Při objevování způsobu, jak autor evangelia podle Jana přemýšlí nad tradicí o Ježíšovi a sám ztvárňuje jeho příběh, mne opakovaně zaujala 21. kapitola. Začíná Petrovým rozhodnutím „Jdu lovit ryby“, které daleko spíš než nějakou povelikonoční rezignaci naznačuje, že se Petr autoritativně ujímá velení. Pokračuje krachem, který svým divem napraví překvapivě přítomný Vzkříšený Pán. V reakci na to se Petr vrhne do moře a skrývá se (tak trochu jako Jonáš v moři nebo Adam v ráji, podobně i Lk 5,8). Po snídani u ohně následuje trojí pověření, které Petra teprve přivede k reflexi jeho předvelikonočního lapsu, a končí „posledním slovem Vzkříšeného“: Když jsi byl mladší, sám ses oblékal a přepasával a ubíral ses, kam se tobě zachtělo. Když však zestárneš, nebudeš už ukazovat pravicí (plnou pravomocí), ale budeš muset vztáhnout obě ruce – a (někdo) jiný tě převáže (a možná i spoutá) a povede, kam ty sám nechceš.
Quo vadis, Domine?
Motivy tohoto příběhu rozvíjí starokřesťanská legenda, v níž zaznívá známá otázka: Quo vadis, Domine? Kam kráčíš, Pane? Tak se ptá pastýř církve Petr samotného vzkříšeného Pána. Petr tehdy na radu přátel opouštěl Řím, aby se jako pastýř církve a odpovědná osoba vyhnul rozpoutanému pronásledování křesťanů. A Kristus mu na jeho otázku odpovídá: „Když ty opouštíš můj lid, jdu do Říma, aby mě ukřižovali podruhé.“
Ta starokřesťanská legenda dobře vystihuje, jak to bývá s rozhovorem mezi učedníky, církví a Kristem Pánem. Často je to tak, že se ozývá otázka Kam jít? Kam směřovat? Českobratrské duchovenstvo tak před lety nazvalo i svůj kurz: Quo vadis, ČCE? A když si vytyčíme směr, prosíme svého Pána, aby po našich cestách šel s námi, pomohl dosáhnout cílů, jež jsme si vytkli, nebo nás aspoň vedl za ruku. Jenomže směřování víry, má‑li dát životu smysl a dobré zacílení, by měla určovat celá ta otázka: Kam kráčíš ty, Pane – Ježíši Kriste? Za kým a kam teď míříš? A po té cestě pak svého Pána následovat, ať se nám její směr zdá v souladu s našimi životními záměry nebo ne. A protože Jan už má jisté zkušenosti a tuší, že nám to jako učedníkům půjde vždycky proti srsti (připomeňme všechny ty nechápající otázky, které učedníci kladou v předvečer velikonoc), a protože ryba často může smrdět od hlavy (jak naznačuje právě J 21), uzavírá své vyprávění o tom, jak Vzkříšený Pán pověřuje Petra pastýřskou službou, napomenutím a zaslíbením: Když jsi byl mladší, sám ses oblékal a přepasával a ubíral ses, kam se tobě zachtělo. Když však zestárneš, nebudeš už ukazovat pravicí (tj. rukou plnou pravomocí), ale budeš muset vztáhnout obě ruce a (někdo) jiný tě převáže a možná i spoutá a povede, kam ty sám nechceš.
Do řady, a následuj!
Vzhledem k tomu, s jakou chutí čtvrtý evangelista interpretuje motivy svých evangelijních předchůdců, mi připadá, že evangelista i ta legenda tu inspirujícím způsobem zpracovávají ještě jiný známý příběh – o tom, jak Ježíš mluví o své cestě na kříž v Jeruzalémě – a Petr ho chce vést jinudy – a Ježíš ho docela zostra odkáže pěkně za sebe: Necpi se do role znalce mé cesty, mazej pěkně dozadu – vezmi na sebe skandál mé cesty kříže – a následuj mne. (viz např. Mt 16,23) A evangelista Jan jako by potřeboval svým bratřím i nám jasně napovědět: Nemyslete si, že teď, po velikonocích, když byl ten ukřižovaný vzkříšen, už budete jen volat Buď tobě sláva. Poslouchejte, jak Vzkříšený volá Petra, pastýře svých ovcí: Neslibuje mu nevadnoucí vavřín slávy, ale cestu utrpení: Jako mladý učedník ses s chutí vydával, kam tě táhlo tvé srdce a rozum, ale až zestárneš, budeš muset podstoupit cestu utrpení, zatčení. Jiný tě povede, kam nechceš. A Jan výslovně poznamená: Toto pak Vzkříšený řekl, předznamenávaje, jakou smrtí Petr oslaví Boha. A to pověděv, říká jemu: Následuj mne.
Ta prvokřesťanská legenda, začínající otázkou Quo vadis Domine?, má pointu přesně ve smyslu tohoto Kristova slova: Když Petr uslyšel, kam jeho Pán míří, obrátil se, vrátil se k svým pronásledovaným bratřím, aby nakonec zemřel jako pastýř, který se o svěřené stádce nasazuje po vzoru Dobrého pastýře. Nepřesvědčoval tedy svého Pána, aby požehnal jeho cestě do bezpečí, ale vydal se za ním, nasazujíc přitom i svůj život. Tak ho následoval.
Jiný tě opáše, a povede, kamž ty nechceš
Ta slova z evangelia podle Jana najdeme nejednou citovaná i v souvislosti s těmi, kdo byli vězněni nebo položili svůj život během II. světové války. A když si letos připomínáme 80. výročí jejího konce, sluší se připomenout právě tuto souvislost. Připomínalo se to letošní 80. výročí rozmanitým způsobem. Byli vzpomínáni např. organizátoři z Pražského povstání, upřesněny počty jeho padlých – a jeho význam. Ukázalo se totiž (ve srovnání s jinými evropskými zeměmi), že jsme nebyli jen nedobrovolně spořádaní poddaní Třetí říše. Navíc jeho skutečné organizátory komunisté usilovali vymazat z naší společné paměti, a stále tu ještě nemají své důstojné a v dobrém slova smyslu samozřejmé místo. Na druhé straně jsme při této příležitosti byli svědky toho, jak se dá připomínka zápasu s mašinérií nelidskosti zneužít – k lživému opentlení současné ruské agrese proti Ukrajině, což se nedělo jen na moskevské přehlídce, ale i na pražských a dalších náměstích.
Především chci připomenout, že se citovaná slova evangelia podle Jana stala „krédem“ křesťanských odbojářů. Jednou z nich byla Božena Komárková, zatčená pro účast v odboji na začátku války. Pět let strávila ve slezské káznici Javor. Po návratu sepsala pozoruhodné svědectví Čemu nás naučila válka, kde mj. připomíná duchovní zápasy těch, kdo byli nacisty popraveni, a evangelijním vodítkem se jí stala právě tahle Kristova slova: „Když se zstaráš, ztáhneš ruce své, a jiný tě opáše, a povede, kamž ty nechceš.“
Ale naučili jsme se jedné víře:
„…Když jsme volali k nebesům, aby se otevřely dveře našich žalářů, poněvadž se nám zdálo, že je nás velmi třeba ve světě, když mučená lidská bytost někde v blízkosti naší cely byla v pustotě samovazby pomalu a neodvratně zachvacována šílenstvím, když umírala některá z nás v opuštěné cele bez paprsku světla, tu v lidské srdce vstupovala vzpoura, která se chtěla ptát: Viděls to, Pane? Byl čas, že se nám zdálo, že tam, kam posíláme svoje modlitby, je prázdno a není nikoho, kdo by je slyšel, že není Boha na nebi. Ale byl zde Kristus … Umlčený Spasitel, láska a soud, tu stál na křižovatkách všech lidských cest – a učil nás, abychom říkali stále dobrovolněji „Buď vůle tvá!“ I když jsme nedovedli tak milovat, aby tu vůli předcházela a řídila naše láska, Pán Bůh nás učil poslušnosti…“
„Byl rozmetán domov – rozděleny rodiny – ztracen majetek – kolektivní život národního celku se stal kolektivním utrpením – byla zmatena a otřesena víra v kulturní hodnoty, v mravní poklady lidstva, ve všechny klady, na nichž stojí život. A byl to Bůh, který nás přinutil, abychom vydali to poslední, co bylo páteří našeho občanského života – víru ve svou sociální užitečnost, ve svůj úkol mezi lidmi – a v pokoře vztáhli ruce k tomu, co se nám zdálo popřením všeho smyslu: smrt. Abychom poznali, že smysl lidského života se nenaplňuje jen v tom, co jsme si uložili sami – ale v tom, co nám uložil Bůh.“ (Čemu nás naučila válka, str. 39–40)
Rok 80. výročí konce války přinesl
sérii zkušeností, které otřásají poválečným uspořádáním, především shodou na tom, že účinnou zábranou válkychtivosti silných a mocných mohou být mezinárodní závazky a právo, které respektuje lidskou důstojnost právě těch zranitelných, formulované v Deklaraci lidských práv. Nicméně, z Janova povelikonočního pozvání k následování můžeme jasně zaslechnout: Vzkříšený Pán není ani uprostřed takto nepříjemně dotírající reality zas tak daleko a my jsme spolu s Petrem zváni do nejistot a strachů vstupovat jako ti, kdo právě tady potkávají a následují svého Pána. Ptají se Quo vadis, Domine? Kam teď jdeš, Pane, ty? A zjišťují, že kráčí k těm, kdo jsou napadeni, ponižováni, jimž je upírána jejich důstojnost, ba lidství samo, a pak se za ním vydávají. Po velikonocích si k tomu smíme s důvěrou zpívat „láska bázeň vyhání“, anebo, jak nás to učí Bonhoeffer „Svůj život celý dáme k službám tvým“, i když ta služba vede doprostřed nevábné či hrozivé reality.
Celý ten „nastavovaný“ závěr evangelia podle Jana nakonec představuje jasné nasměrování: Když následujeme Vzkříšeného Pána, není to cesta úniku, ale nasazení. Ubíráme se vstříc realitě dějin tohoto světa. V tom nás inspirují i všichni jeho svědci, kteří za něco stojí. A právě v té realitě ho znovu potkáváme, jak stojí na křižovatkách našich cest a umožňuje jako osvobozující možnost objevit, že „smysl lidského života se nenaplňuje jen v tom, co jsme si uložili sami – ale v tom, co nám uložil Bůh.“