Jób v bibli
Oč vlastně jde v prvních dvou kapitolách biblické knihy Jób? Satan chce dokázat, že Jób, stejně jako všichni pohané, se k Bohu chová účelově, podle zásady do ut des: dávám ti (oběti), abys (mi) dal (úspěch). Máli satan pravdu, pak Jób nemiluje svého Boha nade všechno, neslouží mu zadarmo: a to by pak znamenalo, že Bůh se v ničem neliší od ostatních bohů. Satan tak přes Jóba útočí na postavení samotného Boha.
Zdá se, že v tomto zápolení o Boží čest by posledním slovem mohl být Jóbův výrok: „Hospodin dal, Hospodin vzal; jméno Hospodinovo buď požehnáno.“ (Jb 1,21) Není snad následující popis Jóbových strázní už jen malebným projevem nespoutané orientální fantazie? A přece, jak upozornil Sören Kierkegaard, ani tato slova nemohou být definitivní tečkou za Jóbovým příběhem, nejsou posledním důkazem Jóbovy nezištné zbožnosti. Mají ještě příliš blízko k „jalovému konejšení světské moudrosti“, k mnoha výrokům mudroslovné literatury všech náboženství, ke zbožné rezignaci vůči jakýmkoli bohům a mocnostem. Ne, satan potřebuje zřetelnější důkaz. Tak jako Ježíše třikrát pokoušel na poušti, i na Jóba zaútočí třikrát – nejen na jeho majetek, ale i na zdraví a na něj samotného. Avšak nejhorší je pokušení čtvrté: rozhovory s přáteli.
Musíme se ptát, zda jsou Jóbovi přátelé skutečně tak zápornými postavami. Cožpak to s Jóbem nemysleli dobře? Přišli za ním z velké dálky, aby ho potěšili. Na rozdíl od okolí Ajjúbova nevedou hned odsuzující řeči. Jak se to jen mohlo stát, že jejich dobrý úmysl se změnil v pokušení?
Sedm dní a nocí seděli přátelé u Jóba a – mlčeli. (Jb 2,12) Na první pohled projev velké oddanosti, jenže ani šetrné mlčení se nemá přehánět. Sedmý den je dnem odpočinku a uvolnění. Místo toho přátelé sedí a zírají na Jóba jako na cosi nepochopitelného. Nejprve plakali a rozhazovali prach, a teď mlčí a mlčí. Že tato gesta nebyla dvakrát povzbudivá, vidíme jasně na tom, jak vzápětí Jób reagoval: „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil!“ (Jb 3,3) Přátelé nenalézají slov, protože se nedovedou vžít do Jóbovy situace. Mlčí, protože to, co vidí, jim nahání strach. Kde však není slov, není ani pokoje. Přišli za Jóbem, ale zatlačili ho do ještě většího osamění, ve kterém samotný život pozbývá smyslu. Jak velmi se tu liší reptající Jób od trpělivého Ajjúba! Nesmíme však Jóba za jeho hrozná slova odsuzovat. Když se někdo cítí zcela opuštěn Bohem i lidmi, smí přece křičet, smí nadávat. A nejenže smí, on musí. V takové situaci má Bůh – podle Luthera – zalíbení i v kletbách.
Nedostatek citu projevují Jóbovi přátelé nejen mlčením, ale i řečmi. Jejich hlavním motivem není útěcha, ale poučení; a poučení se vždycky obrací k člověku zvenčí. Když někdo něco vykládá, zpravidla se rád obejde bez takových posluchačů, kteří se touží sami dostat ke slovu nebo si dokonce dovolují něco na výkladu kritizovat. Takové vykládání lidem v nouzi neprospěje. A navíc, křivdí se tím Bohu, neboť se křivdí jeho stvoření. Mravokárce se opírá o svůj vlastní názor na to, co je správné; o své pozná ní Boha, místo co by se ptal po Božích cestách. Budeme-li takto vyhledávat lidi v nouzi a trpící, lidi jinak smýšlející – třeba muslimy – a disputovat s nimi takovýmto způsobem, jejich samota se ještě prohloubí, a výsledkem nebude nic jiného nežli vzdor – nebo rezignace.
Boží slovo lidi sjednocuje, staví nás společně do světla Slova, které se stává chlebem života. Zato teorie nás navzájem odděluje: všude vidí jenom objekt a věc, dokonce i v Bohu samotném. Tak jako kněz a levita pominuli raněného pocestného, teoretik nemůže najít správný způsob, jak hovořit o Bohu, dovede o něm jen teoretizovat pomocí abstraktních pojmů. Teorie je způsob vidění, je výplodem našeho myšlení, jímž můžeme volně manipulovat. Bohem však manipulovat nemůžeme, a proto o něm nemůžeme ani teoretizovat, nýbrž musíme mu naslouchat a volat přímo k němu – volat z hlubokosti, volat společně s bližním. A když se před námi skrývá, takže ho nemůžeme najít – tehdy nenacházíme ani správné slovo pro bližního v nouzi. Naopak, prázdnými frázemi ho jenom zaháníme ještě dále do slepé uličky zoufalství. Na sebe i své rozumování přivoláváme tím Boží hněv.
Jóbovi přátelé se tedy nakonec přece jen rozhovořili. A co říkají? Podle Elífaze (Jb 4–5) Jób je přece zbožný, a Bůh to s ním jistě nemyslí špatně. „Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zahynul?“ – To by však znamenalo, že zbožnost nikdy není nezištná a člověk za své dobré skutky vždycky právem očekává Boží odměnu. Jak tedy Elífaz vysvětlí Jóbovo trápení: „Blaze člověku, jehož Bůh trestá. On působí bolest, ale též obváže rány.“ Na první pohled zbožná slova, připomínající žalm (94,11): avšak jen zdánlivě, neboť žalmista se obrací přímo k Bohu. Modlitba je něco jiného než poučování druhých.
Bildad (Jb 8) připomíná Boží všemocnost a současně spravedlnost. Jób a jeho děti museli zhřešit, jinak by nebyli potrestáni, a Jóbovi zbývá jen pokorná prosba za odpuštění. Bůh je spravedlivý, takže zbožným lidem pomáhá, a trestá zlé. Sófar tuto myšlenku později rozšíří na všechny lidi: „Což nevíš, že je to tak odjakživa, od chvíle, co byl člověk postaven na zemi, že plesání svévolníků trvá krátce?“ (Jb 20,4n).
Ajjúbovi přátelé mluvili podobně. Byli však vzápětí napomenuti mladým mužem. Ajjúb sám jim potom vytkl jejich vlastní hříchy a odvolal se na Alláha. Sám o sobě však nepochybuje: „Alláhu, ty víš, že jsem se nikdy neuložil k spánku sytý, když byl v mém okolí někdo hladový, komu bych nedal najíst. Nikdy jsem se proti tobě nevzpouzel, vždycky jsem ti byl v poslušnosti poddán, cvičil jsem se v sebeovládání, zaháněl jsem zvrácené tužby a bojoval se satanem.“
Biblický Jób však Bildadovi namítá: „Svévolníci se dožijí vysokého věku, rozmohou se, kupí statky, své potomstvo mají pevně kolem sebe Boží hůl na ně nedopadá.“ (Jb 21,7–9). Na to přátelé dovedou říci pouze: „Dokážeš snad vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného, jenž nebesa převyšuje?“ (Jb 11,7n) Před Boží nevyzpytatelnou moudrostí se člověk musí pokořit, i když jí nerozumí, a pak může čekat odměnu: „Vrátíš-li se k Všemocnému, budeš vybudován pak bude Všemocný sám tvým zlatem, bude ti hromadou stříbra“ (Jb 22,23–25). Satanova verze o zištnosti zbožných lidí tak znovu nabývá vrch.
Obraz Boha, jak ho přátelé Jóbovi vykreslují, je založen na třech konstantách: Bůh je absolutně všemohoucí, absolutně moudrý a absolutně spravedlivý, to vše současně. Proč ale tak horlivě obhajují tohoto svého Boha? Snad se v hloubi srdce bojí, že by je mohl postihnout stejně jako Jóba. Svým řečnickým výkonem si ho předem udobřují, přetahují na svou stranu. Znovu tedy náboženství vlastního prospěchu, náboženství pohanské, které my všichni, v jádru pohané, máme hluboko v srdci. Možná přitom užíváme jiných slov, ale v podstatě všichni říkáme totéž. Hájíme takovou představu o Bohu, která nám umožňuje očekávat od něj odpovídající odměnu za svůj náboženský výkon.
Jób ale takového Boha odmítá. „Také bych mohl mluvit jako vy, kdybyste vy byli na mém místě, ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou.“ (Jb 16,4) Je pravda, že Bůh se k němu chová nepřátelsky: „Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě, skřípe na mě svými zuby.“ (Jb 16,9) Přece však Jób hledá v Bohu Přítele a zastání: „Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích, můj přímluvce je na výšinách. Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu, aby hájil člověka před Bohem a zjednal spravedlnost mezi člověkem a jeho bližním (ČEP však překládá: Kéž je muži dáno hájit se před Bohem, lidskému synu před jeho bližním.) Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?“ (Jb 16,19–21; 17,3). Bůh může Jóbovi zjednat právo proti „absolutnímu Bohu“. Jób prosí Boha, aby ho osvobodil od lidského bludu, jemuž dáváme jméno „Bůh“. Představy přátel o Bohu jsou zavádějící a klamné, jsou založeny na tom, co žije v hloubi našich srdcí. Přátelé od Jóba požadují pokání – pokání za hřích, jehož si není vědom. Ovšem, Jób o sobě ví, že je hříšný člověk, ale konkrétní vinu mu nelze prokázat. Před absolutní spravedlností, která trestá, aniž by vynesla odůvodněný rozsudek, člověku sice nezbývá než se sklonit, nikdy však ji nemůže uznat za spravedlnost. Naopak, pro naše chápání to vždycky bude vrchol nespravedlnosti. Právě tak i absolutní moudrost budeme vždycky schopni chápat jedině jako absolutní bláznovství: vždyť absolutní moudrost nelze vůbec pochopit, nelze jí naslouchat. Bůh s takovými vlastnostmi může budit strach, nikoli však lásku.
Před takovým hrozným Bohem – Nepřítelem hledá Jób zastání u Boha, který zachraňuje, o němž se nedá dlouze mluvit, ale který prostě přichází a prokazuje se jako Bůh milosrdný. Jako ten, kterého člověk může milovat stejně jako druhého člověka, aniž by přitom myslel na svůj prospěch či odměnu, prostě jen tak.
(dokončení příště)