Ajjúb podle islámských vykladačů
Opustíme proto spekulace o tom, co koránským textům předcházelo, a všimneme si krátce jejich dalšího osudu v dobách, kdy už byly posvátnou četbou miliónů. Podobně jako se vedle tóry objevila řada výkladových textů – midrašů, i islámští učenci cítili potřebu vysvětlit nejasná místa svého svatého textu pomocí různých metod, z nichž nejoblíbenější jsou volně navazující vyprávění. Vypravěč se vrací zpět, aby v závěru kratšího vyprávění dospěl k některé výpovědi svatého textu, která by v původním kontextu mohla působit záhadně nebo i rušivě (viz níže např. verše o Ajjúbově pokání nebo o svazku palmových listů). Jindy je sice myšlenka sama o sobě zřetelná, ale vypravěčova fantazie si přesto nenechá ujít příležitost k barvitému rozšíření látky (viz např. v následujícím odstavci). Stejně jako celým koránem, i Ajjúbovou postavou se zabývala celá řada vykladačů. Jejich vyprávění se sice v jednotlivostech liší, ale protože jsou všechna napojena na společnou linii hlavního děje a jsou vedena stejným pedagogickým záměrem, je možné sestavit je do více méně souvislé linie:
Ajjúb byl prvním prorokem po Josefovi. Někteří ho považují za potomka Abrahamova, jiní tvrdí, že stejně jako Jób pocházel z Edomu a byl potokem Ezauovým. Jeho žena – dcera Josefova syna Efrajima – se jmenovala Rahma. Porodila mu tři syny a čtyři dcery; podle jiných to bylo dvanáct dvojčat, vždy chlapce a děvče. Ajjúb byl nejbohatším mužem své doby. Všechny své sousedy převyšoval vlídností, dobrotou a pohostinností; žádný cizinec neodešel z jeho domu s prázdnou. Zastával se vdov a sirotků, k chudákům se choval jako otec, jeho správcové nesměli nikoho vyhánět z jeho polí a vinic (obšírné rozvedení verše súry 6,84 o Ajjúbových dobrých skutcích). V pokoji a blahobytu prožil 40 (nebo 80) let. Jako jeden z mála Alláhových „proroků“ (súra 4,161) byl všemi uznáván a milován.
Satan Ajjúbovi záviděl a marně se ho pokoušel svést k zanedbání náboženských povinností. Vystoupil k Alláhovi až do sedmého nebe, prohlédl si nebeské knihy, v nichž byly zaznamenány Ajjúbovy díky za všechna Alláhova požehnání, a zvolal: „Ó Nejvyšší, Ajjúb ti děkuje jen proto, že jsi ho bohatě obdařil. Ale dej mi moc nad jeho majetkem, a způsobím, že ti přestane děkovat.“ Alláh prohlásil, že Ajjúbovi věří. Satanovi nakonec vyhověl, ale jen proto, aby všichni viděli, že Ajjúb je jeho věrným služebníkem.
Vzápětí však Alláh poslal za Ajjúbem anděla Gabriela s varováním, že bude vystaven pokušení. Ajjúb odpověděl: „Jeli to vůle mého Přítele, nebojím se. Odevzdám se jeho úradku. Všechno, co přichází od mého Přítele, je krásné a dobré, když on to tak chce.“ – Tímto vyprávěním se mimo jiné vysvětluje, jak se Ajjúb dověděl o podrobnostech nebeského jednání a satanově iniciativě. Odněkud to totiž vědět musel, jinak by později nemohl říci: „Hle, satan mě postihl nemocí a trápením.“ (Súra 38,40)
Satan se s pomocí svých spolčenců – démonů z východu i ze západu – pustil do díla. Jednoho rána Ajjúb zrovna stál na modlitebním místě, když tu náhle přispěchali jeho služebníci a hlásili mu jeden po druhém, co se stalo: velká voda odnesla všechen dobytek – v pouštní bouři zahynuli všichni velbloudi – blesk spálil všechnu úrodu i ovocné stromy. Ajjúb všechno vyslechl, a potom z plného hrdla vzdal díky Alláhovi.
Potom si satan od Alláha vyžádal Ajjúbovy děti. Když byly všechny shromážděny v paláci, satan hrozně zařval, a způsobil takové zemětřesení, že se střecha propadla a všichni uvnitř zahynuli. Potom se v podobě člověka vydal za Ajjúbem, zrovna když se modlil, a oznámil mu smrt jeho dětí: „Stalo se to kvůli tvému pokrytectví, s nímž konáš skutky dobrodiní.“ Ajjúb zaplakal, vrhl se k zemi a poklonil se Alláhovi. Satanovi však odpověděl: „Odejdi ode mne, své děti jsem měl od Alláha jen jako zástavu“. Jiní říkají, že Ajjúbovi se z očí řinuly slzy, až hrozilo, že utone v bahně zoufalství. On se však ovládl, padl před Alláhem na zem a řekl: „Ničeho se nebojím, protože dokud mám tebe, mám všechno.“
Konečně satan požádal Alláha o Ajjúbovo tělo. Dostal je s výhradou, že nesmí ublížit jeho srdci, jazyku a rozumu (jinými slovy, nesmí mu fyzicky bránit ve výkonu náboženských povinností). A tak vdechl Ajjúbovi do nosu oheň (satan sám je totiž z ohně stvořen), až mu zčernal obličej. Potom mu ožehl celé tělo, takže mu vypadaly vlasy a všude mu naskákaly boláky a vředy. Červi žrali jeho tělo a vydávali takový puch, že všichni příbuzní a známí od něj utekli. Jenom manželka Rahma u něj vydržela. Ajjúb však neztratil trpělivost. Dokonce sbíral i červy, které si vyškrabal z ran, kladl je zpátky na své tělo a říkal jim: „Jen se najezte mého masa, dokud mě Alláh nevysvobodí.“
Na tomto místě se vykladači pozastavují nad tím, jak mohl Alláh satanovi dovolit, aby proroka ranil tak odpudivou nemocí: vždyť prorok, od něhož se všichni žáci odvrátí, už nemá komu prorokovat! Naopak, máli být prorok prorokem, musí ho Alláh chránit a posílat mu věrné učedníky, aby mu seděli u nohou a učili se z jeho moudrých slov. Z toho nutně vyplývá, že odpudivou nemoc způsobil Ajjúbovi satan.
Démoni satanovi poradí, aby Ajjúba svedl podobně jako Adama: prostřednictvím ženy. Rahma jediná u Ajjúba zůstala a vydělávala mu na živobytí. Satan se převlékl za starého muže a ve všech domácnostech, kde Rahma pracovala, roznesl zvěst, že Rahmin manžel trpí nakažlivou nemocí. Rahmu potom odevšad vyhnali.
Nato se chtěl Ajjúb vydat na veřejné místo a prosit o almužnu, ale i tam ho satan pomluvil, takže ho lidé chtěli ukamenovat. Rahma musela zesláblého Ajjúba nosit na zádech do jedné vesnice za druhou, ale tam se všechno opakovalo. (Podle jiné verze to byl Rahmin nápad, přinést Ajjúba na veřejné místo. On sám chtěl přijmout Alláhovu zkoušku bez reptání a ponižujícího žebrání.)
Tehdy se satan odvážil k novému výpadu. Navštívil Rahmu v podobě lékaře a tak dlouho se jí vyptával na její neštěstí, až ji přiměl k slzám. A hned měl také po ruce řešení: „Ať si ode mě Ajjúb vezme jednu ovci a obětuje ji v mém jménu, a hned ho Alláh uzdraví!“ Rahma tedy přivedla ovci Ajjúbovi a vyřídila mu lékařovu radu. Ajjúb však hned poznal, kolik uhodilo: „Bláznivá, ten lékař je satan, který tě chce odvést od náboženství, abys byla nevděčná. Copak nevíš, že všechno dobré i zlé pochází od Alláha?“
Podruhé satan přijel za Rahmou v podobě krásně oblečeného šlechtice na koni. Sliboval, že Ajjúba vyléčí, jen když se mu jedinkrát pokloní, či dokonce když jenom jednou před jídlem nevyřkne „ve jménu Alláhově“ a po jídle nevzdá Alláhovi chválu a vypije pohár vína. Jakmile se o tom Ajjúb doslechl, obořil se na svou ženu: „Celý den se bavíš se satanem, Alláhovým nepřítelem, mluvíš s ním a posloucháš ho. Přísahám u Alláha, jakmile mě uzdraví, nasázím ti sto ran. Jdi pryč a už se tu neukazuj.“
Když Rahma odešla, zůstal Ajjúb sám a neměl nikoho, kdo by se o něj staral. Tehdy zvolal k Alláhovi: „Postihlo mě soužení.“ (Súra 21,83) To však neřekl proto, že by si chtěl stěžovat. Chtěl se pouze omluvit, že je sláb a nemá nikoho, kdo by mu pomohl povstat k modlitbě. – Jiní zase vyprávějí, že Rahma v nejvyšší nouzi prodala své krásné vlasy pekařově ženě, aby pro svého muže získala trochu jídla. Jenže Ajjúb, zesláblý dlouhou nemocí, Rahminy vlasy potřeboval: držíval se jich totiž, aby neupadl při modlitbě. Proto, když uviděl svou ženu bez vlasů, zvolal: „Postihlo mě soužení.“
Zač ale Ajjúb – tak vzorný a bezúhonný musel činit pokání? (Súra 38,44) I zde se vypravěč vrací trochu zpátky. Když Rahma chodila od domu k domu a sháněla práci a všichni ji posílali pryč, musela od nich ledacos vyslechnout: „Ajjúb jistě není pravým prorokem Alláhovým, ale svévolně se odvolává na jeho jméno. Jinak by teď na tom nemohl být tak bídně: to je jasné znamení Alláhova hněvu.“ Když se Ajjúb od Rahmy o těchto řečech dověděl, modlil se: „Ó Alláhu, ve všem neštěstí jsem zachoval trpělivost a netoužím po ničem jiném, než abys byl spokojen.“ Tu se z nebe ozval Alláhův vyčítavý hlas: „Jaképak neštěstí jsme ti způsobili? Copak jsme ti udělali? Vždyť mnoho jiných proroků nás prosilo, abychom na ně seslali bídu a vyzkoušeli je, a my jsme jim nevyhověli.“ Na to si Ajjúb naplnil ústa popelem a pravil: „Kaji se, ó Alláhu.“ Uvědomil si totiž, že prorok si nesmí na utrpení stěžovat ani náznakem, naopak má po něm toužit.
Podle jiného výkladu se Ajjúbovi v mysl vkradla myšlenka: „Obstál jsem v neštěstí.“ Tu se ozval nebeský hlas: „Ty že jsi obstál? Anebo jsme to byli my, díky komu jsi obstál? Kdepak bys nabral tolik trpělivosti, kdybychom každý vlásek neštěstí nepodložili horou trpělivosti?“ A tak se Ajjúb musel kát za svou tajnou myšlenku.
Ze všech stran přicházeli za Ajjúbem nemocní, aby se za ně modlil. Ptali se ho: „Proč se nemodlíš sám za sebe?“ Ajjúb odpověděl: „Styděl bych se prosit Alláha o vysvobození, když teď maličko trpím, a předtím jsem žil osmdesát let v blahobytu.“ Na to mu prý Alláh sám přikázal, aby se k němu pomodlil, a na jeho modlitbu mu odpověděl slovy: „Dupni nohou. Zde je chladná lázeň a nápoj.“ Ajjúb dupl nohou na zem, a hned pod ním vytryskl pramen vody. Jen co se v něm umyl, vnější příznaky nemoci byly ty tam. Potom dostal příkaz dupnout podruhé. Objevil se nový pramen, a když se z něj napil, zmizely i všechny vnitřní bolesti, nemoc i stáří. Byl zase zdravý, mladý a krásný. Posadil se na kopec a počkal na Rahmu. Když ho Rahma nenašla na starém místě, začala se o něj bát. Nestalo se mu nic? Tu spatřila mladého muže na kopci. Šla za ním a zeptala se, zda neviděl nemocného starce. „Co s ním máš společného?“ zeptal se mladý muž. „Je to můj muž,“ odpověděla. „A poznáš ho, když ho uvidíš?“ „Samozřejmě, už spolu žijeme léta.“ „A jak vypadá postavou a v obličeji?“ „Když byl mladý, byl trochu jako ty,“ odpověděla. Na to Ajjúb řekl: „Já jsem tvůj muž. Alláh mi prokázal milost, zbavil mě všech trápení a nemocí a daroval mi mládí.“ Tu se objali a plakali radostí. Mezitím Alláh zdvojnásobil Ajjúbovo jmění a oživil jeho děti. Rahma také omládla a dala mu ještě 26 synů.
Tu si však Ajjúb vzpomněl na svou přísahu, že po svém uzdravení potrestá svou ženu sto ranami. Co teď? Tehdy Alláh řekl: „Uchop rukou svazek a udeř s ním (svou ženu tak), abys nespáchal hřích (neporušil přísahu).“ (Súra 38,43) Byl to svazek sta proutků, opatrně svázaných k sobě tak, aby stačila jediná rána? Anebo zlatá větévka s rovnou stovkou lístečků? Ať tak či onak, moc to nebolelo, a Ajjúb splnil svou povinnost – jako výtečný služebník.
Vykladači koránu vyprávějí i o třech Ajjúbových přátelích. Z Jemenu přišel Jafaz, z Palestiny Sadduq, z Tarsu Safar. Když viděli, že Ajjúbovo trápení trvá již dlouho, řekli si mezi sebou: „Alláh by něco takového nedopustil, kdyby Ajjúb byl jeho opravdovým služebníkem.“ Potom se obrátili přímo k Ajjúbovi: „Kdybys byl býval konal dobré skutky, Alláh by tě jistě bohatě odměnil. Ale teď je tvá bída důkazem, že to, cos činil dobrého, jsi nedělal z upřímného srdce.“ Ajjúb odpověděl: „Vidím, že mě kritizujete, protože tomu nerozumíte: to jsem si o vás nemyslel. Vždyť Alláh ze svých služebníků zkouší, koho chce, aby ho přehojně odměnil, stejně jako zkoušel ostatní proroky.“ Potom Ajjúb pozdvihl oči k nebi a modlil se: „Můj Bože a Pane, neodvracej ode mě svůj obličej. Podívej se, jak trpím, lámou se mi nehty, mé rty jsou trouchnivé, i jazyk a nos, moje tělo chátrá a mozek se mi roztéká. Změnil jsem barvu a obličej mi zčernal, a ti, kdo mi měli vzdát úctu, mě ponižují.“
Tu přišel nějaký mladý muž a pokáral Ajjúbovy přátele: „Proč jste tak nerozumní? Vězte, že Ajjúb patří k nejlepším Alláhovým služebníkům. Vždyť Alláh zkouší své proroky a svědky.“ Po něm zas promluvil k přátelům Ajjúb: „Teď jste v srdci zmateni, ale kdybyste do něj nahlédli, našli byste v něm mnoho hříchů. Nyní jsem příliš sláb, abych o tom hovořil. Ale On, až bude chtít, mě uzdraví.“ Ajjúb ještě ani nedomluvil, když ho obklopil černý mrak a z hromů a blesků se ozval hlas: „Ajjúbe, Alláh k tobě mluví, jsem těsně u tebe. Odpovídej mi, jestli dovedeš, postav se mi jako mocný mocnému. Se mnou se však nemůžeš přít, tak jako nemůžeš změřit déšť či zvážit oheň, ani se nemůžeš v poledne vrátit k ránu. Kdepak jsi, Ajjúbe, byl v onen den, když jsem stvořil zemi a upevnil ji na jejích základech? Kdepak jsi byl, když (a dále mluví vykladači koránu velmi podobně jako kniha Jób v 38.– 41. kapitole). Ajjúb odpovídá pokorným doznáním: „Můj rozum na to nestačí – kéž by mě země pohltila dříve než bych řekl slovo, jímž bych mohl rozhněvat svého Pána. Slituj se nade mnou.“ Tu se ozval z nebe hlas: „Ó Ajjúbe, trpělivě vytrvej.“ Rahma na to řekla: „Ajjúbe, požádej Pána, ať se nad tebou smiluje.“ On však odpověděl: „Stydím se cokoli od Alláha žádat. Ale i kdybych zahynul, však on ti stvoří nového druha, který se s tebou ožení.“ Rahma se však rozplakala: „Při Alláhovi, po tobě si mě už nikdo nevezme za ženu.“ – Na to přichází anděl Gabriel, radí Ajjúbovi, aby dupnul na zem, a Ajjúb je zachráněn, jak jsme již viděli výše.
Takové jsou hlavní myšlenky dvou desítek vykladačů od 10. století až dodnes. Přestože pocházejí z nejrůznějších tradic – jsou mezi nimi sunnité, šíité i súfijci – v pohledu na Ajjúba se všichni pozoruhodně shodují: proto jsme je také mohli shrnout do tohoto krátkého přehledu. Všechna záhadná místa v koránu se vysvětlila. Ajjúb snáší trpělivě všechna protivenství, a Alláh ho vede správnou cestou. Vnucuje se nám obdiv ke krásnému hrdinovi víry, který ani na okamžik nezapochybuje o Alláhově dobrém úmyslu, neboť je si jist jeho přátelstvím.
(pokračování příště)