezpečí, že jejich hlasatelé budou pronásledováni nebo docela umlčeni. A této svobody využil k tomu, aby poznanými pravdami prospěl lidstvu i svému národu, jehož pobělohorský úpadek dosáhl takové hloubky, že už Dobrovský zpočátku pochyboval o jeho dalším bytí.
Jen krátce byl Dobrovský členem jezuitského řádu, jehož zrušení změnilo plán na jeho vyslání jako misionáře do Indie a zachránilo jej tak pro českou a slovanskou vědu. Vychovatel v šlechtických rodinách, tajemník České společnosti nauk, vysvěcený teprve jako třiatřicetiletý na kněze, aby se mohl stát rektorem josefinského generálního semináře pro výchovu osvícených katolických kněží, soukromý vědec, byl důsledným stoupencem katolického osvícenství, usilujícího i o nápravu církve v souladu s požadavky vývoje novodobé společnosti. Vynikajících úspěchů světového významu dosáhl v nejrůznějších společenských vědách – znalosti biblických a orientálních jazyků, výkladu biblických textů, českých dějinách obecných i literárních, slovanské filologii. Pro jejich výsledky se však nejednou dostával do rozporu s církevní hierarchií, když odhaloval a rozbíjel předsudky, omyly, falešné legendy, na kterých nepřestávala lpět, stejně jako na pověrečných projevech protireformační „barokní“ zbožnosti, rozšířené v lidu. Důkaz, že Evangelium sv. Marka chované v pokladu u sv. Víta není vlastním rukopisem evangelistovým, jak se dotud věřilo, ale památkou mnohem mladší, se stal prvním významným vědeckým úspěchem Dobrovského.
Neúprosný ničitel legend a přísný očišťovatel dějin od bájí však přispěl vědě a společnosti i počiny kladnými a především vytvořil hodnoty, bez nichž bylo obrození českého národa sotva myslitelné.
I Josef Dobrovský, by zůstával věřícím křesťanem, choval osvícenskou nechuť k věroučným sporům a válečným střetům, jež provázely počátky reformace, i husitskou revoluci. Svoboda vědeckého bádání a překonání předsudků, jež na české dějiny naneslo protireformační „baroko“, však přivedly Josefa Dobrovského k novým názorům. „Však ti husité, naši předkové, nebyli tak zlí lidé, jak se jezuité domýšleli. Již na jejich kaceřování nic nedáme,“ psal v r. 1792 svému příteli, profesoru Zlobnickému. Byl velice potěšen, když se mu podařilo nalézt záznam husitského chorálu „Kdož jste Boží bojovníci“, Jana Žižku otevřeně označoval za národního hrdinu. Podobné názory se projevovaly i u jiných osvícenců, Josef Dobrovský však z nich učinil ucelený výklad, jenž podával nový názor na českou minulost.
Učinil tak zejména v Dějinách české řeči a literatury (německy 1792). Dějiny českého písemnictví byly především dějinami českého jazyka, jehož vývoj je ovšem závislý na společenských podmínkách, které rozhodují o jeho společenském postavení a povaze jeho kultury. Podle těchto měřítek byla Dobrovskému počáteční období české řeči a písemnictví dobou růstu, husitství pak mohl hodnotit jako „vládnoucí české období“, v němž zdůraznil nejen velký rozvoj, ale i určitou převažující kulturní samostatnost a svébytnost. „Musili bychom napsat celou knihu, kdybychom chtěli zaznamenat všechny památky tohoto období.“ Husitství skončilo Dobrovskému nástupem Habsburků na český trůn. Husitská revoluce znamenala i plný rozvoj českých literárních možností, nejvýše však kladl následující období, písemnictví 16. století, jež nazval „krásným neb zlatým věkem české řeči“. To bylo dáno i tím, že písemnictví mělo již knihtisk, ale především byla uvolněna svoboda lidského ducha – „celá masa národa je vábena ke čtení a vybízena k přemýšlení,“ oceňoval osvícenský ctitel svobody svobodu, kterou před třemi staletími přinášela reformace. Pravým opakem však bylo následující, poslední období, které zasahovalo až do Dobrovského dní. „Bitva na Bílé hoře 1620 ochromila český národ na těle a na duši.“ K příčinám a projevům národního úpadku patřilo vypuzení evangelických učenců a kněží a zabavování a pálení starších českých knih, podezřelých z kacířství. Indexy Koniášovy z r. 1729 a 1749 i arcibiskupský z r. 1767 jsou výmluvné důkazy o nevědomosti kacířských soudců. Knihy, které vycházely pod dohledem římské církve, mezi nimi čtyři vydání nejstrašnější ze všech knih – Věčného pekelného žaláře, nestačily počtem ani duchem nahradit zničené starší české písemnictví. Od r. 1782 však byl Index zakázaných knih zrušen, tím však česká řeč nezískala nic jiného, nežli že mnohé dobré dílo, které se v něm četlo, mohlo být opět vydáno. Protože zatím chybí úplný český knihopis, musíme si, bohužel, vypomoci Indexem zakázaných knih, ačkoli nebyl zrovna pro to určen. Velmi příznivě soudil Dobrovský o Jednotě bratrské i o Táboru pro jejich péči o český jazyk a písemnictví, ale nebyla mu zřejmě cizí ani jejich myšlenková průbojnost ve světové reformaci. Po Bílé hoře vycházely pro evangelické souvěrce mimo Čechy v Lešně, v Amsterodamě a obzvláště v Žitavě různé spisy, mezi nimiž vynikají spisy Komenského, jehož dílo pedagogické a filosofické Dobrovský ještě neznal.
Příznivý postoj k husitství a české reformaci projevil Josef Dobrovský i v některých dalších pracích (Dějiny českých pikartů a adamitů, německy 1788), Příspěvky k dějinám kalicha v Čechách, německy 1807), stejně jako rozhodný odpor vůči protireformaci. Zásadní význam měl jeho podíl na vyvrácení legendy Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství. Dobrovský nejen prokázal, že tento patron protireformace, jak byl uctíván podle kanonizační buly, nikdy nežil, ale zejména zdůraznil, že je třeba skončit s tím, aby tento produkt pokleslé podoby baroka byl uctíván namísto skutečně významných osobností českého národa.
Ale reformace nebyla Josefu Dobrovskému mrtvou minulostí, nalezl v ní hodnoty, jež využil pro soudobý život i budoucnost. Tak ve svých mluvnických pracích vzal za základ spisovné řeči proti pokleslému jazyku konce 18. století reformační češtinu Bible kralické a doby Veleslavínovy, metrická norma českého verše, jak ji stanovil Josef Dobrovský, se nejvíce blížila básním tzv. Budyšínského rukopisu, jenž byl nejrázovitějším projevem poezie husitské doby, svou životnost pak prokázala v realistickém básnictví druhé poloviny 19. století (podle Romana Jakobsona: Úvahy o básnictví doby husitské, in Poetická funkce, 1995, s. 387). A nezůstávalo jen u slov, Josef Dobrovský tvořil mj. i v těsném dotyku s potomky a představiteli české reformace. Vědecké styky udržoval nejen s německými protestanty, ale také s představiteli českého exilu Jiřím Petrmannem a Janem Teofilem Elsnerem, kteří se jako on zabývali českým jazykem a poskytli mu některé výsledky své práce, stejně jako Štěpán Leška, superintendent toleranční luterské církve v Čechách a výborný znalec starší češtiny ze spisů Jednoty bratrské. U Lešků v Praze se také scházel první český literární salon, jehož byl Dobrovský častým návštěvníkem. Potomci českých exulantů mu také poskytovali pomoc při jeho studijní cestě v Lužici.
Spojitost mezi českou reformací a obrozenským dílem Josefa Dobrovského nebyla náhodná. Nezáležela na jeho osobním rozhodnutí, ale vycházela z objektivní skutečnosti, kterou jeho kritický duch poznal přesněji než kdo jiný a respektoval. I když některé jeho představy pozdější bádání plně nepotvrdilo, základní pohled na české dějiny s dobou husitskou jako jejich vrcholem a protireformací jako hlubokým úpadkem rozhodující část Dobrovského následovníků přijala a potvrzovala.