V levém horním rohu gobelínu ve velké aule Univerzity Karlovy je jako znak theologické fakulty uveden pelikán s velkými perutěmi a dlouhým zobancem. Stejný pták je nad kazatelnou tolerančního kostelíku v Neratovicích-Libiši. Na prsou ptáka je zobrazena krev, kterou si rve zobákem ze svých prsou. Symbolika je zřejmá: jde o sebeoběť. Své mladé chce nasytit i tehdy, když se jinde potravy nedostává.
Jan Palach byl studentem Univerzity Karlovy a členem libišského sboru. Tři týdny před svým činem stál se svou maminkou v kruhu s ostatními kolem stolu Páně v libišském chrámě a přijímal kalich a jedl chléb. Symbol sebeoběti byl nad námi všemi. Připomínali jsme si jej i v slovech ustanovení večeře Páně.
Při vycházení z chrámu vyslovil v krátkém rozhovoru mladý student svou starost: církve by měly více podpořit svůj národ v odolnosti vůči lži a násilí. Pak stanul pod kazatelnou s ptákem – pelikánem ještě jednou: den před 16. lednem 1969. Pochovávali jsme jeho strýce. Na hřbitově zaslechl slova z evangelia: „Blahoslavení, kteříž trpí pro spravedlnost…“
Každý čin sebezmaření je nepřístupný pohledu zvnějška. I komentář, který k němu přičiní sám ten, kdo se odhodlává k takovému činu, je víc než dvojznačný. Při jemnosti úsudku a hluboké oddanosti studiu dějin a zvláště některým postavám naší minulosti (Hus, Komenský), které provázely životní cestu J. Palacha, nemohu se vyrovnat s myšlenkou, že by se obětoval pro cíle, které jsou zachyceny v dopise tzv. skupiny odhodlaných. Leží příliš na povrchu. Zápas proti cenzuře, za odchod cizích vojsk, proti rezignaci těch, kdo se začínají přizpůsobovat, vyžaduje jistě mnoho sil. Avšak strhnout lidskou bytost k takovému sebepřesahu, v němž se zjeví jako žhnoucí pochodeň – a stane se na okamžik světlem žalujícím na každou temnotu a nízkost – nedokáže. Zde musel náš student vstoupit až do míst, která nikdo z nás nedohlédne a jež lze jen tušit. Zde musel stát v osamocení své duše v společenství těch, kdo před ním v dějinách přinášeli oběť nejvyšší. Tady stanul pod křížem Toho, jehož lámané tělo a vylitou krev symbolicky naposledy přijímal o vánočních svátcích pod kazatelnou libišského chrámu.
V kázání na Olšanském hřbitově jsem pověděl, že v činu Jana Palacha je velké poselství naděje. „Pochopil, že postavit se za pravdu žádá od člověka náročné svědectví a někdy i svědectví stvrzené smrtí. A před tímto svědectvím sám neuhnul. Vzal je dobrovolně na sebe. Jsme sevřeni mimořádností jeho činu, který nám všem odhaluje dimense pravdy, které jsme mohli jen stěží tušit … Po smrti Jana Palacha bude každému o něco těžší zůstat tváří v tvář této výzvě lhostejným a stane se takřka nemožným vrátit se k dennímu pořádku … Víme, že čas poplyne a paměť bude nebo může vyhasínat. Ale jsem přesvědčen, že jeho čin čisté lásky bude už navždy povzbuzením lidem unaveným, slabým, bude výzvou k naději. On bude naším lepším já, zdrojem nové odvahy stát na poznané pravdě a nikdy nepřestat bojovat o takové vztahy mezi lidmi, v nichž by takové oběti nebylo více třeba.“
„Tváří v tvář této výzvě stane se takřka nemožným vrátit se k dennímu pořádku.“ Samozřejmě, že jsem se já sám přečasto vracel k dennímu pořádku. A se mnou jistě všichni, kdo měli v paměti tento čin mladého studenta. Ale kdesi v hlubinách, v těch lepších chvílích svého života jsem věděl, že má-li v něm něco hluboký smysl, pak to leží v témže směru a je syceno z téhož zdroje, který se otevřel Janu Palachovi. Jeho singulární čin je nenapodobitelný. Ale svým poselstvím ukazuje k místu, z něhož mohou čerpat i naše činy sílu. Při všem konání – ať jde o nejjemnější předivo myšlenek v duchovním aktu, nebo o fyzickou námahu, či nárok, v němž stojíme při nesnadném rozhodování, ve chvílích, kdy na sebe bereme mimořádnou odpovědnost, vstupujeme do polohy života, v níž se ocitáme nablízko tomu, kdo sám sebe vydal zmaru. Opakuji: jeho singulární čin je nenapodobitelný. Ale přibližujeme se mu pokaždé, když na sebe bereme něco z intenzity utrpení, jímž musel on sám tam na horním konci Václavského náměstí v šestnáctý den v měsíci lednu roku 1969 projít.
Při několikerém setkání s maminkou Jana Palacha jsem z jejích úst slyšel otázku, která ji od první chvíle neopouštěla: proč to Jan udělal, jaký to má smysl? V prvních týdnech po pohřbu byla překvapena mimořádnou odezvou Janova činu nejen u nás, ale i v ostatních zemích Evropy. Byla matkou někoho, po němž se pojmenovávají ulice, náměstí, jemuž se na počest vztyčují sochy, o němž se mluví na vlnách éteru, kdo inspiruje k zakládání spolků. Dostala obrovské množství dopisů, byla dojata skutečností, že na Janově hrobě hoří neustále svíce, přicházejí tisíce neznámých z domova i ciziny. Ani to ovšem nemohlo utišit její bolest a natrvalo zaplašit onu neodbytnou otázku. Nejhůře jí bylo tehdy, když ji i Janova bratra nutila Státní bezpečnost, aby dali svolení k převozu Janových ostatků do Všetat. Přivolila jen v krajní úzkosti pod hrozbou, že odmítneli, bude Jan převezen na neznámé místo do masového hrobu. K hoři, které v sobě nosila, přibyl i pocit viny, že přivolila k něčemu, na co nemají živí vůči mrtvým právo.
Nedožila se listopadových událostí z roku 1989. Naopak odcházela z tohoto života v času hluboké normalizace, kdy se zdálo, že celá společnost se naprosto přizpůsobila těm podmínkám, jež Jan Palach považoval za nepřijatelné. Pochybnosti o smysluplnosti jeho činu ji patrně provázely až do konce života. Až listopadové dny a pokusy části naší společnosti po vzniku Charty 77 nasvědčovaly tomu, že vůlí k obnově občanské odpovědnosti, provázené tehdy jistou mírou protivenství, se opět přibližujeme smyslu Palachova sebeobětování. Proto se v oněch převratných událostech znovu vynořovalo jeho jméno jako symbol něčeho, co je ve vší bezbrannosti vítězné. Uvědomoval jsem si, že zápas o pravé lidství nelze v tomto porušeném světě uskutečňovat jinak, než drobnými či většími kroky oběti. Ztracený smysl se vracel v duchovním otřesu, jemuž jsme byli vystaveni, když jsme se rozpomínali – tehdy silněji, než kdykoli předtím – na nejnosnější tradice našeho národního bytí napomáhající nám k sebeobnově.
A v nich má jistě své místo i Jan Palach. Nezanechal žádné dílo, nenapsal žádné články nebo knihy. I to ještě zesiluje singularitu jeho činu. Avšak i tak je výzvou. Byl to čin lásky, která pro sebe nic nečeká. Naopak všechno dobré chystá těm, kdo se jí otevřou a po svém, v jiných podmínkách a na jiných místech a bez oné nenásledovatelné mimořádnosti, tento čin následují. V tom je natrvalo zachována jeho památka. A v tom je ulomen i osten úzkosti jeho matky, jež se až do smrti ptala po smyslu jeho sebeoběti.