Titul publikace „Člověk a příroda: bludný kruh?“ se nás ptá: jak vstoupit do bludného kruhu a nezrušit ho, ani nezabloudit nebo nebýt očarován či obluzen? Se zrodem novověkých přírodních věd a techniky se tento vstup poněkud zkomplikoval. Od konce šedesátých let minulého století vstupují mnozí s pocitem viny, že také nesou svůj díl na neúctě k přírodě, ekologicky bezohledném jednání euroamerické společnosti. Příspěvek G. Manenschijna (s. 57) upozorňuje, že ekologicky nešetrné jednání není až hřích člověka technické civilizace. Neměli bychom zůstat v zajetí romantických představ o ekologicky šetrném chování přírodních národů. Ani kmenová společenství indiánů nešetřila přírodu a nežila s ní v ekologickém smíru. Navíc budeme zřejmě neustále využívat plodů práce našich předchůdců ve sféře domestikace zvířat, zušlechťování rostlin, obdělávání půdy na úkor volné přírody.
Soubor studií otevírá biblická skica vztahu člověka k přírodě (K. Deurloo/M. Prudký). Je předřazena kvůli vyjasnění základních biblických termínů a motivů pro diskusi. Na konci šedesátých let minulého století se s prvními ekologickými studiemi vynořil názor, že biblický přístup k přírodě zapříčinil necitlivé chování euroamerického člověka vůči všemu živému i neživému. S touto rozšířenou tezí L. Whita se vyrovnávají dva články – J. Halamy a M. E. Brinkmana. Halama odmítá předsudečná tvrzení L. Whita a předestírá biblické pojetí lidského „panování nad zemí“, které je pochopeno jako odpovědná služba, k níž jsme zváni, dokud ještě není pozdě (s. 44). M. E. Brinkmann se také vyrovnává s L. Whitem a dalšími filosofujícími přírodovědci, promýšlejícími evoluci a úlohu Boha – Stvořitele. Milan Machovec se rozpomíná na počátky ekologických iniciativ v Československu. Přejně rozvíjí myšlenky J. Moltmanna, který svou společenskopolitickou kritiku v pozdějších letech zúžil právě na teologii stvoření. Problém moci a úloha institucí v jeho kritickém myšlení ustoupily do pozadí. Machovec přijímá Moltmannův přístup, a proto i jeho vlastní apokalyptické vize celosvětové krize trpí nedostatečnou analýzou společenské moci a úlohy lidských institucí. Zřejmě proto doporučuje Machovec dosti jednoduchý recept k nápravě: odstranění paternalismu ve společnosti i v rodině. Proto se přiklání k feminismu. Je pro něj zárukou něžnějšího a vhodnějšího přístupu k přírodě i k lidem. Machovec má pravdu, že paternalismus a aristokratičnost dokázaly vytvořit pouze tuhou nadvládu privilegovaných, nikoli podmínky pro rozvoj života všech. Machovec však nenabízí všechny vhodné instrumenty pro uskutečnění přerodu společnosti.
Biolog E. Weeda upozorňuje, že lidské zásahy do přírody mohou být pro určité oblasti prospěšné, jinde zase katastrofické (s. 10). E. Kohák v Hovorech se stromem (s. 19) nabádá ke změně pohledu. Máme opustit antropocentrický („karteziánský“) pohled. Jako alternativu nabízí biocentrický („komeniánský“). Nemáme vzývat přírodu a stromy. Nejde o naivní splývání s přírodními veličinami. Neučí nás „myslet jako hora“. Kohák nás vede ke vstřícnému vztahu k přírodě a k rozpoznání, že nejen k sobě navzájem, ale i k přírodě se vztahujeme pomocí slov. Naše řeč pojmenovává. Naše slova nejsou přesným (pozitivistickým) popisem, ani pouhou metaforou. Slova vždy prozrazují, jak vlastně chápeme skutečnost. Proto na adresu některých ekologů připomíná, že není vhodné mluvit o „ekosystému“ nebo „biomechanismu“. Bylo by to stejně zavádějící jako „masná výroba“. Naše slova prozrazují náš přístup k lidem i k přírodě. Proto lze oslovit strom. Strom je pro nás něčím vzácným, nikoli surovinou nebo objektem posvátné úcty.
Člověk a příroda: bludný kruh?, Rozpravy/Samenspraak 2001, v české a nizozemské verzi vyd. EMAN, Heršpice 2001