Mýlil se Alois Jirásek?
Oč nám jde ve sporu o Koniáše, který Jiří Bílý (Protestant č. 7/94) halí ve vznešené, ale nic neříkající fráze o shromáždění nových faktů z 18. století (ve skutečnosti žádná neuvádí a přechází podstatná fakta dosud známá), o tom, že žádná společenská skupina nemá monopol pravdy, že historická pravda musí být hledána integrálně apod.?
Nuže, jde o to, že násilná rekatolizace po Bílé hoře, kterou již Jan Amos Komenský a Josef Dobrovský nazvali temnem, temnotou ap., těžce poškodila českou společnost a českou kulturu. O to, že toto temno dosáhlo největší hloubky v prvních dvou třetinách 18. století, za působení P. Antonína Koniáše, v době, kdy v jiných státech již bylo pronásledování jinověrců pro odchylné náboženství dávno překonaným přežitkem, zatímco v českých zemích znovu, s nebývalou tvrdostí zesílilo ze strany státu i církve neúprosné pronásledování tajných evangelíků, na němž se s neobyčejnou horlivostí podílel i P. Koniáš. O to, že tyto skutečnosti, bezpečně vědecky zhodnocené řadou předních českých historiků (Josef Dobrovský, Antonín Gindely, Tomáš V. Bílek, Antonín Rezek, Čeněk Zíbrt, Josef Volf, Jaroslav Vlček a mnoho dalších), jsou popírány těmi, kdo navenek s násilnou rekatolizací údajně nesouhlasí, ale obhajují či oslavují ty, kdo ji prováděli, včetně způsobů, jakými to činili. O to, že při takové obhajobě hrubě zkreslují historii, když tvrdí, že svědectví o rekatolizačním teroru jsou jen beletristickým výmyslem apod.
„Katolická apologetika se snaží diskreditovat Husa a reformaci, ale dovede to jen nepravdou, ba přímo lží,“ vytýkal T. G. Masaryk, který některé projevy podobné propagandy nazval doslova a do písmene blbostí. Pokud jde o pobělohorskou protireformaci, pak jsou ony nepravdy obzvláště nepravdivé, ony nejapnosti obzvláště nejapné, patrně podle zásady Duchovních cvičení Ignáce z Loyoly: „Abychom si ve všem správně počínali, musím držeti, že o bílém, které vidím, jest mi věřiti, že je to černé, jestliže to církev hierarchická tak rozhodne“ – dnes o to trapnější, že mnozí katoličtí historici (Eduard Winter, Václav Medek, Jaroslav Kadlec, August Franzen, Bedřich Smékal) soudí o těchto otázkách objektivněji.
Naproti tomu např. Radomír Malý (Koniáš – patron cenzorů?, Akord č. 3/92–93) vytýká, že „dáváme přednost románům před prameny… Tak se mohlo stát, že skutečná historická postava Antonína Koniáše zůstávala zahalena mýtem až do období dvacátých let našeho století, kdy historik biskup Podlaha vydal posmrtné Elogium, které o Koniášovi napsal neznámý jezuita.“ Jenže Podlahova studie Život a působení Antonína Koniáše s uvedeným Elogiem jako přílohou vyšla již v roce 1893 (kromě toho ji o třicet let předešel Koniášův vědecký životopis bez mýtů z pera Ignáce Jana Hanuše), obojí se pak stalo – s dalšími cennými Podlahovými články (např. Z dějin katolických misií 1670–1700, Z dějin katolického boje náboženského s jinověrectvím v Čechách v letech 1700–1756 aj.) – jedním z nejzávaznějších pramenů pro Jiráskův zcela hodnověrný a objektivní „historický obraz“ Temno.
Při podobném přístupu Radomíra Malého k pramenům neudiví jeho tvrzení, že v převážné většině při misiích kacířské knihy nosili k posouzení sedláci, kteří se protestantismu zřekli, že Husovy spisy měly být zkráceny o určité pasáže, považované za závadné (!). „V nemilosti byly pochopitelně evangelické modlitební knihy, kancionály a duchovní četba, jejichž vlastnictví bylo tehdy proti císařským zákonům“ – což i Radomír Malý považuje za neslučitelné se svobodou svědomí – tyto spisy ovšem tvořily zhruba třetinu české knižní produkce do r. 1749 – jejich odebírání majitelům, provázené násilím proti těm, kdo je měli a četli, případně jejich úplné zničení patrně žádnou škodu na české kultuře nepředstavovalo. Radomír Malý se k tomu aspoň nevyjadřuje, nic také nepraví o tom, že opatření proti kacířským knihám a další potlačování svobody svědomí neměla původ až v „císařských zákonech“, ale v usnesení Tridentského koncilu římsko-katolické církve v letech 1545–1563.
Jiní apologeti rekatolizačního teroru si tuto otázku ještě zjednodušili. P. Alois Kánský v brožuře Páter Antonín Koniáš – Několik pohledů na působení jezuitů v pobělohorských Čechách (1991), kromě jiných nehorázností prohlásil pronásledované evangelické písemnictví za „slabomyslné“ (s. 11) či „hloupé knížky a spisky“ (s. 22). Slabomyslnými a hloupými jsou mu ovšem proto, že jejich „většina… k nám byla importována proto, aby se oslabil vliv a význam katolického náboženství“, (s. 11), které tedy jediné patrně má patent na rozum a moudrost, ušlechtilost a duchaplnost knižní tvorby. Nepravdou podobného druhu je i výmysl Petra Koláře (Jezuité se neptají na víru, LN 17. 6. 1994), že v době, kdy měli jezuité v rukou cenzuru, mohly vycházet protestantské zpěvníky (!). Ani to není v jeho článku nepravdou jedinou.
„Ponurý obraz o zpátečnickém působení jezuitů v českých zemích vznikl v devatenáctém a na počátku dvacátého století,“ píše Pavel Kosatík (Magazín Dnes, 11. 8. 1994) a docela vážně tvrdí, že „přestože literární vědci (jako Arne Novák) a historici (jako Zdeněk Kalista) upozorňovali, že obraz jezuitů v … Jiráskově Temnu je tak zjednodušený, že popírá skutečnost, obraz jezuitů jako škůdců národa se ujal“. Opět nepravda vedle nepravdy. „Ponurý obraz jezuitů“ není plodem beletrie devatenáctého a počátku dvacátého století – o jejich neoblibě a nenávisti k nim přinesli svědectví již J. A. Komenský a další evangeličtí historici (Jiří Holík, Martin Kopecký) ve vyhnanství 17. a 18. století či dopis pronásledovaných evangelíků sboru evangelických knížat na říšském sněmu v Řezně r. 1735 s prosbou o ochranu před jezuitským terorem a mnoho dalších pramenů. „Moje vlast česká po bitvě na Bílé hoře za pět let byla navrácena v lůno církve katolické. Kazatelna, ze které zvěstováno býti mělo učení lásky, bylo tehdá popraviště, a hlasateli učení Kristova dragouni ve spolku s jezuity,“ prohlásil F. L. Rieger v r. 1849 na kroměřížském sněmu, kde se skupinou českých poslanců podal návrh na ústavní zakotvení zákazu jezuitského řádu a jeho činnosti v celém habsburském soustátí.
Dále – Arne Novák (ani Zdeněk Kalista) nejenže nikdy nenapsal onen nesmysl, jaký mu přisuzuje Karel Kosatík (podobně se dovolává Arne Nováka i Radomír Malý) – naopak, jeho rozbor Jiráskova Temna ve Zvonech domova (1916) je snad tím nejlepším, co kdy bylo o Jiráskově díle napsáno. „Alois Jirásek rozšířil Temnem znamenitě naše vědomosti o tragické agonii české reformace ve věku osmnáctém, a to nejen detaily nově shledanými, ale i bystrým rozborem ideového života věrných i nevěrných dědiců Jednoty bratrské… hojností těchto poznatků nových jest Temno takměř odbornou studií monografickou k dějinám náboženského hnutí českého před patentem tolerančním.“ (s.124–125)
„Hluboce temné, jakoby zakouřené barvy těžkého nánosu, jimiž Alois Jirásek zpodobnil vůdce protireformace české, nemají ničeho společného s konvenčním podáním jezuitů v běžných historických románech. Pronikavá věcnost jeho psychologie noří se nejen pod povrch frází a slov, kterými jezuitští misionáři konají dílo hněvu a soudu, ale i pod samy myšlenky duchovních agentů, detektivů a inkvizitorů a sestupuje až na dno jejich divokého života smyslového a jejich vášnivé citovosti – černé sutany padají a obnažující pohled historického dušezpytce proniká srdce i ledví. Co dovede v oblasti dějinné introspekce, překonavší na dobro všecku průpravu dokumentární, ukázal Jirásek nadživotní figurou P. Antonína Koniáše, jež v jeho životním díle hledá sobě rovných… Kdekoliv se v Temnu zjeví Koniášova spíše španělská než česká postava, ovane čtenáře studeně jedovatý vzduch krypty v jezuitském chrámě; tak sugestivně postihl Jirásek duchovní tajemství vrcholné protireformace.“ (s. 134–135)
Tak a podobně oceňoval Arne Novák vysoké myšlenkové i umělecké hodnoty Jiráskova nejlepšího díla, s jehož ideou se plně ztotožňoval; stručněji tak učinil i v posledním vydání svých Přehledných dějin literatury české z r. 1936 (s. 755).
A nejen Arne Novák – neméně vřele přijali Temno další přední historici a literární kritici – zejména Josef Laichter, František M. Bartoš, Jan B. Čapek; k nim se čestně přiřadil pod šifrou „v“ i neznámý autor v katolickém deníku Čech (Jiráskova kniha Temno, 20. 6. 1915). Flora Kleinschnitzová ve stati Prameny Jiráskova Temna (sborník Alois Jirásek, 1921) provedla rozbor umělcovy práce s prameny, o něž svůj objektivní pohled bezpečně opřel. Temnu z r. 1913 ovšem předcházelo více než dvousetleté úsilí českých historiků, kteří po zrušení jezuitské cenzury nebo mimo její dosah v četných dílech přinesli vědecký podklad pro to, co pak Jirásek věrohodně a působivě umělecky zpracoval; v zásadě, i při vší umělecké licenci, které básník užil, jeho dílo odpovídá historické skutečnosti na úrovni jejího vědeckého poznání v době vzniku Temna. Z těch, kteří později potvrdili jeho pojetí působení Tovaryšstva Ježíšova v nejhlubším temnu doby Koniášovy, připomínáme zejména Jana H. Opočenského (Protireformace v Čechách po Bílé hoře, 1914), Josefa Pekaře (Bílá hora, 1931) Jiřího Mikulce (Pobělohorská rekatolizace v českých zemích, 1992) a Jana Buriana (Baroko v Čechách a na Moravě, 1993).
Nikdo z historiků, tím méně Jirásek, nepovažoval P. Koniáše za zloducha, záměrného nepřítele českého národa a české řeči. „Ne zlostník, ale horlivec nerozumný“ – tak výtečně vystihl Koniáše autor jeho prvního novodobého životopisu Ignác Jan Hanuš. Dodejme, že i vedení jezuitského řádu v Římě byla Koniášova přehnaná horlivost vůči českým kacířům tak tvrdá, že žádalo r. 1747 jeho odvolání z misijní práce. Jiří Bílý jej označuje za vzdělaného teologa, což mu nemusíme upírat. Ovšem, k čemu to bylo prospěšné v Čechách, kde od husitské revoluce lidé mohli svobodně číst a vykládat si vlastním rozumem bibli, kterou znali mnohdy lépe nežli italští biskupové, jak se znovu potvrzovalo i ve střetech jezuitů s vyslýchanými evangelíky. Pro P. Koniáše však byla bible v rukou prostého věřícího zdrojem všeho kacířství – tento názor snad nejlépe vystihuje pochybnost teologie, kterou se řídil, a jeden z nejpodstatnějších rysů temna, jakým byla násilná rekatolizace.