Jedním z mnoha témat knihy Josefa Veselého Věřit a rozumět, mezi něž patří postavení kazatele tváří v tvář Bohu, světu, jeho dějinám, pokání, zdraví, smrti, soudu a milosti, naději a lásce, je také víra z článku Hluboce věřící?. Než se vyjádřit ke všem tématům v autorově pojetí, bude lepší sonda do tohoto článku. Totiž sonda do toho, jak J. Veselý ve svých rozborech postupuje a jak se projevuje jeho suchý humor, někdy až příliš skrytý a tudíž náročný pro čtenáře, který se jen zběžně zadívá do knihy a její řádky jen přelétne očima.
Jak autor předpokládá, otazník z nadpisu „Hluboce věřící?“ jsme my čtenáři náchylní přijmout jako otázku, zda jsme věřící. Ono „hluboce“ se nám zdá samozřejmé, nezbytné, i panenky v našich očích jako by se schovávaly do neviditelné hlubiny. Ale věřící?
To je pro nás skutečná otázka. Jinak nejsme schopni toto sousloví vnímat. Když věřící, tak hluboce. Když ne hluboce, tak nevěřící. Do své duše bychom se chtěli prokutat a vydolovat odtud vše pravé, pročištěné, co obstojí i před lučavkou královskou v našem kadlubu.
To nám může zaznít, když se podíváme pouze do obsahu knihy. Když si však nalistujeme samotný článek, můžeme svými nápady podnícenými nadpisem poměřovat i to, co čteme v článku samém.
Prvotně vzniklý otazník může být průvodcem po myšlenkách autora, který nás nutí, abychom se nechali provézt celou jemu vlastní cestou. Nezabočit na svou vlastní výhybku, za níž náš vlak bude ujíždět kolejemi, které jsme si sami nastavili. Jistě, cesty autora i čtenáře se mohou rozjíždět podle toho, jak si čtenář sám svou výhybku nastaví. Myslím však, že je dobré ponechat si toho strojvůdce, do jehož vlaku jsme nastoupili.
Začneme číst. A tu, najednou, uvidíme, že autor nestaví pod otazník čtenářovu víru, ale jeho psychologicky zanešvářenou mysl. Kde zůstala otázka, co to je hluboce? Proč čtenáře nezneklidňuje právě toto příslovce, jako nenechává v klidu autora? Není právě tam nesprávně položený důraz? To ovšem předpokládá, že si čtenář klade otázku nad gramatikou vět, které vyslovil. Autor předvídá, že si právě nad gramatikou klademe otázky. Když mluvíme tak, jak nás napadne, pak to, co říkáme, je pro nás jen slovní opar. Sice tu je, ale zase se rozplyne. To, co říkáme, odvane vítr. A to, co sami jsme, přijímáme jako počasí. Jednou je mráz, jindy svítí slunce, jednou je nám příliš zima, podruhé se potíme z vedra, které nás přehřívá k šílenství.
Ale to jsem odběhl. Vraťme se k důrazu ve větě: Je hluboce věřící. Právě tam je špatně položený důraz. Položme svou existenci do otázky. Třeba gramatické, ale právě gramatikou sami sebe utváříme. Takovouto otázkou se nám problematizuje i hlubinná psychologie. Její bahno. Očišťme se ze svého pijavičáku! Pak ani naše víra nebude malá ani povrchní. Pak naše víra bude tím, čím má být. Vírou!
Josef Veselý si klade otázku: Když kladu otazník nad svou víru, nežárlím tím na ty hluboce věřící? V jeho odpovědi „Možná“ zní psychologie, ale stejně tak nás napomíná: „Možná ne.“ Je tak důležitá právě naše duše? Je tím nejdůležitějším opravdu naše osobní spasení? Máme se tak bezvýhradně oddat koktejlu, který jsme si namíchali z toho, co je nám vlastní? Psychologii natřesené pro vlastní spotřebu? Není podstatnější příchod Božího království a to, jak se na něm budeme podílet a je přijímat?
Pokud si položíme tyto otázky, budou nás provázet spolu s myšlenkami, které nás vedou dále. Víra je sice pro člověka podstatná věc, my lidé se bez ní neobejdeme. Ale buďme si vědomi: Ještě něco, někdo nás předchází. Ani podstatné věci nejsou pro člověka tím původním. Vždy nás předchází Bůh. Josef Veselý píše: Protože Ježíš je Spasitel, víra v něho mě spasí.
Slovník Josefa Veselého se zastává nepodbízivé češtiny. Nepochlebuje těm, kterým je vlastní jen generační řeč, natož řeč opsaná z reklamních letáků super-, hyper-, megastorů. Proč by jí měl konkurovat? Jeho řeč je kontrastní, černá na bílém, není to bezbarvá řeč barvotisků. Ale jeho myšlení není černobílé, zná zákruty myšlenek, jejich dobrodružství i dějiny jejich vzniku. Vine se od originality jejich vzniku až po jednoduchost v jeho článcích.
Umění vyjádřit obraznost myšlenky, její dějiny, peripetie, úskalí až po přesné a jasné vyjádření přináší i problém. Vlastní předsudky nás ponesou k tomu, že z jednoduchého se nám stane ploché. Pak jako bychom se ocitli mezi skalisky Scylly a Charybdy. To, na čem plujeme, přijde vniveč.
Starozákonní zaslíbení se mohou naplnit i dnes. Něco z toho připomíná farář Štěpán Hájek v předmluvě knihy, kterou utvořil tím, že vybral články z Kostnických jisker a jako přívažek příspěvek z Protestanta. Může se to naplnit i tehdy, kdy se nám to začne zdát neuvěřitelné. Tento devadesátník má právo získat si i mladší čtenáře, nejen své i o více než padesát let mladší přátele. Získá totiž ty, kteří ocení čistotu jeho jazyka a poctivost myšlenek. Získá je i pokorou, s níž přijímá tyto své hřivny. Takovou, jakou nám dává sám Bůh. A my si ji ani nemůžeme privatizovat. Je nám dána proto, abychom ji investovali do druhých, ba přímo ji rozdávali.
Život na dlani, život marnotratný, protože život přijatý, který má v sobě charakter daru, svou důvěru, že tento dar se naplňuje radostí z přijatého. A jako darovaný pobízí k tomu, abychom to, co jsme přijali, také dali dál dalším.
Josef Veselý, Věřit a rozumět
Uspořádal Štěpán Hájek
Eman 2010, 128 s., 144 Kč