Walter Brueggemann patří k teologům, kteří respektují intelektuální návyky biblických svědků. Zkoumají biblické texty pomocí pojmů, které jsou biblickému typu vyjadřování vlastní a které se napříč celým kánonem prokazují jako funkční metafory či rozvinuté metafory, které vyzývají k přemýšlení a některé k sebereflexi: bázeň, smlouva Hospodinova, obřezané srdce, slovo, šalom, šabat, zákon, právo, smlouva, svědek, spravedlnost, milosrdenství, odpuštění a mnohé další (viz též B. Komárková, Adele Berlin aj.). Bibličtí autoři se vyznačují nespekulativním myšlením (Paul Ricoeur, Shimon bar – Efrat, Nico ter Linden aj.), proto se jejich přesnými výrazovými prostředky stávají různé literární formy: vyprávění, písně, sentence mudroslovné i legislativní: apodiktické sentence (Paul Ricoeur, aj.)
Proto Brueggemann v předmluvě Šabat jako vzdor děkuje za badatelské impulzy židovským myslitelům, zejména Abrahamu Heschelovi a Michaelu Fishbaneovi. Brueggemann se nesnaží navracet čtenáře ke starověkému způsobu slavení šabatu. Chápe totiž šabat jako výsostnou teologickou kategorii. Všechny své analýzy starověkého slavení šabatu aktualizuje promítnutím jeho významu do sociálních souřadnic americké společnosti 21. století. Snaží se zapojit čtenáře do debaty o smyslu šabatu. Tak zve k vyklouznutí ze zotročujících civilizačně náboženských návyků konzumní společnosti. Vyzývá k vyjití z civilizační honby za ziskem, k vyjití ze systémového zla americké společnosti (2017). Je tedy zřejmé, že kniha ještě nereaguje na autokratickou vládu Donalda Trumpa a „novou civilizační epochu“ vedenou ideology zneužívajícími AI v mnoha odvětvích. Brueggemannovy analýzy mohou promlouvat do naší společnosti, v níž se dnes vládní politici snaží o demontáž demokracie trumpovskými metodami, oni totiž stále využívají ideologii výkonu a zisku.
Nová tóra
Brueggemann aktualizacemi biblických textů vytváří svého druhu moderní tóru (učení, viz též H. K. Miskotte, Biblická abeceda).
Dodejme, že tak k tomu přece také vyzývá apoštol Pavel (Ř 13,8–10). Máme vytvářet – připojovat k zákonu lásky všechna přikázání, která souznívají se zákonem lásky. Máme vytvářet nové formulace zákona lásky a uskutečňovat jej v té společnosti, v níž žijeme. To pro nás aktuálně znamená, že máme důsledně bourat civilizační schémata a zlozvyky, v nichž po mnohá desetiletí žijeme, aniž bychom si uvědomovali, že se tak podílíme na vytváření nábožensko-civilizačních nešvarů. Právě ty nás svádějí k podceňování druhých, a ještě nádavkem nás vedou k vychutnávání náboženských zážitků, a bohužel často též k přesvědčení o morální nadřazenosti té bubliny, v níž si spokojeně žijeme, komunikujeme, lajkujeme a někdy i jen tak žvaníme. Nepociťujeme spoluodpovědnost za to, co se odehrává v naší společnosti.
Vzdorovat pokušení výlučnosti
Dodejme, že tento druh civilizačně-náboženských nešvarů kritizoval již autor knihy Kazatel a jím inspirovaný J. A. Komenský: že naše sekulární i náboženské carpe diem vychutnáváme plnými doušky pouze my samotní, a jenom z tohoto důvodu je naše civilizačně-náboženské snažení „absurdní“ a „pomíjivé“, jak správně překládá Filip Čapek Kazatelův povzdech „marnost nad marnost“.
Brueggemann tedy rozsáhlými argumentačními kroky z Tóry i novozákonní zvěsti nabízí, jak se bránit civilizačně-náboženské zaslepenosti, a hlavně předkládá rozmanité možnosti, jak z ní vyjít, a to nenásilným způsobem. V tomto ohledu je klíčová kapitola Vzdorovat výlučnosti (s. 90–108), která učí čtenáře sebekritice a také překonávat předsudek o mravní i intelektuální nadřazenosti věřících.
1. poznámka: Prorocko-evangelijní tradice
Brueggemannova metoda interpretace textu má svou paralelu ve fenomenologické religionistice Milana Mrázka (Nástin religionistiky, 1988, Kalich), která nás vede k docenění kritického myšlení proroků a k docenění novodobých prorockých písní, náboženských svědectví, písňových katechismů pro sváteční i všední den. Novodobé prorocké písně zvou ke kritice nábožensko-civilizačních stereotypů a zároveň nabízejí spiritualitu lásky, víry a naděje pro sváteční i všední den. Je inspirující, že výše zmíněnou obranu Brueggemann vypreparoval z bible z pozice šabatu, z pozice odporu proti civilizačním a náboženským automatismům. A je záslužné, že zmiňuje též obranu z pozice prorocké spravedlnosti. Ku podivu se však u prorocké argumentace zdržuje jen velmi krátce, ač právě tato tradice pečuje o správné slavení a využívání intencí šabatu. Je to škoda, protože právě prorocké pojetí spravedlnosti později v evropském a americkém provedení přineslo mnohé dobré plody. Proto připojuji další poznámku:
Proroci vyzývají ke kritickému myšlení: Deuteronomium 10,16 = Jeremjáš 4,4: „obřežte svá neobřezaná srdce“. Touto biblickou metaforou oba dva autoři vyzývají – promýšlejte, jak vstoupit do kontextu svého života. „Respektuj druhého člověka, má stejnou důstojnost jako ty.“ V Hospodinově smlouvě Dt 10,12–22 se nachází i výzva respektovat důstojnost druhého člověka; neuplácej soudce, soud musí být nezávislý na lidské autoritě, symetrické právo neupřednostňuje VIPky, neměří dvojím metrem – jinak VIPkám, jinak obyčejným; buď empatický, sociálně inteligentní, tj. solidární se sirotky i vdovami; a zajisti důstojný život pro cizince i uprchlíky. To vše jsou hlavní rysy náboženství – bázně Hospodinovy –, kterou ti Hospodin nabízí.
2. poznámka: Smluvní řeč je díky „bázni Hospodinově“ inspirující
Jak upozorňuje Milan Mrázek, také v knize Kazatel je termín bázeň Hospodinova formální označení pro náboženství Izraele. Proroci, jasně promlouvající „smluvní řečí“, oslovují celý Izrael („lid můj“), ale užití singuláru – „respektuj“ činí z deklarované sentence naléhavou osobní výzvu pro každého člena Izraele. Proto lze tvrdit, že zde se může (nemusí!) zrodit etická reflexe každé oslovené osobnosti. Biblickou řeč nevytvářejí matematické formulace, k nimž nezbývá než přitakat, aniž bychom se museli složitě rozhodovat, zda je vzorová tabulka malé násobilky správně sestavená. Bibličtí autoři pracují s jiným řádem řeči, a to se svědectvím. Svědectví musíme ověřovat a rozhodovat se, zda ho přijmeme. Investigativním způsobem musíme ověřovat jeho subjektivní zakotvenost. Biblická inspirující výzva a tedy úcta, popř. bázeň vede věřícího k zamyšlení. Nesmíme číst biblickou bázeň s pomocí brýlí Sigmunda Freuda, který bázeň interpretoval jako strach, trauma, a Boha chápal jako hrozivou patriarchální autoritu, z které jde strach. Prorocká interpretace bázně jako inspirující síly dovoluje lépe porozumět broučkovské modlitbičce „bojíme a posloucháme a přitom se rádi máme“. Kvůli inspirující bázni „se rádi máme“. Jan Karafiát – revidující kraličtinu – velmi dobře porozuměl inspirující síle bázně Hospodinovy. Asi by poznamenal, že naše antiautoritativní výchova je dobrá, pokud vychovávající respektují určitou autoritu, a děti pak mají šanci poznat, že určité limity platí pro všechny. To byl přístup evangelického psychologa Zdeňka Matějčka, a v Nizozemí Nico ter Lindena. Matějček zkoumal dětskou deprivaci a vzrůst jejího výskytu v závislosti na absenci narativní kultury. Velmi pravděpodobně by jeho výzkumy mohly inspirovat dnešní badatele, kteří mají na starosti dnešní mladé deprivanty – zejména sociálně slabé digi-děti, jejichž počet stále přibývá.
3. poznámka: Ústava je měřítko pro naše myšlení i jednání
Dt 10,12–22 smíme chápat jako jeden z návrhů ústavy pro duchovní společenství Izraele. S touto Ústavou (smlouvou Hospodinovou) mají souznívat všechna nařízení a činy věřících. Cílem Smlouvy není trest, nýbrž spravedlnost, jejímž horizontem je milosrdenství. Tento princip má být připomínán všem autokratům starověku (Dt 17), a odvážil se ho aplikovat třeba majitel vinice Nábot proti králi Achabovi. V logice Brueggemannových analýz tedy platí, že věřící mají touto ústavou měřit způsob vlády všech autokratů novověku. Najednou tedy vidíme, že dřívější Zemanovo či nynější Babišovo autokratické pomlouvání a znevažování druhých i veřejnoprávních médií jde proti duchu Ústavy. Je totiž zárodečným rozpoutáváním nenávisti, vytvářením ovzduší arogance a autokratickým blokováním normální politické debaty v občanské společnosti. Stejně jde proti duchu Ústavy vydávání nespravedlivých zákonů, které neslouží obecnému blahu (aristotelská kategorie) či dobru (biblická kategorie) – drobným regionálně limitovaným podnikatelům a též nějak společensky znevýhodněným, tedy sirotkům, vdovám, hostům, uprchlíkům. Vládní činitelé jednají proti duchu Ústavy, pokud rafinovaným způsobem stále podporují vlastní firmy, nemocnice či zemědělské koncerny atd. Ústava jim připisuje starost o rozvíjení společnosti, nikoli aby aktivovali demontáž demokracie.
Prorok Micheáš je sociálně citlivá osobnost, proto sumarizuje zvěst proroka Ozeáše, Amose i Izajáše sumarizuje a vyřizuje Izraeli, co obstojí před tváří Hospodinovou, co je tedy dobré (biblickou kategorii dobra nejlépe pochopíme s pomocí Gn 1 „viděl Bůh, že je to dobré“): spravedlnost, milosrdenství a věrnost Hospodinu. Přesně to stejné připomíná těm nejvzdělanějším věřícím Ježíš (Mt 23,23). Ježíš tedy navazuje na „bázeň Hospodinovu“: na spravedlnost, milosrdenství a věrnost Hospodinu – věrnost jeho Smlouvě. Podobně apoštol Pavel počítá s „obřezaností srdce věřících“ (Ř 2,29); vyzývá k dodržování spravedlnosti (Ř 13,1–7) a to stejné připomene úředníkům magistrátu římské kolonie města Filipi, že nerespektovali práva římských občanů Pavla a Sílase, a nechali je bez řádného soudu zbičovat. Věřící ve Filipi pak vyzývá, aby žili jako řádní občané (Fp 1,27 – Milan Hanyš) a nevzdávali se hned všech dobrých tradic zaručených římským právem. Z římské kultury mají rozvíjet to, co souznívá s evangeliem, to mají přiřadit k tomu, co se naučili od něho: „A Bůh pokoje bude s vámi.“ (Fp 4,8–9). Římským občanům, i těm, kteří nebyli římskými občany a byli podřízeni řecké právní kultuře, Pavel vzkazuje, ať se nepřizpůsobují přirozeným společenským rolím tohoto věku, společenským stereotypům, náboženským zvykům, tedy aktivitám, které nesouznívají se smírnými aktivitami evangelia (Ř 12,1–2).
4. poznámka: Anglosaská tradice využívá biblické pojetí spravedlnosti
Zákoník Alfréda Velikého (9. st.) přebírá značnou část biblické zákonné materie, i biblickou metodu vyhlašování, tedy deklarování práv, povinností a svobod. Proto tam, kde v průběhu dějin působilo anglosaské pojetí práva, došlo k deklarování práv, svobod a povinností: 1215 (Anglie), 1620 (Nová Anglie), 1648 (Massachusetts), … 1776 (Virginská deklarace) aj.
Mezi deklarace inspirované anglosaskou tradicí náleží Všeobecná deklarace lidských práv (1948), protože přebírá slovník anglosaské právní tradice, včetně křesťanské teologické formulace o nezcizitelnosti práv státní institucí (Christopher Goodman a Theodor Beza – 16. století). Tito reformátoři tvrdili, že stát není dárcem práv (tím se liší od pozdější linie reprezentované T. Hobbesem, J. J. Rousseauem, Marxem, Žižekem atd.), proto je stát nesmí zcizovat politickou manipulací nebo diktaturou mocných či kulturními válkami populistů.
5. poznámka: Česká scéna
K našemu překvapení se k tradici nezcizitelnosti lidských práv hlásí i Zásady Českobratrské církve evangelické (1968), protože autorkou kapitoly 6. Instituce, právo a stát je Božena Komárková, jak mi to sama sdělila. Není tedy divu, že Komárková podepsala Chartu 77 s úlevou, že se konečně děje v naší společnosti něco smysluplného. Charta 77 legitimně náleží k euro-americké lidskoprávní tradici. Božena Komárková svým příspěvkem do Zásad ČCE některým věřícím připravila cestu k podpisu Charty 77. Příklonem k prorockému a evangelijnímu chápání práva Komárková překonala předsudečné pojetí práva některých luterských teologů, k nimž náležel i J. L. Hromádka, Pavel Filipi a jejich následovníci. Ti nerozlišují mezi apodiktickým a kazuistickým právem. Lidská práva totiž náleží také mezi apodiktická práva, a je na každém člověku, aby je dopřával zejména tomu druhému jako sobě samému. To je úkol, k němuž dostal požehnání již starověký Abraham, že se má stát požehnáním veškerým čeledím země (Gn 12,1–3). Mezi lidmi, kterým je orientačním bodem apodiktické právo, pak opravdu nemusí být vyhlašovány kazuistické zákony s varovnými tresty, tak jak to opatrně tvrdí 1Tm 1,8–11. Aktivity Charty 77 nejsou dávnou minulostí, protože v její práci pokračuje filiálka Charty 77, založená již v roce 1988: Československý helsinský výbor, který působí dodnes. Po rozpadu Československa získal jméno Český helsinský výbor a zde působí věřící i nevěřící, z našich farářů např. Mikuláš Vymětal (Mikuláš Vymětal, Lucie Rybová, Svobodní a sobě rovní, Eman 2021).
6. poznámka: Legitimnost obou teologických přístupů
Brueggemann vypreparováním tradice vzdoru v rámci šabatu a zmínkou o tradici spravedlnosti potvrzuje legitimnost obou přístupů, což je zřejmé ze srovnávání fenoménů náboženských hodnot i ze srovnávání principů společenské manipulace přes propast tisíciletí. Metody faraonů, Šalomounů, Achabů či královen, jako byla Jezábel, císařů, středověkých králů „z boží vůle vládnoucích“ i moderních autokratů jsou principiálně stále podobné. Je nejen možné, ale z hlediska víry je i nutné se proti nim bránit. Breuggemannova kniha je výzvou i nadějí, že obě dvě linie biblické zbožnosti se zabydlí mezi nastupujícími generacemi 21. století.
Walter Brueggemann – Šabat jako vzdor, Od kultu výkonu ke svobodě svatého odpočinku, Biblion, 2025.