Širokými chodbami vatikánskými proudí pestré zástupy kardinálů, biskupů, synodních představitelů, duchovních, pastorů, vědců i politiků. Po několika zákrutech se nakonec dostávají na místo určení, do bohatě vyzdobené audienční komnaty uprostřed palácového komplexu. V dálce zaznívá sborový zpěv jeptišek ze země na periférii Evropy. Společnost se usazuje a sál se zaplňuje lehce vzrušeným hovorem. Zpěv v dálce utichá. Ticho. Napětí prudce stoupá. Náhle se z předních řad, kde sedí biskupové v plném ornátu, ozývá zpěv oné známé písně: Jezu Kriste, štědrý kněže. Ostatní se připojují. Do sálu vchází skupinka lidí, a v jejím středu křehký starý muž v bílém. Audience u papeže Jana Pavla II. začíná. Jejím důvodem je kauza Jana Husa, stará kolem 584 let, a přece ještě nedořešená. Za všechny shromážděné vysoké činitele církve i státu se ujímá slova pražský kardinál Miloslav Vlk. Zpočátku, stručně a výstižně, popisuje celý případ. Reformátor Jan Hus byl roku 1415 upálen pro domnělé kacířství, ale jeho smrt v Čechách způsobila pouze rozdělení a ještě větší zneklidnění. Česká římskokatolická církev dospěla k názoru, že tenkrát došlo k veliké chybě a je nejvyšší čas ji napravit. Do práce se pustila odborná komise a na nynější konferenci se vedle vědců shromáždili i církevní představitelé a politikové. Jan Pavel II. v obšírné odpovědi zdůrazňuje myšlenku lítosti. Lituje toho, že církev na počátku 15. století odsoudila českého církevního reformátora k smrti upálením. Husova smrt způsobila příliš mnoho neštěstí a utrpení. Bouřlivé dějiny Střední Evropy to příliš poznamenalo. Nyní ale nastává jiné období, v kterém hledání pravdy o Husovi, jeho názorech a významu spojuje lidi z různých tradic. Zaznívá potlesk, po napětí následuje uvolnění. Cíle bylo dosaženo: církev, stát i národ v Čechách a na Moravě mohou uzavřít jedno období svých dějin.
Na první pohled je to jednoduchá záležitost: římskokatolická církev vyslovila – již pokolikáté v posledních letech – svou lítost nad bolestivými událostmi v minulosti. Již dříve se této pocty dostalo Galileimu, americkým Indiánům, obětem protireformace v Evropě, Lutherovi, židovskému národu. Rok 2000 je za dveřmi, a tak se církev pustila do velkého úklidu v přeplněném skladišti své historie. Ještě než nastane velké papežem ohlášené milostivé léto, je třeba vyrovnat morální dluhy z minulosti. Kauza Mistra Jana Husa je vlastně docela jasná. Lidový kazatel byl odsouzen, protože vytrvale kritizoval tehdejší církevní autority; nerozpakoval se ani zásadně zpochybnit papežskou autoritu. Nebyl ovšem sám, a nebyl ani nejradikálnějším z těch, kdo hlásali podobné názory. Na tom, že se tenkrát diskutovalo o absolutních mocenských nárocích papeže, není nic divného. Společnost a církev doby Husovy vězela v hluboké krizi, která se projevila mimo jiné větším počtem papežů: na titul „Servus servorum Dei“ si dělali nárok dva, či dokonce tři papežové současně. Papežové sami promrhali svou autoritu; jenže zaplatit za to musel (jako Hus) ten, kdo to řekl nahlas. Hus byl odsouzen na koncilu, který se roku 1415 sešel v Kostnici, aby udělal definitivní tečku za církevním rozkolem. Proces, při němž došlo k mnoha základním pochybením, byl všechno jiné než řádný – a to i podle tehdy platných měřítek. Otázka zní, odkud vzal koncil právo poslat Husa na smrt. Z církve, která byla uvnitř hluboce rozdělená? Jakou autoritu měl koncil v otázkách pravdy a dogmatu? Právní platnost kostnického ortelu je zpochybněna dostatečným množstvím argumentů. Už přes století bylo nasnadě, že rozsudek je třeba z formálních důvodů odvolat. Proč se tak dosud nestalo? To souvisí s politickými okolnostmi a také s „druhým životem“ Jana Husa. Když nyní papež rozhodl o znovuotevření kauzy a vyslovil dne 17. 12. 99 svou lítost nad Husovou smrtí, je to událost významná především z (církevně) politického hlediska.
Problémy s Husem začaly pro církev v Čechách a na Moravě, a to i v mezinárodním měřítku, teprve po reformátorově smrti. Hned po jeho popravě se různé strany církevní a politické reprezentace spojily v odporu proti pokusům mezinárodní církve a císařské říše o ovládnutí tohoto území. Souběh různých faktorů a vlivů vedl k tomu, že české země přibližně dvě stě let byly výjimečnou oblastí na mapě Evropy. Pět kacířských výprav, které papež vyhlásil proti kacířským husitům, ztroskotalo na rozhodném odporu Husových českých následovníků. Nakonec byla církev donucena k tomu, aby výjimečné postavení Čech a Moravy oficiálně uznala. Výjimka se týkala zvláště symbolu husitského hnutí, totiž přijímání eucharistie z kalicha. Zatímco všude v Evropě věřící při mši dostávali pouze chléb – a to většinou jen čtyřikrát či pětkrát v roce – husité podávali i víno. Kromě toho slavili Večeři Páně mnohem častěji, a připouštěli k ní i své děti.
Tento stav, výjimečný z církevního i politického hlediska, trval do roku 1620. Evropská reformace 16. století od základu proměnila politickou mapu světadílu. Mezi katolickou a protestantskou stranou propukly náboženské války. Bitva na Bílé Hoře roku 1620 byla jedním z mnoha projevů ničivého násilí, které se rozpoutalo nejen v českých zemích, ale především v Německu. Pro české země však tato událost měla zvláštní význam, neboť se stala závěrečným mezníkem období relativní svobody a samostatnosti. Pod vedením církevní a světské vrchnosti byl nyní tvrdě prosazen rekatolizační program. Ti, kdo smýšleli jinak, byli popraveni nebo museli odejít ze země. Protireformace v Čechách a na Moravě nakonec zvítězila. Doba, kdy dědici Jana Husa mohli svobodně žít a vyznávat svou víru, byla náhle pryč.
Právě období protireformace se napříště stalo velkou překážkou v komunikaci mezi Čechy a římskokatolickou církví. Z veřejného života byly důsledně vyhlazovány vzpomínky na Husa a husitské hnutí. Přepisovaly se dějiny, národ měl dostat novou identitu. Čechy, dříve země se zvláštním statutem, se staly poslušnou a poněkud provinciální součástí habsburské monarchie – dokud se v 19. století tiché vody nerozvlnily náporem sílícího národního uvědomění. Povstala nová generace intelektuálů, kteří interpretovali dějiny a identitu českých zemí v novém zorném úhlu: husitské období považovali za vrchol českých dějin. Podle tohoto výkladu potlačení husitských tradic počátkem 17. století bylo současně potlačením české identity. Katolicismus, a zvláště cizí, centralistická vláda ve Vídni prý usilují o postupný rozpad a zahlazení českého svérázu. Český národ je na umření – zněla nová diagnóza.
České dějiny se znovu octly na koberečku –tentokrát s novým výsledkem: církevní reformátor Jan Hus se stal národním symbolem nezávislosti a svobody. V novém ideologickém pohledu se římskokatolická církev jevila jako protivník, nositel myšlenek cizích českému národu. Nejvýznamnější zakladatel Československé republiky roku 1918 a její pozdější prezident Tomáš Garrigue Masaryk se domníval, že příslušnost k národu Husovu se nachází ve velkém napětí s příslušností k římskokatolické církvi – i když později toto stanovisko poněkud poopravil. Vztahy nového státu a katolické církve byly napjaté až do samého konce prvního období nezávislosti v letech 1938/39. Dialog o neuralgickém bodu české společnosti nebyl z politických důvodů možný ani po válce. Komunistický režim se nadšeně chopil stereotypního obrazu římskokatolické církve. Vykreslil ji jako mocichtivou, utlačovatelskou a klerikální organizaci prosazující zájmy bohaté třídy, aby tak dosáhl vlastních politických cílů. Proto také právě tato církev v poválečném období v Československu nejvíce trpěla.
Kauza Jana Husa, která se táhne od roku 1415 až do 20. století, zabránila plné integraci české římskokatolické církve do společnosti. Na církev se hledělo s velkým podezřením, jakoby stále usilovala především o politický vliv. Tato otázka je citlivá i dnes, v demokratickém Česku. Od převratu roku 1989 církev uplatňuje nároky na restituci majetku, zabaveného komunistickým režimem. Za deset let se nenalezlo řešení. Přední politikové naznačují, že církev by chtěla pomocí restituovaného majetku uplatňovat ve společnosti větší vliv. Stejně jako v první svobodné československé republice, ani teď se nedaří dospět k uspokojivému řešení vztahů mezi církví a státem.
Římskokatolická církev pochopila – pozdě, ale ještě včas, – že česká společnost ji přijme za svou teprve tehdy, až se omluví za kauzu Jana Husa. Po několika pokusech v letech sedmdesátých a osmdesátých, omezených především na oblast teologie, se kauza náhle vyšvihla na vrchol agendy díky politickému zemětřesení roku 1989. Papež Jan Pavel II. se roku 1990 chopil iniciativy a nastartoval proces oficiálního přehodnocení Husova procesu. Vyzval k novému studiu osobnosti Jana Husa a jeho významu coby církevního reformátora.
Bylo třeba revidovat kostnický proces roku 1415. K tomu byli přizváni historikové, teologové a právníci. Práci řídila a formovala komise, ustavená pražským kardinálem, tak, aby bylo dosaženo co nejširšího společenského konsensu k usmíření českého národa a římskokatolické církve.
Závěr tohoto rehabilitačního procesu se odehrál na Lateránské univerzitě v Římě. Ve dnech 15.–17. prosince zde vědci z Čech, Německa, Itálie a Kanady i odjinud překládali výsledky svého bádání. Na konferenci bylo nejnápadnější složení účastníků: kromě vědců zde byli také všichni čeští biskupové, i političtí představitelé. Poslední den navštívil tuto podivuhodnou společnost i prezident Havel. Zájmy vědecké, církevní i politické se spojily. V té pamětihodné chvíli se měla napsat poslední tečka za společenským vývojem, který začal před 584 lety. To je konec jednoho času, zvolal František Holeček, hlavní hybatel rehabilitačního procesu, když se lidé vydali pozdravit papeže. Audience byla vlastním vrcholem celého setkání. Papež Jan Pavel II. jako hlava římskokatolické církve svolil, aby starý svár, touto církví vyvolaný na svět, konečně spočinul v pokoji. Česká společnost i české církve tak byly zbaveny těžkého historického břemena.
Z vědeckého hlediska je u takových projektů na místě jistá zdrženlivost. Dílo, které komise vykonala, sugeruje domněnku, že nyní již vyšla najevo definitivní pravda o Janu Husovi. Vypadá to, jakoby dřívější pokusy byly odsouzeny k neúspěchu pro konfesionální zaslepenost a politickou předpojatost. Jakoby členové komise, kteří pocházejí ze širšího názorového spektra, konečně pohřbili staré mýty a odhalili pravdu. Taková domněnka je ovšem zavádějící. Tento projekt, jakkoli lákavý a fascinující, není nic víc (ale ani nic méně) nežli novou fází v dějinách výkladu Husova významu. S předchozí fází, pro niž Hus nebyl katolíkem, je konec. Neodpovídala již politickým a společenským okolnostem konce 20. století. Má-li česká společnost dojít dále, musí překonat staré rozpory. Tomuto politickému požadavku musí vyhovět i sám Hus. Z toho, kdo rozděluje, se stal tím, kdo spojuje. Tak se zrodil nový mýtus. Mýtus, který v zápasu dnešní doby bezpochyby nese lepší ovoce nežli mýtus předešlý.
To, že vědci spolupracují na vzniku nového mýtu o Husovi, není nic hrozného. Musí si však dobře uvědomovat, jak relativní je hodnota jejich práce. Hodnota této jejich práce je koneckonců určena jejím společenským a politickým kontextem. Husovské bádání posledního desetiletí probíhalo na základě zřetelné politické objednávky. Vzhledem k tomu, že s touto politickou agendou lze z řady důvodů souhlasit, mohou na ní vědci s klidným svědomím spolupracovat, i když jsou ovšem nadále povinni zachovávat si od ní kritický odstup.
Toto dilema se na vědecké konferenci na lateránské univerzitě projevilo zvlášť výrazně. Přehlédneme-li nové výsledky bádání, nebyla konference příliš zajímavá. Většina příspěvků se zabývala již dávno známými fakty a rozbory, a ty, co přinesly něco nového, se staly hned vzácným osvěžením v záplavě slov. Shromážděné publikum bylo během pouhých tří dnů zaplaveno tak enormním počtem příspěvků, že organizátoři se rozhodli omezit prostor k pracovnímu, vědeckému rozhovoru na absolutní minimum. Jasně se tu projevilo, že hlavním cílem (vědecké) konference nebyla vědecká diskuse, nýbrž onen moment supreme, vrcholný okamžik Husovy rehabilitace.
Když se římskokatolická církev odhodlala k nové orientaci v Husově kauze, vlastně se tím přísně vzato pouze připojila k již dávno známým výsledkům vědeckého bádání. Proces Husovy rehabilitace mohl být bez pochyby mnohem kratší. Theologické, filozofické i historické bádání k němu již dávno poskytlo dostatečný materiál. Z tohoto hlediska poněkud přehánějí někteří čeští církevní představitelé, když dnešní kroky Vatikánu s velkým nadšením interpretují jako vzor a příklad pro celou společnost. V Husově případu římskokatolická církev zameškala debatu a čas a sama na to doplatila. V uplynulých letech se nezřídka objevila představa, že k průlomu v rehabilitačním procesu došlo díky Římu. Takové vysvětlení by ovšem redukovalo skutečnost na ono známé Roma locuta, causa finita. Má-li však ve společnosti i ekumeně dojít k opravdové a partnerské spolupráci, musí být i pravda Říma vystavena diskusi, protože je jen jedna z několika.
Největší význam lateránské konference a papežovy návštěvy je v tom, že se tu sjednotily síly předních odborníků z různých částí Evropy a světa, politiků a církevních představitelů z různých tradic, aby s ohledem na budoucnost bylo dosaženo společného cíle: překonání konfliktů v české společnosti. Bádání o Husovi a o české reformaci bude ovšem pokračovat a nesmí se rozpakovat, aby zpochybňovalo i onen nový mýtus: mýtus o Husovi, který všechny strany sjednocuje.